Táhneme za jeden provaz

Z projevu rektora Univerzity Karlovy prof. Tomáše Zimy

Ve vystoupení předsedy Akademie věd prof. Jiřího Drahoše zazněly mnohé otázky, které AV ČR a vysoké školy spojují.

Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

V oblasti legislativní se připravuje nový zákon o vědě, který pozorně sledujeme, protože mnohé připomínky musejí být vypořádány. Podle informací od kolegů z AV ČR i České konference rektorů se prozatím žádná jednání neuskutečnila. Vzájemně jsme uplatnili mnohé připomínky s tím, že většina z nich byla sice možná jinak formulovaná, ale obsah byl podobný těm, které předložilo vedení AV ČR. Myšlenka centrální instituce, která by koordinovala výzkum, je jistě chvályhodná, avšak stále přetrvávají otázky, jako jsou postavení Grantové agentury ČR, Technologické agentury ČR, Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace, problematika hodnocení… Téma další spolupráce je ještě syrové, a tak teprve uvidíme, jakým směrem se bude vznik „ministerstva pro vědu“ ubírat. Co je však mnohem konkrétnější a z mého pohledu rizikovější, je novela zákona č. 130, jež měla 15. prosince 2015 projít druhým čtením v Poslanecké sněmovně; byla ovšem odložena na leden 2016 kvůli klíčovým nedostatkům, které zahrnují financování a podporu vědy a výzkumu pod jednotný režim, což je podle mého názoru velmi rizikové, a to zejména v oblasti financování tzv. nehospodářského charakteru a pravidel veřejné podpory. Shodli jsme se, že společně s představiteli AV ČR a poslanci připravíme pozměňovací návrh způsobem, aby nemohlo být v ČR ohroženo financování veřejných výzkumných institucí.

Co se týká novely vysokoškolského zákona, nachází se ve fázi po druhém čtení. Jednání garančního výboru se uskuteční 14. ledna 2016, přičemž jsme se již vyjádřili k přijetí části pozměňovacích návrhů. Mohu AV ČR ujistit, že žádný pozměňovací návrh se netýká otázky veřejných výzkumných institucí. Některé návrhy jsou spíše technicistní, některé však přicházejí i od lobbistických skupin, jež chtějí určitým způsobem zkomplikovat život veřejným vysokým školám. V novele je mj. poprvé popsán způsob akreditačního procesu v ČR způsobem, jaký má být z hlediska legislativních úprav. Dále je v ní podrobně popsáno působení zahraničních poboček vysokých škol v ČR (v roce 1998, kdy byl tento zákon schvalován, nikdo netušil, jaké instituce budou u nás působit).

Ohledně financování vysokých škol je pozitivní navyšování prostředků na vědu a výzkum, což se samozřejmě promítne i do rozpočtu VŠ. Stávající financování je bohužel smutný příběh, který odráží střednědobý horizont plánování financování, jenž vznikal v období krize prostřednictvím jednoduché trojčlenky – méně studentů, tudíž méně peněz. Tato trojčlenka však z několika důvodů nevychází. Nepředpokládá, že české VŠ dostávaly/dostávají na jednoho studenta mnohem méně než v roce 2006 (bez započítání inflace). Rovněž nezohledňuje kapacity a počty studentů, které na českých VŠ jsou. Letos dostanou VŠ o 200 milionů korun navíc (kvůli pozměňovacímu návrhu v rozpočtovém výboru), ovšem v celkovém součtu mají pro rok 2016 predikován úbytek 300 milionů. Konečné jednání v této věci přirovnávám k lepení vlaštovčího hnízda: přičte se 500 milionů, které VŠ získají ještě v prosinci 2015, přidá se 300 milionů z nevyčerpaných prostředků, aby se posléze přičetly prostředky z pozměňovacího návrhu. Na společném jednání veřejných VŠ, Rady VŠ a Vysokoškolského odborového svazu jsme se dohodli na společné strategii a politikům chceme předložit dvě jednoduché otázky. Kvantitativní otázka zní: „Kolik má podle politiků procentuálně studovat studentů na VŠ; 10 % exkluzivních, nebo 100 % devatenáctiletých, kteří absolvují maturitu?“ Jde totiž primárně o politické rozhodnutí. Otázka kvality: „Jaké chceme vysoké školy? Chceme je s částkou minus 10 %, což znamená pro ČR zhruba na úrovni Srbska, Slovinska, Maďarska, Běloruska?“ Podle zemí OECD jsme právě v této kategorii. V poměru učitel/student jsme dokonce podle údajů z roku 2013 nejhorší v zemích OECD. Opět jde o politické rozhodnutí, přičemž VŠ jsou schopny se na obě tyto otázky adaptovat a fungovat: můžeme vyučovat ve velkých sálech, nebo může jít o výuku kvalitní, která odpovídá potřebám počátku 21. století.

Nechci podrobněji hovořit o způsobu hodnocení výzkumných organizací, tématu, o němž také často diskutujeme. Jistě je nutná určitá kombinace tvrdých dat, určitých vizí, ovšem konkrétní návrhy nám prozatím nebyly předloženy – viz projekt IPN Metodika. Z hlediska hodnocení musíme posuzovat instituce a těm, které jsou víceoborové, to může činit problémy. Nechci blíže hovořit ani o operačních programech, v nichž máme již dva roky skluz; vyhlášena byla léta 2014–2020. Státní správa se bohužel nepoučila z chyb minulého programovacího období a činí spíše všechno pro to, abychom prostředky z fondů čerpali ještě obtížněji než v období předchozím. Vedeme v této záležitosti poněkud odlišnou politiku než například Polsko a jiné státy, a tak teprve uvidíme, jak si stojíme, až se výzvy znovu vypíší.

Spolupráce českých VŠ s AV ČR je na úrovni vedení obou institucí i na úrovni jednotlivých ústavů, výzkumných týmů, laboratoří, fakult a kateder provázaná a intenzivní. Na většinu problémů, které se týkají vědní politiky, máme velmi podobné názory. Utváří to jistou společnou sílu a vědomí toho, že nejsme rozhádaní, nýbrž naopak táhneme za jeden provaz.