František Šorm

(1913–1980)

František Šorm je příkladem mimořádně vzácné osobnosti, která dokázala spojit vědeckou akribii a skvělé organizační schopnosti. Byl bez nadsázky nejvýznamnějším manažerem české vědy v období 1948–1989.

Obě fota: Jiří Plechatý, archiv MÚA AV ČR
Akademik František Šorm děkuje za zvolení předsedou ČSAV na XV. valném shromáždění ČSAV dne 30. března 1962.

Pražský rodák a syn státního úředníka (narozen 28. února 1913) si kariéru budoval velmi rychle, i když její počátky výrazně poznamenala 2. světová válka. Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství působící tehdy v rámci ČVUT v Praze absolvoval v roce 1935; o rok později se zde stal doktorem technických věd. Jeho prvním zaměstnavatelem byly Škodovy závody v Plzni, kde se zabýval otázkami výbušnin, poté nastoupil vojenskou službu, kterou ukončila okupace Československa v březnu 1939. Po návratu do civilu začal pracovat v Ústavu organické chemie na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství, ale jeho plány zapojit se do akademického světa přerušilo zavření českých vysokých škol v listopadu téhož roku. Zbytek období protektorátu strávil mladý nadějný chemik jako zaměstnanec Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Praze-Vysočanech, kde se věnoval farmaceutické, organické chemii. Právě tehdy se kolem něj a jeho manželky začal utvářet okruh spolupracovníků, z nichž někteří ho provázeli prakticky celou jeho pracovní kariéru. Hned po osvobození Československa vstoupil do KSČ, patrně i pod vlivem manželky, jež se angažovala v komunistickém hnutí již od svých středo-školských let. Konec 2. světové války byl pro něj ovšem také impulzem k obnovení akademické dráhy – roku 1945 se habilitoval a v následujícím roce byl jmenován profesorem Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství, o čtyři roky později se stal i profesorem organické chemie na Univerzitě Karlově v Praze.
V létě 1950 byl postaven před významný úkol – vybudovat jeden ze sedmi ústavů základního výzkumu při Ústředí vědeckého výzkumu. Ve funkci ředitele Ústředního ústavu chemického se také v závěru roku 1950 zúčastnil několikaměsíční stáže v Sovětském svazu jako člen skupiny českých přírodovědců a lékařů, kteří si zde měli osvojit dobová sovětská učení. Na rozdíl od některých jiných účastníků stáže, zejména svého pozdějšího dlouholetého rivala, mikrobiologa Ivana Málka, však v Šormovi nevyvolávala sovětská realita bezvýhradné nadšení a naopak dal průchod i občasné skepsi; dokonce si vymohl předčasný odjezd ze stáže a raději se věnoval praktickému budování pracovního kolektivu svého ústavu. Přes nelehkou výchozí pozici se mu podařilo v krátké době vybudovat pracoviště mezinárodní úrovně, jež se stalo jednou z os nově vznikající Československé akademie věd. F. Šorm se při vybudování ČSAV výrazně angažoval např. jako člen užšího předsednictva vládní komise pro vytvoření Akademie věd a po jejím ustavení se nejen zařadil mezi první řádné členy jmenované tehdejším prezidentem republiky, ale především se stal hlavním vědeckým sekretářem ČSAV. Vzhledem k limitované aktivitě tehdejšího prezidenta ČSAV Zdeňka Nejedlého a malé ochotě Nejedlého prvního zástupce fyziologa Viléma Laufbergera zabývat se organizační a úřední činností hrál František Šorm v počátcích Akademie věd ještě výraznější roli, než by odpovídalo funkci hlavního sekretáře, což ovšem nebylo příliš po chuti některým jeho oponentům. F. Šorm si však vždy dokázal svou pozici obhájit. I přes osobní nechuť Zdeňka Nejedlého, který oproti němu preferoval především Jaroslava Kožešníka, se při reorganizaci vedení ČSAV stal dokonce náměstkem předsedy ČSAV a fakticky do značné míry plnil povinnosti jejího předsedy. Stál např. také za reorganizací struktury ČSAV na začátku šedesátých let, která přinesla alespoň částečné zpružnění této vrcholné organizace základního výzkumu v Československu.

Při příležitosti 55. narozenin (1968) obdržel František Šorm Zlatou plaketu ČSAV; předal mu ji Jaroslav Kožešník.

