English
MARINA HUŽVÁROVÁ
„Mecenáš věnoval jmění pražské ZOO,“ proletěla před dvěma lety jako blesk tiskem zpráva o daru v hodnotě více než 50 milionů od Stanislava Rákose, kterého znali hlavne chovatelé exotických ptáků doma i v zahraničí. Byl totiž nejen chovatelem a činovníkem chovatelského klubu, ale také vynikajícím organizátorem výstav a mezinárodních setkání. Právě on stál např. u zrodu tradice vyhlášené výstavy exotů v Botanické zahradě PřF UK Na Slupi. Některá média připodobnila dárce třeba k zakladateli „Nadace Bohuslava Jana Horáčka Českému ráji“ (viz např. AB 1/2006), nikde však nepadla ani zmínka, že Stanislav Rákos pracoval dlouhá leta v Akademii věd. To mi prozradil ředitel Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR prof. Miloš Drdácký, s nímž jsme také navštívili mecenášovu životní souputnici paní Ludmilu Rákosovou.
Karikatura, kterou dostal Stanislav Rákos od přítele z tenisu, akademického malíře Otakara Štembery.
Dlužno rovnou podotknout, že mecenáš své jmění samozřejmě neuškudlil z výplat, sestávalo z restitucí pozemků a domů, které patřily jeho rodině. Však mu také jeho třídní původ vynesl zákaz studia. Stavební průmyslovku si udělal až při zaměstnání. Na jeho profesní životopis se táži prof. Miloše Drdáckého.
Když jsem po studiu v roce 1968 nastoupil do ústavu (sídlil tehdy v Emauzích), byl Standa mým učitelem a rádcem v oblasti experimentů na konstrukčních prvcích. Měl cenné zkušenosti ze zkoušek na velkých průmyslových stavbách, zejména v uhelných dolech a elektrárnách. Profesor Miroslav Škaloud tehdy zakládal nové oddělení stability tenkostěnných konstrukcí a já jsem byl s kolegyní Marií Zörnerovou pověřen plánováním, prováděním a vyhodnocováním experimentů. Standa tehdy šéfoval technikům a kresličkám a společně jsme připravovali zkoušky. Jezdili jsme do velké zkušebny Kloknerova ústavu při ČVUT v Dejvicích (založení tohoto nejstaršího vědecko-výzkumného pracoviště v oboru stavebnictví bylo schváleno před 95 lety – pozn. red.). Větší zkoušky jsme se Standou připravovali nejméně týden a ve finále pak zkušební tělesa trápili až do zničení, někdy v dost krutých podmínkách, protože zkušebna se nevytápěla. V Emauzích jsme neměli potřebné laboratorní zázemí, jen opravdu malinkou místnost se třemi víceméně jednoduchými zatěžovacími stroji. Jeden z nich dodnes v ústavu po modernizaci ovládání používáme – byl to na svou dobu velice dobrý stroj, měl motor z lunárního modulu, takže byl velice spolehlivý.
Foto: Emil Fafek, MF, Rodinný archiv Ludmily Rákosové
Zkouška stability tenkostěnného panelu ve zkušebně ÚTAM v Emauzích – Stanislav Rákos (první zprava) s Romanem Novotným, Miroslavem Škaloudem a techničkou asi v r. 1975.
Zapálený amatérský chovatel exotického ptactva byl podle vašeho vyprávění technicky velmi zdatný. Nechtěl někdy profesně zběhnout ke svému koníčku? Bavila ho technická práce?
Když jsme si povídali, říkal, že kdyby mohl, studoval by biologii. Měl ale velkostatkářský původ a navíc pak jeden jeho spolužák na gymnáziu namaloval kolem prezidentova portrétu prase, tak kluky šupem vyexpedovali do továrny. Večerně studovat mu dovolili díky nějakému důstojníkovi až na vojně. Prostě jako mladý kluk normálně studovat nemohl. Standa byl ale rád, že pracuje v Akademii, a velmi si toho vážil. Všechno dělal pořádně a pečlivě, muselo to sedět na puntík, ať to byla práce nebo koníčky. Tehdy se při testech měřilo hodinkami – vždy měl vše perfektně připravené. Myslím, že ho práce v ústavu bavila, bylo v ní hodně organizační složky, pomocí dílen se připravovaly různé přípravky. A když později dostal na starost správu budov, vyloženě ho ta funkce těšila.
