English
Poslední dramatické události na evropském kontinentu a na severu Afriky odsunuly do pozadí neméně významné změny na jihu černého světadílu. Sotva před rokem totiž svět uctil památku zesnulého Nelsona Mandely, který se stal symbolem celonárodního boje s apartheidem podobně jako Martin Luther King boje za rovnoprávnost lidí černé pleti. Letos Jihoafrická republika oslavila 20. výročí prvních svobodných demokratických voleb.
Foto: Gabriela Adámková, Akademický bulletin
Dohodu o vědecké spolupráci mezi Akademií věd ČR a jihoafrickou Národní radou pro výzkum podepsali 27. dubna 2007 tehdejší předseda AV ČR Václav Pačes a předseda NRF Mzamo P. Mangaliso.
Uplynulých 20 let v JAR charakterizuje soustavný rozvoj politických, ekonomických, sociálních, společenských a kulturních struktur, a to v situaci, kdy je zároveň ekonomicky nejvýznamnější zemí Afriky, ačkoli se na tvorbě celosvětového HDP podílí pouze okolo 0,5 %. Přesto je význam jihoafrické ekonomiky na africkém kontinentu zřejmý z následujících dat: na JAR připadá okolo 25 % kontinentálního HDP, 40 % průmyslové produkce, 50 % produkce elektřiny a 20 % afrického exportu (přitom zaujímá pouze 4 % plochy a představuje 6 % populace kontinentu). Přestože „konkurence“ (zejména nejlidnatější Nigérie s druhým nejvyšším HDP na kontinentu) dosahuje v posledních letech rychlejšího růstu HDP, Jihoafrická republika si prozatím udržuje pozici lídra. Ekonomický rozmach v JAR má kvantifikovatelný vliv na růst v ostatních afrických zemích; její ekonomický význam se projevuje v obchodu, investicích, transferu technologií aj. Rovněž rozsahem infrastruktury (železnice, silnice, přístavy a letiště) se výrazně odlišuje od afrického průměru. Významnou roli hraje i silný finanční a bankovní sektor; johannesburská burza cenných papírů patří mezi 20 největších burz na světě.
Stranou transformace nezůstávají ani vzdělávání, věda a výzkum. Rozhodující slovo má parlament, který stanovuje legislativní a rozpočtový rámec; poradními orgány mu jsou ministerský Výbor pro vědu a technologii, Národní plánovací komise a Department realizace, monitoringu a hodnocení. Realizace stanovených cílů spadá do kompetencí vládních orgánů ministerstva vědy a technologie, pod nějž patří i partnerský Národní fond výzkumu a Technologická a inovační agentura. Výzkumem se zabývají i další ministerstva: vysokoškolského a odborného vzdělávání; průmyslu a obchodu; energie; minerálních zdrojů; zemědělství, lesů a rybolovu; životního prostředí; zdraví; vodního hospodářství. Nejdůležitějšími VV subjekty jsou soukromý sektor, vysoké školy a stát, respektive jeho vládní orgány.
Foto: Archiv KAV
Česko-jihoafrickou spolupráci Československé akademie věd s Radou společenskovědního výzkumu Jihoafrické republiky stvrdila dohoda ze 4. listopadu 1992. V polovině roku 1993 byla podepsána dohoda nová, tentokrát již s Akademií věd ČR, kterou v roce 2007 nahradilo Memorandum o spolupráci v oblasti vědy a technologie s Národním fondem výzkumu. Autonomní organizace vznikla reorganizací státního systému podpory vědy a výzkumu v roce 1999. Jako mezičlánek mezi politickou reprezentací a výzkumnými institucemi určuje vládní strategii rozvoje; jejím posláním je podporovat a propagovat VV a prosazovat jejich excelentní úroveň.
V JAR nadále pokračuje interdisciplinárně a multioborově zaměřená transformace systému podpory vědy a výzkumu, v jejímž rámci byla připravena Národní globální strategie orientovaná na klíčové priority a reorganizaci systému financování vědy a výzkumu. Vláda JAR vytyčila prvořadé oblasti výzkumu a nechala založit nové organizace, které sdružují instituce zabývající se výzkumem v dané tematické oblasti.
