ARCHIV oficiálního časopisu AV ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Na počátku byla šišinka, později uvědomění si vlastní odpovědnosti

Rozhovor s prof. Helenou Illnerovou,
předsedkyní AV ČR v letech 2001–2005

První ženou nejen v čele Akademie věd ČR, ale ve vedení podobných institucí i ve světě, se stala v roce 2001 prof. Helena Illnerová. Své role se zhostila s důsledností a cílevědomostí sobě vlastní, i když se zpočátku našli pochybovači, zda to zvládne. Obávali se zbytečně. Ta drobná žena dostala do vínku vitalitu, jež jí umožnila obstát ve špičkové vědě, aniž by jakkoli „ošidila“ rodinu, a naopak si k výchově svých dvou dětí „přibrala“ ještě turistický oddíl. Právě podpora mladých lidí ve vědě se stala jedním z jejích velkých výsledků v roli předsedkyně Akademie.

05_1.jpg
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Snad jen ve zkratce zmíním, že byla až téměř do současnosti předsedkyní České komise pro UNESCO a Komise pro etiku vědecké práce v AV ČR. Zasedala ve vědeckých radách AV ČR, UK a jejích fakult. Mimo nejvyššího vyznamenání AV ČR De scientia et humanitate optime meritis je nositelkou státního vyznamenání ČR – Medaile Za zásluhy II. stupně, francouzského státního vyznamenání důstojník řádu Akademických palem, zlaté medaile UK a od letoška Čestné oborové medaile G. J. Mendela za zásluhy v biologických vědách.

Paní profesorko, na co si při ohlédnutí za 20 lety Akademie vzpomenete nejvíc?
Vzpomínám si na první sněm AV ČR na jaře 1993, kdy jsme byli zvoleni do Akademické rady. Na sněmu se měly také schvalovat stanovy a normálně bychom je schvalovali do večera, protože názorů by bylo tisíc a jeden. Jenže vystoupil muž, který pravil, že se možná o stanovách ani nemusíme bavit, neboť Akademie nebude mít dlouhého trvání, protože je nutno ji rozdělit. Úplně jsem cítila, že by ji nejraději naporcoval jak kusy salámu. V okamžiku, kdy nám doporučil, abychom se stanovami ani nezabývali, měli jsme je do hodiny schváleny. Prof. Zahradník byl tehdy nucen vyjít před novináře, tak mě vzal s sebou. Předtím jsem nic podobného nezažila, byl to silný nápor a uvědomuji si, že člověk asi ještě říkal různé hlouposti, protože se teprve všechno učil. Stalo se mi to ještě jednou při vstupu do Evropské unie. V Bruselu jsme se účastnili velké vědecké konference k přistupujícím státům, Evropské komisi tehdy předsedal Romano Prodi. A ten „vytáhl“ prof. Norberta Kroo z Maďarska a mě, abychom odpovídali na otázky novinářů. V angličtině to šlo, ale oni pálili otázky i francouzsky. Nakonec jsme se toho zhostili docela dobře.

Při přebírání Mendelovy medaile jste zavzpomínala, jak vás významný endokrinolog prof. Vratislav Schreiber kdysi zrazoval od zaměření na epifýzu, protože koho by prý zajímala šišinka mozková.
V počátku jsem pracovala obecněji na vývoji metabolismu savčího organismu, ale zaujala mě šišinka, neboť se v literatuře objevila práce, že by mohla být ovlivněna světlem. Potkaní mláďata otevírají oči okolo 14. dne a mě zajímalo, jak se právě v té souvislosti může měnit šišinka. Přestože mi téma doporučoval můj tehdejší vedoucí oddělení prof. Jiří Křeček, jednou přišel prof. Schreiber a řekl, že šišinka je naprosto nezajímavý orgán, který nám zůstal v těle a pořádně se neví, k čemu je. Ať si vyberu něco jiného. Myslím, že se tehdy zmýlil. Na šišince se daly báječně studovat biologické rytmy a biologické hodiny. Ovšem tenkrát jsem vůbec netušila, že něco jako biologické hodiny existuje.
Ptáte se, jestli jsme o tom spolu později mluvili. Ano, profesor Schreiber si později přečetl moji knížku o biologických rytmech v šišince, a protože měly vztah k endokrinologii, resp. k neuroendokrinologii, velmi ho téma zaujalo. Za knihu (pozn. red. Circadian rhythms in the mammalian pineal gland; v českém jazyce vyšla pod názvem Cirkadiánní řízení rytmu v tvorbě epifyzárního hormonu melatoninu) jsem dostala cenu České fyziologické společnosti i velkou cenu České lékařské společnosti, prof. Schreiber mě začal zvát na sympozia a vždy mě představoval jako zajímavého neuroendokrinologa (tím jsem ale nejspíše nikdy nebyla). Pochopil, že jsem na stopě něčeho zajímavého a že jsem přinesla zcela nové vidění a nová témata do české fyziologie.