Foto: Archiv ÚTAM AV ČR
V padesátých letech minulého století se prováděly zkoušky na úpravně uhlí dolu „Herkules I“ v Litvínově. Zleva technik Miroslav Piskáček, Antonín Růžička, Stanislav Rákos a Karel Waitzmann.
Foto: Archiv ÚTAM AV ČR
Stanislav Rákos čte průhyboměry při zkoušce boulení tenkostěnného nosníku ve vymrzlé zkušebně Kloknerova ústavu (v roce 1970). Dále na snímku zleva Marie Zörnerová, Miroslav Piskáček, Milada Řapková a technik.
Stanislav Rákos se stal také jednou z postav satirického románu Černí baroni Miloslava Švandrlíka. Sloužili totiž spolu u technických praporů (následnické organizaci nechvalně známých PTP).
O tomto životní období Standa moc nemluvil, asi si myslel, že by to lépe než Švandrlík neodvyprávěl. Spíše vzpomínal na léta před vojnou, kdy hrával hokej. Ale většina našich hovorů se točila kolem jeho ptáků nebo štěňat, choval totiž také psy – boxery. To byl vedle starosti o rodinu jeho hlavní životní zájem. Dokázal si vybudovat na tehdejší dobu úžasné kontakty. Jeho přítelem byl například mezinárodně uznávaný odborník z moskevské ZOO dr. Sergej V. Kudrjavcev, který se nikdy nestal jejím ředitelem, protože nevstoupil do komunistické strany, a teprve až za éry Gorbačova mohl přijmout četná pozvání na západ Evropy a do USA. Standovi ale dokázal zajistit povolení, aby mohl odjet do Moskvy.
Foto: Rodinný archiv Ludmily Rákosové
Vojnu si odsloužil jako jeden z „černých baronů“ (na snímku stojí vpravo).
V souvislosti s darovaným jměním a příslibem vedení ZOO, že 10 milionů použije na stavbu pavilonu Amazonie, se vyrojily spekulace, že pan Rákos zbohatl na papoušcích. Jenže on choval malé pěvce, astrildy, z větších ptáků měli doma jen žaka Pepinu, zato 26 let. Zda se zajímal o ornitologii od mládí, se ptám paní Rákosové.
Když jsem ho poznala, měl tři andulky, o které se mu starala maminka. Po nějaké době od naší svatby si koupil pár malých ptáčků chůviček, které dal do chodby na skříň. Tak nenápadně začal chov té ptačí droboty, který se pořád rozpínal a rozpínal, až jí bylo na tři stovky. Ale velké papoušky neměl nikdy.
Peníze vždy vzbuzují emoce a nejrůznější teorie o jejich nabytí. Již jsem zmínila, že by se v běžné práci ani „na ptáčcích“ taková částka vydělat rozhodně nedala…
Standa získal nějaké restituce a také investoval do pozemků, které později prodal. Pražské ZOO mimo nějakých peněz v hotovosti odkázal pozemky, půlku domu ve Strašnicích a čtvrtinu domu u Anděla na Smíchově. Zoologická zahrada tam chce udělat byty pro zaměstnance.
Jak přišel na myšlenku odkázat majetek zrovna ZOO?
Ta ho napadla až ke konci, když už věděl, že mu zbývá málo času. Znal v ZOO některé lidi, dr. Bohumila Krále a jiné. Prožívali jsme velmi těžké období – krátce před Standou nám umřel náš syn. A jiné příbuzné Standa neměl.
Sledujete dál, jak ZOO s majetkem nakládá a zda plní slib, že použije 10 milionů na stavbu pavilonu Amazonie, před nějž umístí pamětní desku svému novodobému mecenáši?
Jsme pořád v kontaktu, dostávám pozvánky na akce, teď se otvírá velký pavilon mlokária. Slíbený pavilon se měl podle velkolepého projektu stavět na místě pavilonu šelem, ale vzhledem k loňské záplavě došlo k přehodnocení. Nicméně se už bourá původní nejstarší voliéra a někde poblíž bude nový pavilon, kterým bude možno procházet mezi volně poletujícími ptáky.
