Dobrodružství poznání aneb O pádivosti dějin

Dějiny posledních dvou staletí až do našich dní, tak zvané soudobé dějiny, s jejich zrychlováním, politickými, ale i lidsky hlubinnými souvislostmi, dějiny zahlcující svým přibýváním svět a také historiky, dějiny jako odpověď na naše tázání po smyslu, po řešení, po pomoci – tak jsme o nich hovořili s profesorem Robertem Kvačkem v minulých dvou číslech Akademického bulletinu. Uvažoval o významu historikova počínání, jímž je konstrukce a výklad dějin, o změnách, které v jeho práci vyvolává nutnost srovnávat dějiny vlastní země s dějinami zemí jiných, o tom, jak se dnes dějiny světa mění ve světové dějiny. I to, že veřejnost si představuje dějiny hotové, někde schoulené, historikem pouze převyprávěné, bylo vzpomenuto. Dnes se chceme zamyslet nad tím, že také smysl dějin zřejmě lidé chápou jako něco jednou provždy stvořeného a všudypřítomného, božského. Pane profesore, vy i v tomto případě vidíte skutečnost jinak…

Dějiny samy smysl nemají, ten jim dává člověk, tedy především historik. Není tomu tak, že by někde smysl dějin byl a my bychom to místo otevřeli a smysl dějin vyňali a uvedli na světlo Boží. Dějiny mají smysl v tom, co my v nich vidíme, co z nich vyvozujeme, čím je činíme znělými.

Doba obrození patří ke kapitolám našich dějin, které budí úžas i pochyby. „Stal se zázrak a my se ptáme, mělo to vůbec smysl?“ komentuje stav věcí historik. Ilustrace Adolfa Kašpara k dílu Aloise Jiráska F. L. Věk, Praha v den korunovace císaře Leopolda II.
FOTO: Archiv Františka Houdka

V naší zemi má námět, jímž je smysl dějin, zvláštní důraz. „Česká společnost je nasycena bojem o smysl dějin,“ říkáte. Spor o tento smysl začal v 19. století a trvá dodnes. Rozezněl se znovu v letech 1967–1968, od 90. let minulého století vede znovu politika i publicistika historiky k tomu, aby na smysl českých dějin kladli důraz. Mimořádným jevem při tom je, že naše dějiny problematizujeme, a to více než jiné národy. Je to zdravé, nebo nezdravé?
Opravdu o svých dějinách přemýšlíme a hádáme se o ně. Ale to dělají i jiné národy. Diskuse o tom, jací jsme a jací jsme byli, se vedou všude. My máme ale zvláštní tendenci problematizovat, co by u jiných národů problematické nebylo. Postavíme například pod otazník atentát na Heydricha. Co by jinde bylo mimořádným vkladem do války proti nacistickému Německu, má tady otazníky. „Rozuměl“ jsem jim za komunistické éry, protože původci atentátu byli vojáci ze Západu. Vymýšlely se nesmysly kolem Canarise, kolem Heydricha… Ale atentát se stal politikem znovu, heydrichiáda se svými oběťmi byla užita jako bič na toho, kdo měl být zcela zproblematizován – na Edvarda Beneše. Souviselo to a podle mého soudu ještě souvisí s ataky proti němu.

„Tvrdívá se o Benešovi, že nemá osobního kouzla. Že nemá nic z onoho osobního magnetismu, který tak často vede k politickému úspěchu,“ napsal F. X. Šalda. „Beneš je z té nové generace věcné a střízlivé, která nade všechno nenávidí frázi a pózu, nechce nikoho přemlouvat, nikomu se vlichocovat – chce jen přesvědčovat, chce působit neosobně, pouze vnitřní silou a pravdou svých důvodů…“ Nicméně tu útoky proti Benešovi byly už v době Šaldově a jsou i dnes.
Jsou jako by věčné. Beneš je z tohoto hlediska cosi jako evropský zázrak, protože tolik nepřátelství, kolik on soustředil na svou hlavu, nezažil snad nikdo, odleva doprava, od fašistů po komunisty, od domácích nepřátel po zahraniční, od včerejších po dnešní. Taková nenávist je až přírodní úkaz.
Beneš je nepochybně politická osobnost složitá, jako každý potřebuje výklad – v jeho případě jistě ne snadný – nikoli apriorní soudy.