Když v roce 1962 Zdeněk Nejedlý zemřel, stal se František Šorm jeho nástupcem a dosáhl tak absolutního vrcholu kariéry. Období, kdy stál v čele ČSAV, je často vnímáno jako zlatá léta české vědy. F. Šorm usiloval o zvýšení prestiže a posílení pozice Československé akademie věd v nelehké situaci, kdy tato instituce musela čelit stále rostoucí konkurenci jiných pracovišť. Přesto dokázal zaznamenat nemalé úspěchy, které však nepříznivý společenský vývoj po okupaci Československa v srpnu 1968 nedovolil zhodnotit. F. Šorm se mj. stal jedním z iniciátorů vzniku některých multidisciplinárních týmů zabývajících se důležitými celospolečenskými problémy. Již XI. sjezd KSČ jej v roce 1958 zvolil kandidátem na člena ÚV KSČ a na následujícím, XII. sjezdu KSČ o čtyři roky později se stal členem ÚV KSČ, kde působil v Ideologické komisi. V témže roce byl zvolen také poslancem Národního shromáždění za volební obvod Praha 1. V souvislosti s těmito a dalšími veřejnými funkcemi a na základě některých jeho textů se stále vedou spory o jeho vztahu ke komunistické straně a její ideologii. Mnozí pamětníci přitom zdůrazňují, že zájmy vědy byly pro něj mnohem přednější. Nelze však pochybovat, že se přes všechnu skepsi hlásil k modelu silně řízené společnosti – u „kormidla“ však podle něj neměli stát straničtí funkcionáři, nýbrž především vědci a odborníci. V každém případě se v roce 1968 řadil mezi představitele reformního křídla KSČ, i když nepatřil zrovna mezi radikály. Velice ­ostře protestoval proti sovětské okupaci v srpnu 1968 a později se jako jeden z pouhých deseti poslanců zdržel při hlasování o smlouvě o tzv. dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území. Kvůli svým postojům musel již ve druhé polovině roku 1969 odejít z postu předsedy ČSAV a v následujícím roce byl vyloučen z KSČ a zbaven ředitelského místa v Ústavu organické chemie a biochemie.
Přitom právě tento ústav, který fakticky založil, byl jeho skutečným zázemím a místem, kde naplno mohl využít vědecké i manažerské schopnosti. Původně se po převzetí do svazku ČSAV jmenoval Ústav organické chemie ČSAV, později v letech 1955–1959 Chemický ústav ČSAV a po strukturálních přeměnách v roce 1960 Ústav organické chemie a biochemie ČSAV. I na domovském pracovišti se F. Šorm osvědčil jako nadmíru schopný manažer a organizátor. Sázel přitom na týmovou spolupráci a na přísnou disciplínu a pečlivou organizaci práce, díky níž i on sám při všech veřejných funkcích dokázal neztrácet kontakt s vývojem ve vědě. Proslul nejenom jako velmi obávaný šéf, ale na druhé straně jako záštita pracovníků ústavu před vnějšími zásahy včetně politicky motivovaných. To se jasně prokázalo například při prověrkách v roce 1958. Trvale se osvědčoval jeho cit pro perspektivní směry v chemickém bádání. I když oponenti později opakovaně zpochybňovali míru jeho osobního přínosu k obrovskému množství vědeckých prací publikovaných pod jeho jménem (je uváděno v souvislosti s autorstvím či spoluautorstvím asi 1300 publikací a 150 patentů), naprostá většina jeho podřízených naopak potvrzovala, že se na řešení problému minimálně určitou myšlenkou nebo radou skutečně podílel. Jako nejdůležitějšího učitele ho uváděly i největší české kapacity oboru včetně nedávno zesnulého Antonína Holého. V každém případě se pod jeho vedením stalo z Ústavu organické chemie a biochemie jedno z nejrespektovanějších světových center bádání v oboru. O respektu, kterému se Šorm těšil v zahraničí, svědčí mnohá ocenění, jichž se mu dostalo nejen v SSSR a zemích sovětského bloku, ale i na Západě. Zmiňme alespoň udělení zlaté Fritzscheho medaile Americkou chemickou společností (1959), čestné členství v Britské chemické společnosti (1965) nebo čestné doktoráty univerzit v Bruselu (1965) a v Moskvě (1966).

František Šorm obsáhl ve své práci značnou část problematik zpracovávaných ústavem – věnoval se výzkumu terpenoidů, steroidů, peptidů i nukleových kyselin. Ve své době patřil mezi vůbec nejcitovanější světové chemiky. K jeho nejvýznamnějším vědeckým úspěchům patřil zásadní podíl na popisu primární struktury některých bílkovin. Velkým tématem se pro něj stalo hledání kancerostatik, zejména účinných při leukémii. Bohužel naděje vkládané do 6-azauridinu se do značné míry nenaplnily. Ke konci aktivní vědecké kariéry vedl malou pracovní skupinku, která se věnovala chemii hmyzích látek, a zároveň koordinoval jeden z úkolů státního plánu, jenž se týkal syntézy bioanalogických látek s účinky juvenilního hormonu, což vedlo k vývoji insekticidů nového typu. V Ústavu organické chemie a biochemie pracoval F. Šorm jako vedoucí vědecký pracovník až do vynuceného odchodu do důchodu v roce 1973. V publikování vědeckých prací ovšem pokračoval až do druhé poloviny sedmdesátých let. V květnu 1979 utrpěl těžký srdeční infarkt, z něhož se již nikdy plně nevzpamatoval. 18. listopadu 1980 podlehl druhému srdečnímu ataku. Na pohřeb poslala věnec i tehdejší ČSAV – příznačně ovšem s věnováním „svému členovi“; skutečnost, že šlo o jejího druhého a velmi úspěšného předsedu, měla být zapomenuta.
Osobnost Františka Šorma dodnes vyvolává četné diskuze a kontroverze, ale tomu se lze u silné osobnosti formující výrazně českou vědu v padesátých a šedesátých letech 20. století asi jen těžko vyhnout. Na epochu, kdy byl předsedou prezidia ČSAV, však můžeme hledět jako na jednu z nejúspěšnějších ér v dějinách této instituce. A zároveň právě ve směrech chemického výzkumu jím prosazovaných dosáhla česká věda mimořádných výsledků, kterými se může chlubit i dnes.

MARTIN FRANC,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.