Jednou z nově vzniklých agentur na podporu vědy je Jihoafrická národní kosmická agentura (South African National Space Agency – SANSA), kterou zástupcům AV ČR představila ředitelka odboru kosmických věd SANSA dr. L. A. McKinnell během své návštěvy v Praze v březnu 2012.
SANSA má pověření vytvořit národní strategický plán v oblasti kosmického výzkumu a podporovat a financovat základní i aplikovaný výzkum, případně výzkum směřující k jeho využití v ekonomické i společenské praxi. Rovněž zajišťuje sběr a zpracování dat z pozorování vesmíru a Země pro potřeby určování politiky státu, ekonomického růstu a udržitelného rozvoje. Dále se zabývá popularizací vědy a její role v životě společnosti.
Při průzkumu na pracovištích AV ČR jsme identifikovali následující oblasti a obory pro případnou spolupráci obou vědeckých komunit: pozorování Země a jejího magnetismu z kosmu, zkoumání zemské atmosféry a procesů v ní probíhajících, ochrana životního prostředí, parazitologie, chemické inženýrství, zoologie, genetická biologie, využití druhotných surovin, stavebnictví a vývoj měřicích přístrojů pro kosmický výzkum.
Zatímco původní partnerská instituce (HSRC) podporovala pouze humanitní a společenské vědy, nynější partner (NRF) zohledňuje všechny vědní oblasti; spolupráci s africkými kolegy tak mohou navázat i vědci z ústavů I. a II. vědní oblasti. Na základě společného memoranda bylo v roce 2008 vyhlášeno první kolo soutěže na společné projekty pro léta 2009–2010; další kolo na léta 2014–2015 v roce 2013. Ve výběrovém řízení uspělo pět z 20 projektů. Tematické zaměření přihlášených projektů dokládá oboustranný zájem o spolupráci především ve výzkumu kosmu, životního prostředí, zemědělství, fyzikální chemie a biochemie, potravinářství, biologie rostlin, biotechnologie a matematických věd.
V oblasti společenských věd není zájem o spolupráci tak intenzivní, jaký byl v době společenských transformací v obou zemích v devadesátých letech 20. století. K tomuto období se ve vzpomínkách vrací bývalý dlouholetý pracovník Orientálního ústavu AV ČR dr. Otakar Hulec.
Zásadní změna politických i společenských poměrů se uskutečnila v bývalém Československu a na jihu afrického kontinentu téměř současně. U nás se rozsáhlé změny po listopadové „sametové revoluci“ v roce 1989, která smetla autoritativní režim vládnoucí komunistické strany, udály poměrně rychle; například „našeho“ nového prezidenta jsme měli již v prosinci.
I v Jihoafrické republice bylo v té době zřejmé, že se musí něco výjimečného stát. Začátkem nového roku bylo ohlášeno zrušení mnohých „apartheidních“ zákonů, byl odvolán zákaz opozičních politických stran a hnutí. Brzy na to byl po 27 letech na svobodu propuštěn Nelson Mandela, jeden z mnoha politických vězňů a budoucí první černošský prezident. Na novou ústavu, všeobecné nerasové volby podle zásady jeden člověk jeden hlas a prezidentské volby však museli obyvatelé počkat celá čtyři léta. Avšak již v tomto mezidobí vyvstala oboustranná snaha navázat vědecké styky mezi našimi a jihoafrickými badateli, a to z počátku především ve společenských vědách.
Brzy po změně politických poměrů jsem se mohl po šestnácti letech vrátit na své původní pracoviště, do Orientálního ústavu AV ČR, a pokračovat v přerušené práci – studiu moderních dějin a kultury jihoafrického regionu. Byla to neuvěřitelná výzva; doufal jsem, že se otevře prostor jak v přístupu k bohaté knižní provenienci u nás nedostupné, tak k tamním archivním pracovištím a poznání reálií, bez nichž je obtížné, ba nemožné pochopit nejen minulost, ale i současnost studovaného území. Dvacet let od krátké návštěvy Zambie jsem v Africe nebyl, natož v její vytoužené nejjižnější části.