Prezident Edvard Beneš při návratu do Prahy 16. května 1945
FOTO: BENEŠ ve fotografii, ORBIS Praha 1945

Neproblematizujeme ovšem jen osobnosti našich dějin…
Zůstaňme u druhé světové války: jak velké diskuse jsou kolem odboje! Měli jsme odboj? Neměli jsme odboj? Pro mě to zní až urážlivě, současně je v těch otázkách hluboká nevědomost. Odboj se začne najednou srovnávat s Polskem nebo Ukrajinou – hle, my jsme nebojovali!
Náš odboj měl ale úplně jiné startovací postavení a také jiné možnosti. Tady nebyl ani polský, ani ukrajinský terén, ani Balkán. Na Balkáně Němci nebo Italové nemuseli ovládat celé oblasti v horách, kdežto tady by jim vadilo každé „vymknuté“ venkovské území. Kromě toho měl český odboj své zvláštnosti, což ti, kdo proti němu zaútočili, vůbec neberou v úvahu a zřejmě o nich nevědí.
Do třetice: Češi vlastně nebojovali! Jsou vlastně ti Češi stateční? To se týká i Beneše. Ještě nedávno jsem slyšel, Beneš byl zbabělec. Člověk, který jde do odboje za první světové války, člověk, který riskuje všechno – od manželství po osobní život – zbabělec. Beneš řekl 26. září 1938, že v určité chvíli se postaví do čela armády a že v té válce zřejmě padne. Řekl to generálu Bláhovi, náčelníkovi své vojenské kanceláře: „Prezidenti odcházejí, národ musí zůstat...“
Češi bojovat chtěli, bránit se chtěli a vrchovatou měrou to dokázali. Od 23. září to nebyla operetní mobilizace. Měla průběh jako málokde. Snad v žádné jiné zemi, které pak do války vešly, se mobilizace takhle neodehrála. U nás proběhla se spontánním souhlasem. Ne že by si lidé mysleli, utlučeme je čepicemi. Vojáci, kteří nastupovali do pevností, dokonce ani nemohli počítat s tím, že se z bojů vrátí. Přesto neváhali. To není důkaz?

Čestná stráž hraničářského praporu z Krkonoš. I jeho vojáci obdrželi 15. března 1939 rozkaz, aby opustili k obraně připravená území republiky.
(Z knihy Vladimíra Hrubého Hraničářský prapor 2 „Roty Nazdar“)
FOTO: Ze sbírky Miroslava Kejzlara

V knihách dokumentů a vzpomínek na léta 1935–1938, v době opevňování pohraničí, mobilizace i demobilizace, nacházíme řadu osobních svědectví o těchto mužích první republiky. V závěru pojednání o rotě Nazdar z Krkonoš čteme: „Ať byli, jací byli, ukáznění, uvědomělí vojáci, nebo vojenské autoritě těžko se podřizující rebelové, dvaadvacetiletí mladíčci nebo otcové od rodin, jedno mají společné – byli v drtivé většině připraveni riskovat svůj život ve válce, o jejíž nevyhnutelnosti byli přesvědčeni. A historie dala za pravdu jejich pocitu, že by šlo ze strany demokratického Československa o spravedlivý boj proti zlu, jehož zrůdnost si ale nikdo tehdy nedokázal ani představit. Že se tak v tragickém období září a října 1938 nakonec nestalo, není jejich vinou ani hanbou, ale výsledkem krajně nepříznivé mezinárodní situace, která donutila vedení armády a státu rezignovat na vojenskou obranu republiky, demokracie a prin-cipů evropské civilizace…“
Přesto se mobilizace pokládá i za operetní frašku... Je cosi shnilého ve státě dánském?
Vypadá to, jako by ona zpochybňování měl na svědomí až příliš „ intelektuální“ národ. Hned na počátku 90. let vznikla diskuse, zda mělo smysl národní obrození, tedy novodobé české národní hnutí. To je šavelská otázka. Mělo smysl, když my jsme měli deklamovánky a Němci měli Goetha a Schillera? Tak se ta otázka také objevila.
Ale v 19. století se ukázalo, že z té zdánlivé nicoty se během sta let vyvinul moderní evropský národ! To byl malý zázrak. Vedle nás se odehrál velký zázrak – Německo se po sjednocení v r. 1871 stalo za tři desetiletí světovou velmocí. Že císařství vyspělo do angažmá ve světové politice, bylo něco mimořádného. Dějinotvorný úspěch českého národního hnutí byl ale také pozoruhodný výsledek. Přesto se objevily pochyby, zda vůbec stálo za to o něj usilovat. Vznikla z nich polemika, do níž Dušan Třeštík vstoupil s tezí, kterou mnozí špatně pochopili, totiž že národ se musel vymyslet. Ne že by tady národ nebyl, že by nebylo jeho sociální podhoubí. Národ je však také kategorie duchovní, která si žádá i program a zdůvodnění, obsahuje vztah k určitému společenství, srozumění s ním.
My, rodem novodobí Češi, jsme češství dostávali už do kolébky, ale mnozí naši spoluobčané, především židovští spoluobčané, se rozhodovali mezi Čechem a Němcem. Spisovatelka Lenka Reinerová, blízká pří-telkyně a spolupracovnice E. E. Kische, byla Češka i Němka, psala německy, ale vím, že tvořila i česky.
Národní obrození jsme zproblematizovali, ale když se v televizi objevila repríza F. L. Věka, měla nečekanou sledovanost. Ani já bych neřekl, že i mladší generace se bude na F. L. Věka dívat, ale moji studenti mi to potvrdili.

