English
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR uspořádal ve dnech 24.–25. ledna 2013 stejnojmennou konferenci, která se konala v Černínském paláci u příležitosti osmdesátých narozenin prvního ředitele ÚSD prof. Viléma Prečana. Jakkoli je prof. Prečan obecně známou osobností, stojí za připomenutí, že se v šedesátých letech podílel na reinterpretaci a rehabilitaci Slovenského národního povstání, po srpnu 1968 byl jedním z hlavních editorů tzv. Černé knihy, v roce 1976 se vystěhoval do Spolkové republiky Německo, kde založil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury (sídlilo v Scheinfeldu, ve Středních Francích v Bavorsku) a po demokratické revoluci 1989 stanul v čele právě vznikajícího Ústavu pro soudobé dějiny.
Vilém Prečan s manželkou Helenou, s níž se oženil v roce 1957 v Popradu. Helena Mihalyaková pocházela ze slovenské katolické rodiny, existenčně pronásledované režimem. V roce 1958 se jim narodila dcera Noemi, o rok později syn David a v roce 1963 dcera Berenika.
Právě Prečanův životní příběh a jeho profesní zájmy vytvořily vhodný koktejl témat, z nichž organizátoři konference vybrali a sestavili pět jednacích bloků. Jejich názvy – Druhá světová válka; Slovensko, česko-slovenské vztahy; Exil; Disent a opozice; Budování oboru soudobé dějiny v Československu a v České republice – možná znějí poněkud banálně, ale organizátoři záměrně nevymýšleli úžeji vymezená pojmenování, protože chtěli dát co největší volnost přednášejícím – 22 prvotřídním odborníkům z České republiky i ze zahraničí. Pochopitelně není možné detailněji rekapitulovat všechny příspěvky, a proto se zaměříme jen na některé z nich.
V úvodu konference, v jakémsi laudatiu na oslavence, vystoupili Petr Pithart a Milan Drápala. Proto se jen krátce zmiňme, že bývalý předseda české vlády a Senátu v příspěvku Muž uprostřed časů: myslit a jednat propojil Prečanovu profesní bibliografii a jeho curriculum s tím, že mluvit o Prečanově díle nejde bez alespoň stručného načrtnutí jeho dramatického životaběhu. Šéfredaktor revue Soudobé dějiny M. Drápala představil podrobnou a systematicky pojatou Prečanovu biografii.
První blok uvedl významný slovenský profesor historie Ivan Kamenec příspěvkem Problémy interpretácie dejín vojnového Slovenského štátu, v němž se zaměřil na specifický slovenský, už třiadvacet let trvající „Historikerstreit“ ohledně interpretace Slovenského štátu jako dějinného fenoménu. Kamencovi šlo nejen o historiografii, ale i o vnímání široké slovenské veřejnosti, kde se podle něj objevuje bipolární vidění. Na jednom pólu lze pozorovat jistou démonizaci, na druhém, daleko častějším, legendarizaci. V debatách na téma Slovenského štátu zaznívá i dnes až „šarlatánské vysvětlování“. Jak uvedl prof. Kamenec, dějiny se pro lidi stávají zajímavými až v okamžiku, kdy se mění v „klevety“. S projevem I. Kamence do značné míry korespondoval také příspěvek slavného polského historika Andrzeje Paczkowského, který je i v České republice znám jako autor vynikající knihy Půl století dějin Polska 1939–1989. V referátu s názvem The Second World War in Present-day Polish Memory and Politics komentoval průzkum veřejného mínění k určitým dějinným momentům – především polskou porážku na začátku druhé světové války a holocaust – z hlediska historika. Závěrem vystoupili Jan Němeček a Jan Kuklík s příspěvkem Britové a odsun Němců z Československa 1942–1944, v němž osvětlili důležitou úlohu sudetoněmecké minority při radikálním obratu britské zahraniční politiky směrem k principu poválečného transferu německých menšin ze zemí střední a východní Evropy.
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Hojně navštívené konference v Černínském paláci se mj. zúčastnili ředitelka Historického ústavu AV ČR Eva Semotanová (první zleva) či filosof Erazim Kohák (uprostřed).
Druhý blok zahájil profesor Harvardské univerzity Mark Kramer s projevem na téma The Establishment of Communism in Slovakia, v jehož rámci také připomněl „extreme help“ Viléma Prečana, který mu na začátku devadesátých let zprostředkoval kontakty na slovenské historiky a archiváře. Představil nastolování komunismu na Slovensku jako zvláštní specifický fenomén. Ve výkladu se soustředil na tři rozhodující faktory: dopad válečných událostí na slovenskou politiku, silný a v mnoha směrech rozhodující vliv Prahy a konečně sovětské vměšování. Vilému Prečanovi složil poklonu i další přednášející, prof. Roman Holec z FF UK v Bratislavě, pro něhož je Prečanova práce příkladem vědeckého perfekcionismu. V řeči nazvané Vy máte svojho Gibbona, my máme nášho Nejedlého rekapituloval postřehy ze studijních cest britského diplomata Moberlyho po Slovensku v letech 1958 a 1959. Moberly zjistil, že na Slovensku je myšlenka samostatného slovenského státu momentálně mrtvá, ale existuje tu stále výrazná snaha mírnit pražský centralismus a posilovat pravomoce slovenských orgánů. Britského diplomata též zaujala silná religiozita, pozoruhodné výsledky industrializace, životní úroveň a otázka maďarské menšiny. Téma zaměřené přímo na oslavence si zvolil Vojtech Čelko, jenž hovořil o korespondenci mezi Prečanem a Milanem Šimečkou na začátku normalizace (korespondence vyšla v edici Die sieben Jahre von Prag, 1969–1976). Druhý konferenční blok uzavřel profesor Jan Rychlík z FF UK v Praze referátem Slovensko-česká jednání o vytyčení česko-slovenské státní hranice v letech 1993–1996; J. Rychlík vycházel z právě již podruhé vydané knihy Rozdělení Československa 1989–1992.