Zřejmě podobnou touhu vycítili i jihoafričtí badatelé, a proto se brzy uskutečnilo jednání mezi tehdejší ČSAV a hlavním pracovištěm pro společenské vědy HSRC (Human Sciences Research Council) se sídlem v Pretorii k uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci posléze podepsané v Praze. Již v roce 1991 jsem měl jedinečnou příležitost odletět s českou vládní delegací (jako člen doprovodu coby „novinář“ Lidových novin) do Jihoafrické republiky a na pozvání děkana největší univerzity UNISA (University of South Africa), který nedlouho předtím v Praze smlouvu spolupodepsal, a zúčastnit se setkání s ním a významnými badateli ve sféře společenských věd. K setkání však bohužel nedošlo, protože jsem byl v Johannesburgu přepaden třemi mladíky (tzv. tsotsis) před vchodem do tamního historického muzea; mj. jsem přišel i o cestovní pas, který se v Jižní Africe nemá s sebou nosit – stačí řidičský průkaz, o čemž mě jihoafričtí přátelé poučili ale až poté. Byla to naštěstí první a poslední neblahá událost, která mě tehdy coby „greenhorna“ postihla. Protože se následujícího dne delegace přesouvala do Kapského Města, musel jsem místo setkání podstoupit ceremoniál vydání náhradního pasu na našem zastupitelstvu. Teprve v Kapském Městě a v blízkém univerzitním centru Stellenbosch jsem tak navázal první osobní kontakty s kolegy. Musím říci, že mi později přišly vhod.
Brzy na to jsem absolvoval první „oficiální“, téměř dvouměsíční návštěvu a zjistil, že zájem jihoafrických pracovníků o naši republiku je enormní. Mnozí se snažili zjistit, jak jsme se vyrovnávali s desetiletími pod komunistickým režimem; ptali se na to téměř všichni bez rozdílu barvy pleti. Mě naopak zajímalo, jak se v Jižní Africe žilo za apartheidu a jak se bude vyvíjet osud země včetně nového přístupu k historickému bádání. Překvapilo mě, že jsem se v HSRC setkal s mnoha historiky, kteří se začali věnovat sociologii. Prostřednictvím některých z nich jsem se dostal do několika největších černošských předměstí (townshipů) a seznámil se s názory jejich obyvatel nejen na současné změny, ale i na zkreslenou či neúplnou minulost. Na UNISA jsem se konečně mohl těmito problémy zabývat na odborné úrovni; doplňoval jsem zde pramennou základnu pro připravované Dějiny Jižní Afriky, o kterou projevilo zájem Nakladatelství Lidové noviny.
V Kapském Městě jsem se sblížil s profesory historie tamní univerzity a povzbudila mě jejich vstřícnost i zájem o mé studium. Každá instituce v JAR, univerzity, HSRS či literární instituce, mají bohaté knihovny a archivy a jako host jsem v nich podle uzavřené smlouvy o vzájemné spolupráci mohl neomezeně bádat.
Podobné výzkumné cesty, jichž jsem v následujícím desetiletí vykonal mnoho, mi umožnily shromáždit kromě zmíněného materiálu pro Dějiny Jižní Afriky podklady pro další vědecké i popularizační články (The Religious Context in the History of South Africa – ArOr 64 (1996), Inkatha v minulosti a současnosti – NO 51 (1996), Postavení tradičních náčelníků v moderní Jižní Africe – NO 51 (1996) a další). Především výzkum v Literárním muzeu v Grahamstownu mi umožnil vydat Cestu do nebe, Jihoafrické mýty, legendy a vyprávění a posléze i knihu jihoafrických povídek od autorů různé barvy pleti Mamlambo – kouzelný had (obojí v Nakladatelství Lidové noviny v Praze).
