English
Po několikaleté heuristické přípravě vyšla loni historiku Miloši Hořejšovi publikace, která poprvé systematicky mapuje nacistickou představu o germanizaci Čech a Moravy rovněž prostřednictvím architektury. Praze se mělo dostat „nového prostorového uspořádání“ podobně jako Berlínu, Norimberku či Linci.
Miloš Hořejš, Protektorátní Praha jako německé město. Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu. Mladá fronta, 2013.
Jeden z axiomů nacistické ideologie i praktické politiky byl shrnut v heslo „člověk a prostor“ (Mensch und Raum). Obojí, jak člověk, tak i prostor, mělo být změněno a uzpůsobeno nacistickému světonázoru a „proměna“, provázená i těmi nejbrutálnějšími prostředky, měla představovat podstatu „nového uspořádání“ (Neuordnung). Skutečnost, že přitom vedle totální destrukce zůstávalo i místo a kapacity pro „tvůrčí“ záměry, je zpětně jen velmi těžko pochopitelná; a že v mnoha případech nakonec zůstalo pouze u prospektivního plánování, nic neubírá na brizantnosti okolností tehdejších zadání, respektive činnosti odborníků, kteří měli tato zadání uskutečňovat.
To vše musí mít na paměti čtenář nejnovější práce PhDr. Miloše Hořejše, jehož domovskou institucí je Národní technické muzeum v Praze a který se po několikaleté náročné heuristické přípravě rozhodl předložit působivý výsledek svého výzkumu problematiky urbanismu v nacistické éře v kontextu protektorátní Prahy během šestiletého období německé okupace.
V pěti kapitolách autor přibližuje jak hlavní, respektive protežované a „žádoucí“ směry a trendy v německé architektonické praxi a urbanismu po roce 1933 (kapitola 1), tak v nich seznamuje se situací architektury a urbanismu v českých zemích třicátých a čtyřicátých let 20. století, a to zejména ve vztahu k hlavnímu městu Praze (kapitola 2). Vlastní těžiště práce ovšem spočívá v přiblížení fungování a personálního (německého i českého) složení tzv. plánovací komise pro hlavní město Prahu (kapitola 3), historicky velmi cenném přehledu dalších dobových aktérů (kapitola 4) a konečně náplně činnosti a vlastních výsledků plánovací komise (kapitola 5). Volba hlavního města přitom byla učiněna z několika důvodů: kvůli jejímu politickému a symbolickému významu, kvůli přítomnosti německé komunity i kvůli relativně dobré zachovalosti archivních materiálů.
Zdroj: Národní Archiv Praha
Schematické znázornění průběhu trasy severojižní transversály
Nutno říci, že takto vymezené téma není vůbec jednoduché, v detailních záležitostech týkajících se například ryze architektonických aspektů snad ne zcela vyčerpávající, nicméně každopádně relevantní a v mnoha ohledech průlomové. Vždyť je zde de facto poprvé s nezbytnou heuristickou akribií zpracován celkový rámec nucené koexistence českých a německých (říšských i sudetoněmeckých) architektů a urbanistických expertů. Zatímco v obecně historických pracích byly snad některé záměry uvedeny in margine, jako dobová kuriozita či pro dokreslení průvodce protektorátní každodenností, právě rekonstrukce onoho celkového rámce a nanejvýše racionálního a účelného začleňování jednotlivých „projektů“ představuje důležitý korelativ, který specializovaný pohled nabízí.
Skizza vysokoškolského kampusu na Petříně (Neue Burg na Petříně)
Na základě prezentovaných výsledků lze za klíčové označit zejména angažmá etablovaného architekta a urbanisty Reinholda Niemeyera (1885–1959), který v Praze působil za účinné podpory prvního říšského protektora Konstantina von Neuratha (1873–1956) necelý rok (1940–1941) a který patřil k blízkým spolupracovníkům Hitlerova chráněnce a oblíbence v jedné osobě Alberta Speera (1905–1981). Právě od Niemeyera pochází jeden z hlavních návrhů na rozčlenění Prahy do jednotlivých urbanistických celků sledujících severojižní komunikační osu (transversálu), podle níž se měly nově řídit i další komunikační tepny a která byla v oblasti Bubnů propojena s osou východozápadní. Postupná přestavba a dostavba širšího centra, zamýšlená systematicky bezohledně k zástavbě stávající, počítala mj. s radikální a monstrózní přestavbou Hlavního nádraží a jeho okolí, Staroměstské radnice či tehdejšího Hybernského náměstí, tzn. současného Náměstí Republiky, kde měl vzniknout Operní dům města Prahy. V samotném centru měla být nově řešena například pravobřežní komunikace, Kaprova ulice či zástavba Petřína (společný univerzitní kampus Německé technické vysoké školy a Německé Karlovy univerzity). Dochované plány ovšem dokládají i extenzi v podobě obytných satelitních sídlišť do okrajových částí situovaných jihovýchodně, severovýchodně a severozápadně od Prahy, jasně propojených s německou městskou kolonizací například prostřednictvím zvláštních německých bytových družstev atd. Samostatnou oblast představuje plánování pro Kladno, které do pravomoci plánovací komise rovněž spadalo.
Zdroj: Spisovna Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy
Model severojižní transversály z roku 1941
Práce neopomíjí ani úlohu tzv. zelených ploch, respektive sportovišť, které názorně ukazují prioritu německých představitelů na tehdejším pražském magistrátě (J. Pfitzner). Neméně důležité jsou rovněž pasáže o navazující problematice městské hromadné, respektive dálkové železniční a silniční dopravy. Kapitola o vodním hospodářství včetně fantaskních plánů na zásobování Berlína vodou z artézských vrtů v oblasti Pojizeří upozorňuje na jeden ve své době z největších problémů rostoucí pražské aglomerace, který musel být řešen.
Po přečtení této práce se kromě jiného jednoznačně naskýtá otázka, kolik vlastně – po odbourání vlivu nacistického monumentalismu a německé rustikálně orientované architektury (Heimatstil) – zůstalo z činnosti plánovací komise v té či oné podobě přítomného i v následujících obdobích?
Máme-li shrnout, jde o práci trvalé kvality, dobře řemeslně provedenou, potřebnou a inspirativní. Lze jen doufat, že bude v budoucnu doplněna o obdobné sondy týkající se například Brna, Ostravy, Kladna, Jihlavy či Českých Budějovic.
MICHAL V. ŠIMŮNEK,
Kabinet dějin vědy ÚSD AV ČR, v. v. i.