Československá obrana v letech 1935–1938 se zakládala na důmyslném systému mohutných železobetonových pevností, jejichž výstavba byla rozdělena do čtyř etap. Na snímku z roku 1939 izolovaný pěchotní srub N-S86, v dálce přes údolí Metuje sousední sruby.
(Ze sbírky Z. B. v knize Jiřího Nováka Těžké opevnění, pevnostní oblast Odra-Krkonoše.)
FOTO: Archiv Jiřího Nováka, Sbírka Z.B.

„Soudobé dějiny jsou náročné, ale je v nich pro mne zakleto dobrodružství poznání…,“ říkáte. V čem nejvíce spočívá toto dobrodružství? A jak se historikovi ukáže pravda, jejíž nalezení očekáváte?
Pravda, po níž se volá, je vlastně věrohodný historický obraz, obsahující „tak se to stalo, to rozhodovalo, tak to bylo podstatné“. Pravda je objasnění určitého historického děje, tedy i pojmenování jeho příčin a následků. Jde o děj, výklad má právo i povinnost přinést také podrobnosti, zalidnit se, zrcadlit bohatost lidských životů. Takový výklad by měl mít ambice zapůsobit, ovlivňovat smýšlení i cítění.
Dostat se k němu je opravdu často dobrodružství, ale to je na tom krásné. Nastává zápas. Nejhezčí je, když se člověk začíná v materiálu orientovat a potom když sám začne „tvořit“. O soudobých dějinách to platí dvojnásob. Historie je nejen věda, ale také literatura a kultura – historik v určité chvíli začne zápasit se slovy. Nemůžeme přece do textu použít první slovo, které nás napadne, historická látka si zaslouží stylisticky bohaté a přitom výstižné podání.

Historik není jenom vědcem, je také spisovatelem, vnímá viditelná i skrytá znamení času. Je stavitelem chrámu, poutníkem do posvátných míst, je plavcem do neznámých zemí. Je vzácně i služebníkem a dveřníkem v domě tajemství.
Na snímku západní portál dómu sv. Donáta a sv. Jana evangelisty v Míšni, vystavěný v letech 1310–1320.
REPROFOTO: KAREL IV., ACADEMIA 2006

Usilujeme přece o čtenáře. Nemíníme se jim podbízet, ale chceme je svou konstrukcí historické tematiky zaujmout. Mnozí historikové to dokážou, někteří ale píší jako by kopytem, suše, nezajímavě, zaměňují literární text za úřední spis.
Lidské osudy jsou však barevné. Do dobrodružství historického poznání patří i tvůrčí zvědavost, jak je sdělím, co napíši.

SYLVA DANÍČKOVÁ