05_2.jpg
Šišinka mozková, epifýza, je endokrinní žláza produkující tzv. spánkový hormon melatonin, který u savců a vyšších živočichů ovlivňuje cirkadiánní a cirkanuální biorytmy, spánek a bdění a činnost pohlavních žláz. Aktivita šišinky je ovlivněna z hypothalamu, jenž zprostředkovává informace o osvětlení přes oční sítnici.

Mladá a zdánlivě křehká žena, která ale dobře věděla, že má napínavou horkou stopu a tu chce sledovat. A nenechala se nikým odradit…
Prof. J. Křeček mi později nabízel i jiné téma, ale mě úžasně zajímalo to, co jsem studovala. Našla jsem okamžitý vliv osvětlení v noci na metabolismus melatoninu v šišince – hodnoty byly náhle úplně jiné, než měly v noci být! Nepřestala jsem pak zkoumat, co způsobilo tak rychlou změnu! V nějakém americkém souhrnu jsem se poté dočetla, že šlo o do té doby nejrychlejší popsanou změnu biologicky aktivní látky – do pěti minut se úplně změnila její koncentrace. Hrozně mě zajímalo, čím to vlastně bylo. Nalezla jsem práce prof. Colina S. Pittendrigha o biologických rytmech a biologických hodinách – ­absolutně mě uchvátily a četla jsem je dokonce na lyžařském výletu do rána pod dekou. Otevřely mi oči do úplně nového směru, z něhož jsem se už nenechala nikam posunout!

Byla to ta správná, rozhodující chvíle, ona poučená intuice vědce, „náhoda“, bez níž štěstí není?
Určitě to byla poučená intuice, vždyť už jsem „šla“ po vlivu osvětlení. Ve chvíli, kdy mi dovolil světelný pulz v noci hrát si s vnitřním časem živého organismu, zpozdit ho nebo způsobit, aby se předběhl, jsem se cítila jak v nějaké science-fiction: minuta, čtvrt minuty světla posune zvíře do úplně jiného času. S člověkem to tak jednoduché není, ale u laboratorních hlodavců dělá světelný záblesk v noci naprosté zázraky – když se na ně pak podíváte, jsou úplně jiní, než byli třeba před pěti minutami. Tehdy jsem pochopila, že časový systém živého organismu je naprosto fascinující záležitost. Studovala se totiž hlavně prostorová organizace a v rámci teorie o homeostáze nás učili, že vnitřní systém je v zásadě stálý a když se vychýlí z daných hodnot, má rychle tendenci se k nim vrátit. Jenže on stálý vůbec není, naopak se mění během 24 hodin a ukazuje se, že silná časová organizace je úžasně důležitá i pro zdraví člověka.

Vaše laboratoř jako první prokázala, že centrální biologické hodiny uložené v suprachiasmatických jádrech hypothalamu jsou ovlivněny délkou dne, tzv. fotoperiodou, že tudíž neslouží jen jako denní program, ale i jako roční kalendář. Stala jste se zakladatelkou české chronobiologické školy uznávané ve světě. Objevuje se v této oblasti stále něco překvapivého?
Ve spolupráci s dr. Jiřím Vaněčkem a dr. Alenou Sumovou jsme jako první ukázali, jak je rytmická tvorba melato­ninu v šišince kontrolována osvětlením a že i vlastní biologické hodiny v mozku, které tuto tvorbu řídí, jsou ovlivněny délkou denního světla, tj. roční dobou. Zjistili jsme také, že melatonin může sám biologické hodiny synchronizovat, dokonce že po jeho podání dojde téměř k okamžitému nastavení hodin do jiného času.
A zda se objevuje něco překvapivého? Nauka o čase v živých organismech je rozvíjející se a proto překvapivá disciplína, která nezahrnuje pouze epifýzu, centrální biologické hodiny či jen rytmy v spánku a bdění, v pohybové aktivitě, v tvorbě melatoninu i některých hormonů. Teď zahrnuje úplně celý organismus; každý orgán a patrně každá buňka jsou hodinami. A naše oddělení vedené nyní dr. Sumovou se ptá, jak a čím se mění rytmy ve střevě, játrech či srdíčku. Jak souvisí s centrálními hodinami, s jinými pochody v organismu, kterak se všechno synchronizuje, jaký vliv může mít na synchronizaci třeba změna v příjmu potravy? V tak komplikovaném a komplexním systému nelze studovat jen buňky in vitro v nějaké kultuře, jak se mnozí lidé domnívají. Vždyť všechny funkce v těle se musí koordinovat k jednomu času: tam, kde koordinace chybí, jede každý ­orgán trošku vlastní cestou a nalézá se v jiném čase. Když není organismus dostatečně synchronizován s vnějším prostředím, tj. s vnějším dnem, a pokud dojde k vnitřní desynchronizaci mezi orgány, může to zvýšit riziko mnoha chorob, např. poruch spánku, metabolismu kardiovaskulárního a imunitního systému či tvorby nádo­rů atd. V Dánsku už např. zdravotní sestry, které pracovaly v nočních směnách a onkologicky onemocněly, dostaly od státu určitou kompenzaci, neboť jejich časový systém mohl být narušen.