Váš manžel úspěšně vystavoval andulky, v jejich chovu sledoval úroveň okolního světa…
Andulky měl vždycky rád, rád soutěžil. Dával pozor, aby neměl příbuzenský chov, dovážel ptáky například z Německa, protože u nás byly andulky dost špatné. Z Anglie přišel trend nového typu andulek, standard se měnil hlavně ve stavbě těla. Jak byl šťastný, když jednou vyhráli s kolegou se svými odchovy.
V té době se nedala spousta věcí sehnat, ptačí krmení si chovatelé míchali sami, ne vždy bylo kvalitní zrní…
Stávalo se někdy, že bylo ptáčkům z nekvalitního zrní špatně. To jim pak Standa podával živočišné uhlí a černý čaj. Později to paradoxně uspíšilo konec našeho žaka, což mě dodnes mrzí. Standa měl totiž jít do nemocnice, ale před tím mi objednal záclony i s konzolou. Nevěděla jsem, že Pepina hned zobáčkem vyštípala olovo, které měly záclony všito jako závaží. Zjistila jsem, že jí není dobře a zvrací, tak dostala osvědčenou medicínu. Až později jsme zjistili, že se otrávila – a černé uhlí ještě usnadnilo rozpouštění a trávení olova.
Posteskla jste si, že pan Rákos jezdíval hodně často mimo domov a péče o ptáky pak byla na vás. Vedli jste aktivní kontakty se zahraničními chovateli?
Jezdil na výstavy, rozjel spolupráci s Německem, taky s Maďary, Rusy, trochu s Francouzi. Uspořádali výstavu i v Moskvě. Nějaký čas předsedal chovatelskému klubu, stále všechno zařizoval, hodně jezdil např. do Lipska, kde měl spoustu známých. Když byla výstava v Praze, přijížděli jeho přátelé sem a já jsem se o ně starala. Dokud jsme bydleli ve vile ve Strašnicích, tak u nás i spali.
Pečlivost a preciznost – daly by se takto charakterizovat povahové vlastnosti, které ho dovedly k organizačním úspěchům?
Možná. Vedení klubu nebyla záviděníhodná pozice a naštěstí se lidé v čele střídali. Když Standa něco požadoval, neuhnul ani o centimetr. Při přípravě všech výstav neustále spoluorganizátory uháněl, jestli mají posuzovatele; když je neměli, tak jim je sehnal, protože měl všude známé a bavilo ho to. A myslím si, že takhle honil chovatele i v Německu. Jakmile přišel nový rok, už se pídil, kdy a kde budou výstavy, kdo tam bude posuzovat. Naléhal na lidi, kdy to budou vědět… Taková práce vyžaduje obrovskou energii a důslednost. V současnosti je výstav stále méně a chovatelé si dělají legraci, že nemají Standu, který by je honil. Dřív asi spolky držely víc pospolu, při omezených možnostech za minulého režimu se tam lidé věnovali svým koníčkům, aniž jim to přinášelo peníze.
Jak reagovali kolegové z klubu chovatelů na zprávu, že se Stanislav projevil jako mecenáš?
Různě, každý po svém. Ve strašnickém domě celá léta funguje klubovna Klubu přátel exotického ptactva (u počátků KPEP stál v r. 1930 i prof. Jiří Janda, zakladatel pražské ZOO – pozn. redakce). Standa dohodl se Zoologickou zahradou v Praze, aby tam klubovna zůstala i nadále za mírný nájem pro jeho kolegy a přátele. Do nemocnice ale už pak k sobě nikoho pustit nechtěl. Tím darem si Standa na konci života udělal velkou radost.
Odpoledne se nachýlilo k podvečeru, dopili jsme kávu a pod stolem ťukala ocasem černá labradoří dáma naslouchající po celou dobu našemu povídání. S paní Ludmilou Rákosovou jsme vzpomínali na příběh jejího muže Stanislava, na život naplněný ve dvou zcela rozdílných rovinách, ale v obou se stejnou precizností a intenzitou. Laboratoře a zkušebny i pozdější správu budov střídal s něžnou, avšak náročnou péčí o drobná poletující stvoření předávající lidem potěšení z krásy stavby jejich těla, barev i hlásků. Entuziasmus, s jakým přistupoval k činnosti chovatelského klubu a organizaci výstav, vyvrcholil v rozhodnutí podpořit milované opeřence i jejich chovatele významnou finanční dotací. Zařadil se tak k nejštědřejším novodobým mecenášům.