Po seznámení s prof. Janem Coetzeem na Rhodesově univerzitě v Grahamstownu jsme začali mapovat osudy politických vězňů v JAR, u nás a částečně i v bývalém Sovětském svazu. Vznikla skupina tří badatelů a naše aktivity našly výraznou podporu jiho-afrických institucí v rámci zmíněné dohody. Sběr materiálu jsme prováděli převážně společně, tj. jak v Jižní Africe, tak u nás i v Rusku. Šlo o zachycení „orálních tradic“ obyčejných lidí, kteří se dostali pro své odlišné názory do soukolí politické mašinérie s tehdejší mocí a strávili ve vězení mnoho let. Ze spolupráce vzešlo několik vědeckých studií a knih publikovaných u nás, v Jižní Africe i jinde ve světě: J. K. Coetzee (Grahamstown), O. Hulec (Prag) und M. Ustinova (Moscau): Verarbeitung langjährigen politischer Haftstraten in Südafrika, der Tschechoslowakei und der Sowjetunion, v BIOS, Zeitschrift für biographieforschung und oral history, 10. Jahrgang (1997), Heft 2. Obdobná studie The Price of Resistence. Fragments of the Experiences of Survivors of Longterm Political Imprisonment in South Africa, the Former Czechoslovakia and Russia vyšla u nás v ArOr 66 (1998).
Studie týkající se pouze Jižní Afriky a bývalého Československa Oppression, resistance, imprisonment: a montage of different but similar stories in two countries vyšla v Routledge Studies in Memory and Narrative, Part I: Trauma and Life Stories. International perspectives (ed. by Kim Lacy Rogers, Selma Leydesdorff and Graham Dawson), v Londýně a New Yorku (1999); druhé vydání vyšlo tamtéž o pět let později. Naše vědecká veřejnost se mohla s výsledky spolupráce s jihoafrickými institucemi seznámit na mezinárodní afrikanistické konferenci konané v Praze, z níž vzešel sborník s mým příspěvkem Coming to Terms With the Cruel Authoritarian Past in South Africa and in the Czech Republic: A Comparison. (Peter Skalník, ed.). Transition to Democracy. Czech Republic and South Africa Compared, Set out, Praha 1999. Příspěvek se týkal zejména srovnávání způsobů, jimiž se česká a jihoafrická společnost vypořádávaly s vyrovnáním se s totalitní minulostí.
Společně s J. Coetzeem a L. Gilfillan vyšla kniha Fallen Walls – Echoes from the Cells that held Mandela and Havel, brzy na to i v české podobě Zdi – Hlasy z cel, které věznily Mandelu a Havla (obojí v Nakladatelství Lidové noviny, 2003). Druhé, prestižní vydání v anglické verzi s podtitulem Prisoners of Conscience in South Africa and Czechoslovakia vydalo nakladatelství Transaction Publishers v New Brunswicku (USA) a Londýně roku 2004. Zmíněná vydání doprovází předmluva Václava Havla.
Bez výzkumné spolupráce s jihoafrickými vědci bych neuskutečnil záměry, o které jsem usiloval celý život. Četné návštěvy této země mi navíc pomohly i k porozumění širších historických či současných souvislostí v celém jihoafrickém regionu. Při mnohých cestách jsem přerušil let a navštívil například Zimbabwe a sousední země, což mi v roce 2008 umožnilo vydat společně s Jaroslavem Olšou jr. rozsáhlé Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi. Zachované kontakty z dob pobytů v Jihoafrické republice mi dodnes umožňují sledovat a rozumět tamní komplikované politicko-sociální situaci a získávat publikace, které tam (nejen mí kolegové) v hojné míře vydávají. Ani jejich zájem o Českou republiku nepolevuje, o čemž svědčí nejen bohatá korespondence, ale i časté osobní návštěvy.
ANDRZEJ MAGALA,
Kancelář Akademie věd ČR,
OTAKAR HULEC,
Orientální ústav AV ČR, v. v. i.