05_5.jpg
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
V lednu tohoto roku převzala Helena Illnerová Čestnou oborovou medaili G. J. Mendela za zásluhy v biologických vědách. Na snímku s manželem Michalem.

Zdůrazňujete, že jde o vysoce komplexní záležitost – s kým jste na výzkumu spolupracovali?
Naše oddělení vždy spolupracovalo s psychiatry na výzkumu psychických poruch a časového systému, také s neurology na spánkových a neurologických poruchách a pokračuje v tom i nadále. Spolupráce by se mohla rozvíjet i s odborníky, kteří sledují poruchy metabolismu, a tímto směrem laboratoř také půjde. V našem částečně i vývojově zaměřeném oddělení se stále studují také základní mechanismy, např. jak časové rytmy vznikají ve fetech ještě v mateřském organismu, čím a jak jsou před a po narození synchronizovány, jakou úlohu má matka a jakou světlo, jak se rytmy vyvíjí a jak se synchronizují s vnějším dnem.

K čemu se přikláníte? Synchronizuje se rytmus mláděte už matkou v době prenatálního vývoje?
Určitě ano, mateřským prostředím, např. mateřským melatoninem. Matka jej produkuje během noci a ne ve dne. Fetus samozřejmě netuší, je-li venku světlo, ale mateřský melatonin i jiné látky, např. dopamin, mu dávají znamení, kdy je den a kdy noc. A melatonin může hrát krátkou úlohu i po narození. Studovat rytmus melatoninu v mateřském mléce mě napadlo, když měla má dcera první děťátko. Začali jsme spolupracovat s Ústavem péče o matku a dítě v Podolí a publikovali pak docela pěknou práci o rytmu melatoninu v mateřském mléce: ve dne je melatonin nízký a v noci vysoký. Při kojení dítě dostává v mléce signál, zda je den či noc.

Pokud bych měla symbolizovat vaši osobnost, pak k ní určitě patří i děti. V mateřské dvojjedinosti jste se starala o malé děti a současně intenzivně bádala – nežárlila někdy rodina na vaši práci?
To moc dobře nemohla, protože jsem ji absolutně o nic nepřipravovala. Měla jsem dobrou fyzičku a dost jsem toho zvládala. Po celodenní práci v ústavu jsem jela domů, zkontrolovala úkoly, uvařila večeři a pak jsem se třeba zase vrátila do laboratoře k pokusům přes noc – a někdy se muselo pokračovat i další den. O víkendech jsme jezdili na výlety, ale je pravda, že jsem o své práci pořád přemýšlela; co dál s pokusy, vozila jsem si s sebou separáty. Děti pak asi dospěly k názoru, že se pořád učím a že takový život nechtějí…

Zatímco muži se většinou v danou chvíli soustředí jen na to, čím se zabývají, ženy stále v hlavě nosí i všechny další „úkoly“…
To je snad náš nejstrašnější, největší handicap. Stále přemýšlet, jestli dítěti náhodou nezačíná teplota, je-li dostatečně oblečené, zda nedostalo špatnou známku ve škole, co uvařit k večeři. Ženy jsou pořád odváděny od práce duševními přeskoky, které je brzdí. Píšete náročnou práci, a musíte uvažovat, jak vše skloubit, co vám v pokusech vychází a jaké to má důsledky pro něco dalšího. Kus napíšete, jenže pak se věnujete domácnosti, k práci se vrátíte druhý den, takže to celé musíte znovu přečíst, rozmyslet a hledat ztracenou nit. Na druhé straně zjistíte, že můžete organizovat hodně věcí najednou a že to zvládáte.

05_4.jpg
Foto: David Marvan, Akademický bulletin
Helena Illnerová s Rudolfem Zahradníkem při tiskové konferenci po zvolení do funkce předsedkyně Akademie věd

Ráda říkáte, že každý výsledek vede k novým otázkám, k řešení dalších problémů. Jenže práce ve vedení organizace nepustí člověka do laboratoře tak často, jak by chtěl. Dopídila jste se už tehdy onoho tajemna, které vás nutkalo k vědění, že jste se zapojila i do organizace vědy?
Tak to nebylo. Věnovala jsem se dobré vědě a v chronobiologické komunitě se mluvilo o české škole. Rok 1989 nám otevřel dveře do světa a hrnuly se pozvánky na konference. Současně mě však začali kolegové přesvědčovat, že mám povinnost vzít nějakou funkci, že už na to mám věk a lidé mi věří. Dost jsem váhala, ani jsem nešla do konkurzu na ředitele ústavu, protože jsem chtěla dělat svou vědu. Dokonce jsem zamýšlela jít učit na střední školu – vždy jsem totiž byla přesvědčená, že se našemu státu bude dařit podle toho, jak budeme vychovávat mládež. Jenže ten tlak byl přeci jen velký – a taky jsem chtěla, aby věci, které se nám nelíbily za komunismu, probíhaly jinak. Neměla jsem v úmyslu organizovat vědu – byl to okamžik uvědomění si vlastní odpovědnosti.
Bylo mi líto, když jsem pozvolna opouštěla laboratoř, a dlouho jsem bojovala. Pořád jsem se vracela. Jednou jsem se tam dostala asi v šest večer, všichni spokojeně dělali pokus, kterého jsem se měla také zúčastnit, jenže jsem viděla, že už tam tak zcela nepatřím. To mě úplně vzalo, téměř mi to vehnalo slzy do očí.

Myslím, že s tím bojují všichni, kteří se od oblíbené práce dostanou někam dál – prakticky založené osobnosti o to víc. Ve vedení Akademie jste však měla vynikající kolegy…
Vstoupila jsem do úplně jiného světa: z původního soustředění se do relativně úzkého prostoru, kde jsem se pohybovala ve svém světě otázek, odpovědí a radosti z výsledků – a ta je někdy obrovská. Pracovala jsem do té doby experimentálně, z 80 procent jsem „rukama“ odváděla nádeničinu v denních i nočních pokusech s potkany, 20 procent znamenalo práci „hlavou“, kdy jsem psala, vymýšlela. A pak jsem v první Akademické radě, ale i později jako předsedkyně potkala kolegy, kteří pracovali jen hlavou u počítače nebo s tužkou a papírem, například teoretičtí chemici, teoretičtí fyzikové; obory, s nimiž jsem se dřív nesetkávala. Vždy jsem měla zájem o humanitní obory, filozofii, historii a najednou jsem poznávala jejich nositele, ale i astronomy, matematiky; obzor se mi rozšiřoval.
Měla jsem štěstí na skvělé lidi, na něž jsem se vždy mohla spolehnout. Ale taky jsem se nejednou musela stýkat s jedinci, kteří nemají zájem něco pozvednout, ale spíš ukořistit pro sebe.

05_6.jpg
Foto: David Marvan, Akademický bulletin
Helena Illnerová s Ivanem Wilhelmem, v té době rektorem Univerzity Karlovy, při Novoročním koncertu v Rudolfinu v roce 2003

Jako první žena na takovém postu jste v roce 2001 stanula v čele Akademie věd. I pro místopředsedkyni, za osm let dobře obeznámenou s problematikou, to přeci jen muselo znamenat velkou změnu. Navíc české prostředí nebylo, a doteď není, připraveno na ženy ve vedoucích pozicích…
Věděla jsem, co ta práce obnáší, a možná to dokonce bylo v lecčem lehčí, než když jsem byla pouhou místopředsedkyní. Naštěstí jsem začínala pod předsedou Rudolfem Zahradníkem, kterého jsem si hluboce vážila a mnohému mě naučil. Starala jsem se o ústavy chemické a biologické oblasti a zpočátku to bylo velmi náročné. Hned po mém nástupu do funkce se z původních třiceti ústavů deset rušilo. Dohledávání lidí, kteří by měli zůstat ve vědě a nezmizet z ní, bylo jako vybírání rozinek z koláče. Měli jsme málo peněz a trápila mě velká odpovědnost za přidělení každé koruny.
Ve funkci předsedkyně mě zase zpočátku trápily jiné věci. Např. doznívající problémy z minulosti či dotazy novinářů, mám-li odvahu bavit se s ministry, ministerským předsedou, předsedou parlamentu. Proč bych neměla mít odvahu se s nimi bavit? Stejně tak se divily mnohé přítelkyně, proč beru takovou funkci. „Vždyť máš vnoučata, můžeš se starat o ně.“ Muže přijímajícího funkci by se takto nikdo nedovolil ptát. V tomto aspektu to bylo trochu těžší.

05_7.jpg
Foto: David Marvan, Akademický bulletin
Předsednictvo Akademického sněmu při zasedání 27. dubna 2000. První řada zleva: předsedkyně Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice senátorka Irena Ondrová, předseda Akademie věd ČR Rudolf Zahradník, místopředseda Evropského parlamentu Alejo Vidal-Quadras Roca, místopředsedkyně AV ČR Helena Illnerová, náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy Josef Průša a místopředseda AV ČR Karel Jungwirth. Ve druhé řadě  edle členky Akademické rady Lydie Petráňové zleva místopředseda Rady vlády pro výzkum a vývoj Karel Šperlink a zprava předseda GA ČR Karel Štulík a člen AR Jiří Velemínský.

Vaše funkční období zahrnovalo dobu začínajícího Evropského výzkumného prostoru. Navzdory všem slibům však naše vláda nedávala na výzkum částku alespoň se blížící vyspělým evropským zemím, na což jste neustále upozorňovala. Také jste průběžně apelovala na situaci mladých lidí ve výzkumu, na jejich nedostatek. V Akademii jste prosadila juniorské programy, granty, Prémie Otto Wichterleho. O výsledku není lepšího důkazu než pohled do současných konferenčních sálů (alespoň v přírodovědných oborech) plných mladých lidí.
To máte pravdu. Tehdy bylo potřeba uchovat pro vědu každého mladého člověka, který se pro ni hodil a byl dobrý. Když jsem nastoupila do Komory volených zástupců tehdejší ČSAV, byli někteří mladí vědci s rodinami kvůli nízkému příjmu na sociální podpoře. Tenhle neuvěřitelný stav ještě dozníval, když jsem se stala předsedkyní. Od začátku mi bylo jasné, že musím vytvořit program pro dobré mladé lidi. Jednoduché nebylo ani prosadit Prémie Otto Wichterleho, protože se různým lidem nezdály systémové – proč prý peníze nerozdat přímo ústavům? Já jsem považovala za nutné, aby měla Akademie cent­rální peníze navíc, kterými by vyjádřila: „Ty jsi dobrý a my o tebe stojíme.“ Program zahrnoval také startovací byty a granty a později se připojil Fellowship J. E. Purkyně pro vynikající vědce navracející se z ciziny. V Akademické radě se nám podařilo pro mladé lidi něco udělat a na to jsem docela pyšná.
K Evropskému výzkumnému prostoru – Česká republika přistoupila k Evropské unii v roce 2004, ale už předtím jsme se podíleli na jejích různých programech. Proto bylo důležité, abychom se co nejvíce snažili získávat prostředky (bohužel se to doteď nedaří tak, jak bychom si představovali, zvláště u nejprestižnějších ERC grantů). Chtěla jsem nám nějak pomoci, zvláště během mého šestiletého působení v European Research Advisory Board. Původní představa, že v ní budu hlídat, aby naše zájmy neutrpěly, se změnila, když jsem viděla, že členům rady nešlo jen o jejich vlastní zemi, ale měli skutečný zájem, aby postupovala kupředu celá Evropa. Člověk rychle podlehl nadšení ostatních, byť EU obecně nedává do vědy tolik jako například Spojené státy.
Vždy jsem se také snažila o dobrou spolupráci s vysokými školami, které byly a stále budou našimi nejbližšími partnery. Samozřejmě asymetrii do našich vztahů zaváděla skutečnost, že Akademie nemůže mít vlastní doktorandy.

Za vašeho předsednictví se rovněž připravoval rámec změny právního postavení Akademie – přechod na VVI. Vím, že pod tlakem nebylo zbytí…
Stoprocentně. Usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které bylo přijato ještě za prof. Zahradníka, nás zavazovalo k tomu, že ústavy AV ČR přejdou na veřejné výzkumné instituce. V zásadě jsme byli postaveni před hotovou věc a šlo o to co nejlépe ustanovit legislativu a zákon o VVI. Tlak, aby se AV ČR tzv. decentralizovala, byl obrovský. Jakkoli byla správná myšlenka, aby majetky přešly na jednotlivé ústavy, obávám se, že zavedení VVI Akademii trochu rozdrobilo a leckdy je teď obtížné dělat společnou politiku. Málokdo si uvědomuje, že k decentralizaci došlo již po r. 1989 a ústavy měly právní subjektivitu už před přechodem na VVI, nesly odpovědnost za své financování atd. Je otázkou, zda ještě větší pravomoci byly a jsou vždy k dobrému. Nepovažuji za správné, když předseda Akademie odpovídá za veškerý rozpočet a přitom by čelil problémům, kdyby chtěl např. zrušit ústav, který by dobře neobstál v hodnocení.

05_8.jpg
Foto: Archiv Heleny Illnerové
Helena Illnerová s Jiřím Velemínským při předání nejvyšší ceny Akademie věd De scientia et humanitate optime meritis Antonínu Holému v roce 2004

Vzpomeňme na důraz, s jakým jste sledovala a řídila práci tehdejšího Tiskového odboru, v němž se zrodila aktivita Věda a společnost: Akademie věd a Univerzita Karlova se v rámci cyklu Akademická Praha střídaly v přednáškách a zvyšovaly povědomí veřejnosti, že k sobě tyto instituce patří, začala tradice přednášek Nebojte se vědy, původní Dny otevřených dveří v ústavech se přidaly k evropskému Týdnu vědy a techniky, zahájily Akademické kavárny, vznikl projekt Otevřená věda a nezapomeňme ani na vzdělávací projekt pro romskou komunitu. Ovšem k nejvýznamnějším událostem nepochybně patřilo předávání Descartových cen v roce 2005. Valnou část pořadatelství tehdy nesla Akademie věd – jak se poda­řilo natolik prestižní akci získat?
Tehdy jsem byla členkou Velké poroty pro udílení Descartových cen, před niž přicházely vítězné skupiny, které prošly sítem podkomisí ze všech vědních oborů. Vybrat tu jednu až dvě nejlepší z pestrého spektra výjimečných výzkumů, od složení betonu přes specifické choroby až po zjištění paprsků z vesmíru, znamenalo těžké rozhodování. Člověk se musel umět dobře ptát, aby během dvou- tříhodinového rozhovoru zjistil skutečný přínos daného výzkumu. Protože měla Evropská komise ambici udělat z Descartovy ceny něco jako evropskou Nobelovu cenu, bylo mi naprosto jasné, že slavnost musí mít patřičný lesk. Proto jsem se ze všech sil snažila, abych dostala udílení Descartových cen na Pražský hrad. Slavnost, která se konala za účasti pana prezidenta v Rudolfově galerii a přilehlých prostorách, měla vynikající úroveň, a je mi líto, že už ji nikdo nikdy nezopakoval. Organizační práce byla obrovská, hlídala jsem každou maličkost, protože se bruselští úředníci dopouštěli neuvěřitelných chyb.
Prosadila jsem také jednu důležitou věc, a to, že jsem oponovala jistému bruselskému „kolektivistickému duchu“. Když v roce 2001 získal Descartovu cenu prof. Antonín Holý, dostal ji vlastně velký tým složený asi ze šesti menších skupin – jenže největší přínos za výsledné léky měla skupina prof. Holého. Nechtěla jsem podepsat diplom udělený kolektivu ÚOCHB, protestovala jsem, že tam musí být napsáno jméno Antonín Holý. Bohužel už to nešlo změnit, ale prosadila jsem, že od následujícího roku musela být na diplomech uvedena jména vedoucích skupin. Jakkoli je věda kolektivní záležitost, jsou lidé, bez kterých to nejde. Oni jsou ti tahouni, kteří mají nápady a kteří by se na tom třeba udřeli. A tito lidé musejí být jmenováni!

V budově Akademie se tenkrát zaskvěly dosud nepřekonané špičky popularizace vědy jako např. Sir David Attenborough, moderoval Alex Taylor – úžasné osobnosti, vynikající atmosféra. A také se leckomu z nás zbořil zažitý stereotyp v představě, jak musí vypadat seriózní vědec. Vítěze s image punkera původně málem nepustil vrátný do dvorany Akademie.
Když v Bruselu předstoupil před komisi, mysleli jsme, že si spletl dveře. Na temeni vyholené hlavy zelený věneček vlasů, černá kožená bunda, ocvočkované kalhoty a vysoké šněrovací boty. Ale v okamžiku, kdy začal odpovídat na dotazy, bylo jasno, že před námi stojí vítěz – velmi vzdělaný, s výbornými výsledky, špičkový odborník na mitochondriální choroby – prof. Howard T. Jacobs. Když byl pozván do Prahy, už se vědělo, že se slavnost koná na Pražském hradě za přítomnosti hlavy státu, a tak mě v dopise žádal o radu, jak se má obléci. Sice by nejraději přišel jako punker, ale to by nebylo vhodné; pokud by oblékl klasický černý oblek, ztratil by svoje já. Napadla ho ještě alternativa skotského kroje. Odepsala jsem mu: „Proboha, přijďte jako Skot!“ Cenu přebíral v sukýnce, z níž mu koukala nahá chlupatá lýtka a černé vysoké boty.
Howy Jacobs mi na dotaz, proč jako Skot pracuje ve Finsku, prozradil nejlepší vědní politiku, jakou jsem kdy slyšela: „Je to naprosto jednoduché. Ve Finsku dávají hodně peněz na vědu, tak vím, že budu mít dost prostředků, abych dělal dobrou vědu. Za druhé vím, že se nebudu muset učit finsky. Mluvím anglicky, takže nebudu přednášet bakalářům, ale budu si vybírat mezi studenty doktorského studia. A také vím, že se nebudu učit finské předpisy a nebudu rozumět jejich dotazníkům, tudíž nebudu mít tolik administrativy.“ To se mi velmi líbilo jako určitý způsob pěstování dobrého vědce – nezatěžovat administrativou, nezatěžovat nejnižšími kurzy, poskytnout dostatek prostředků a dostatečný prostor, aby takový člověk mohl dělat dobrou vědu.

Nejen prací živ je člověk a vy jste známa svou náklonností ke skautskému hnutí. V jednom rozhovoru jste zmínila Lipnici a nedalekou hájovnu Vorlovy, kde psal prof. Benjamin Svojsík knihu Základy junáctví. Skauti tam jezdí dodnes; sama vzpomínám, jak jsme při srazu našeho 35. střediska v jiskřivém mrazu vyrazili hlubokým sněhem k pomníčku připomínajícímu místo prvního tábořiště, kam jezdil i básník Jiří Wolker. Do světlušek jste vstoupila krátce po válce.
Začínala jsem jako světluška v 37. pražském oddílu dívčích skautek a jmenovaly jsme se Sluníčka. Po čtvrté třídě jsme ale měly poslední tábor, protože přišel rok 1948 a skaut byl zrušen. Samozřejmě na skautování vzpomínám s láskou, na úžasné vedoucí – dodnes se s jednou stýkám. Když jsem pak sama měla malé děti, cítila jsem, že by také potřebovaly oddíl, který by jim dával skutečné hodnoty. Takový, jenž by jen po dětech nevyžadoval, aby ve slibu odříkaly, že vedoucí silou ve státě je komunistická strana Československa, jako to chtěli pionýři. Syn vstoupil ve druhé třídě do oddílu, který byl odnoží Pražské pětky, a já jsem potom založila u turistického oddílu Slavoj Praha oddíl Sluníčka pro malé holčičky. Náš oddíl měl předtím jen tzv. Děbenky od první třídy až do 17–18 let a to nebylo moc dobré. Rozhodnutí uzrálo, když jsem jela jako instruktorka na vodu s oddílem mého syna, kde byly děti také v tak velkém věkovém rozmezí. Usoudila jsem, že bych chtěla oddíl vést trochu jinak.

05_9.jpg
Foto: Archiv Heleny Illnerové
Se svým dívčím oddílem Sluníčka na táboře

Za komunistů se pod hlavičkou turistických oddílů pokračovalo (opatrně a se značnou dávkou konspirace) ve skautské tradici. Jak dlouho jste oddíl vedla?
Deset let. S holkami jsme měly jednou týdně schůzky, jednou za tři neděle výlet, v zimě jsme většinou jezdívaly na hory, v létě samozřejmě na tři týdny na tábor. Při plném zaměstnání dala taková práce docela zabrat, protože to není jen někam s dětmi jet, ale také připravit perfektní program. Obhospodařovala jsem všechno, jezdily jsme ve dvou s kamarádkou z ústavu, ale pro holčičky z první až čtvrté třídy to znamenalo, že třeba všechno jídlo člověk nesl na zádech sám. Totéž tábory – plánovala jsem celý program, jídelníček, včetně vaření.

Skautský život naděluje téměř bez výjimky – a často i s příběhem – přezdívky. Prozradíte tu vaši?
Jako světluška jsem byla Brouček. Když jsem pak vedla holky, říkaly mi Holinka. Vyplynulo to nejen z Helenka, ale také z jedné táborové rozcvičky. Když bylo mokro, běhaly jsme v holinkách. A jednou jsem vykopla jednu holinku tak prudce, že letěla hodně daleko – tak mi zůstala přezdívka Holinka.

Dobrý oddílový vedoucí je přirozenou autoritou. Podařilo se vám zažehnout ve Sluníčku nějakou dušičku pro vědu?
Tohle je zajímavá otázka; samozřejmě jsem oddíl vedla trochu tímto směrem, minimálně přírodovědným, zatímco přítelkyně architektka, která ho po mně převzala, jej zase orientovala směrem výtvarným. Na tábory jsem brávala pinzety, holky sbíraly po lese bobky, květiny a plody, pak jsme vše identifikovaly, ale to nebylo nejdůležitější. Chtěla jsem v děvčatech zažehnout smysl pro fair play, aby byly dobré kamarádky, aby chápaly, co je slušnost, navzájem si pomáhaly. A také odpovědnost. Co jsem v nich možná zažehla a z čeho jsem měla největší radost? Asi před rokem jsme se setkaly a já viděla, že se ze všech staly dobré matky; přes úspěchy v povolání mají všechny nejméně dvě děti. Nešly jen po vlastní kariéře, ale věděly, že to dobré musí předávat dál.

Všichni, kdo jsme skautingem prošli, víme, jak pro nás byl důležitý. Tím jsme se dostali k další otázce a tou je etika, morálka, která jako by dnes byla vyprázdněným pojmem. Co dělat, aby se nejen nevyprázdnil úplně, ba naopak se začal zase plnit?
Tohle je těžké. Myslím si, že jinak než příkladem to nepůjde a měli by jím jít všichni, kdo mají nějakou funkci a něčeho už dosáhli. Ministr školství Petr Piťha kdysi řekl, že nejdůležitější je začít s výchovou od první třídy obecné. Tam se s etikou musí začít – nezbytnou diskusí, co je a není správné. Je to samozřejmě záležitost učitelů, jak děti vedou – bez výchovy ke slušnosti dobře nebude. Jsem ale přesvědčena, že mladí lidé vnímají etiku a zodpovědnost, nejsou lhostejní. Nevím však, jak to udělat, aby nebyli znechuceni děním ve společnosti. Věděla jsem, jak podchytit mladé vědce třeba Prémiemi O. Wichterleho, jenže jak motivovat mladé lidi, aby sledovali politiku, aby se nebáli, že se od ní ušpiní, a aby dělali něco v okamžiku, kdy mají pocit, že se děje něco špatně? Aby vnímali svou spoluodpovědnost, nepodlehli lhostejnosti nebo neopustili republiku! A je to záležitostí skautu, turistického oddílu mládeže, všech, kteří mají na starost mladé lidi.

05_10.jpg
Foto: Marina Hužvárová, Akademický bulletin
Helena Illnerová před pomníkem světově proslulého vědce a vynálezce Otty Wichterleho, zakladatele Ústavu makromolekulární chemie ČSAV

Jste cílevědomá žena zvyklá celý život tvrdě pracovat, nebojíte se vystoupit na veřejnosti a vyjadřovat se ke společenským otázkám. Jaké cíle potřebuje Akademie, naše věda, společnost?
Akademie by se měla snažit, aby bylo minimálně pár lidí skutečně světovými vědci, ale také se musí více zapojovat do výchovy. Měla by podchytit děti, aby byly tvůrčí, měly zájem, kladly otázky. I když to dělá, mohla by možná i více. Jejím prvořadým úkolem je však špičková věda. A co je také důležité, v okamžiku, kdy ve státu vznikne jakýkoli problém a je zapotřebí něco řešit, měla by mít dostatek schopných lidí, kteří by pomohli. Ovšem stát musí zadat, co vlastně chce řešit. Nabídek, kdo všechno by mohl být expertem pro vládu, bylo hodně, ale odezva žád­ná. Vždy je to obapolné, stejně jako například v průmyslu. Vědci nemohou jen sami zjišťovat, o co by byl zájem – z průmyslu nebo od státu musejí přijít zakázky. Obávám se, že vzájemné vyhledávání zatím moc nefunguje.

Zasvětila jste celý život vědě, co ona vám dala?
Určitě radost z poznávání. Těšilo mě, když jsem na něco přišla, když se předpoklad potvrdil, když mi hledání přineslo novou otázku a já po ní mohla jít jako po stopě. Dala mi radost z výsledku, o tom není pochyb. A také mnoho dobrých kamarádů, ať již ve vlastní vědě či její organizaci, přátele, na něž jsem se mohla vždy spolehnout. A za to jim všem moc děkuji.

MARINA HUŽVÁROVÁ