Třetí blok otevřel Samuel Abrahám, rektor Bratislava International School of Liberal Arts (BISLA) a vydavatel časopisu Kritika & Kontext, s proslovem Čechoslovák v ťažkých časoch. Ocenil Prečanovo scheinfeldské středisko jako klíčové kontaktní místo exilu a českého a slovenského disentu. Na Exilovou diskusi 80. let o pojmu střední Evropa se zaměřil doc. Vladimír Goněc z Masarykovy univerzity v Brně, který upozornil zvláště na názory Karla Bartoška, Jana Vladislava a Václava Bělohradského. Nové archivní prameny pro bádání o exilu a emigraci v 70. a 80. letech 20. století představil Tomáš Vilímek v referátu Emigrace jako forma protestu: Nové možnosti výzkumu; Vilímek měl na mysli materiály evidence Správy pasů a víz obsahující seznamy desetitisíců osob, jež se nějakým způsobem podílely na tzv. nepovolené emigraci. Antonín Kostlán, vedoucí Kabinetu dějin vědy ÚSD, v závěru třetího bloku vysvětlil, jaké okolnosti po roce 1948 formovaly vztah svobodné společnosti k československým emigrantům a exulantům a jakými cestami se propracovávala k modelu, který se jí jevil za daných okolností jako optimální. Poukázal na skutečnost, že velmoci nebyly na příliv uprchlíků vůbec připraveny a že se starost o ně podrobovala stále stejným mechanismům, které vznikly na sklonku války za účelem zvládnutí rozsáhlé migrační katastrofy, jež tak či onak souvisela s válečnými událostmi. Podstata pomoci pro lidi pozbyvší domova měla spočívat v jejich repatriaci, tedy návratu domů, a to bez ohledu na režim, který v nich vládne. Začátky československých utečenců v cizině tedy nemohly nebýt tíživé. Dokonalá změna v přístupu k uprchlíkům přišla až po exodu dvou set tisíc maďarských utečenců na pozadí krvavě potlačeného povstání.
V úvodu čtvrtého bloku vystoupila Svetlana Savranskaya z National Security Archive a z George Washington University ve Washingtonu s příspěvkem Prague Spring 1968 and Charter 77 as Inspiration for Soviet Dissidents. Konstatovala, že v posledních třiceti letech Sovětského svazu byly tyto dvě události nejvíce inspirující pro sovětskou disidentskou komunitu. Pražské jaro poskytlo naději, že také sovětský systém by mohl být reformován podle československého modelu. Charta 77 zase přišla v době, kdy byl tlak na opoziční skupiny nejsilnější a sovětští disidenti se cítili izolováni. Chartisté jim dokázali, že nejsou v sovětském bloku sami. Vliv československého přemýšlení dopadal i na vrstvu sovětské inteligence a dokonce i na budoucí reformátory. Po Savranské dostal slovo Jiří Suk z ÚSD, který se v přednášce Přítomnost dějin, dějiny přítomnosti. Archivář, editor, historik disentu zaměřil především na Prečanovo „scheinfeldské“ období. Jak Suk konstatoval, Prečan se tehdy stal nejen historikem, ale i historickým aktérem v jedné osobě; byl zakladatelem a inspirátorem dějin disentu, Charty 77 a „druhé kultury“ a zároveň tyto dějiny svou prací spoluvytvářel. Tuto část konferenčního jednání uzavřel Jacques Rupnik, ředitel výzkumu na Fondation des Sciences Politiques v Paříži, který přednesl Deset poznámek „o vyrovnávání se s minulostí“.
Na začátku pátého bloku se ujal slova Vít Smetana z ÚSD, který v pojednání K otázce vymezení soudobých dějin „podnikl troufalou výpravu na tenký led teorie a metodologie našeho oboru“. Podnětně přispěl do celooborové diskuse na téma „co vlastně jsou soudobé dějiny“ a jaký časový úsek zahrnují; V. Smetana české soudobé dějiny z mnoha důvodů datuje od roku 1938. Vynikající slovenský historik Dušan Kováč, autor známých Dějin Slovenska, si připravil sedm postřehů k tématu Metamorfózy idey národného štátu v 20. storočí. Řádný program konference zakončil Jaroslav Cuhra z ÚSD úvahou Stará a nová bojiště soudobé historiografie. Seznámil přítomné s projektem vytváření výukové počítačové hry, s jejíž pomocí by si měli studenti gymnázií osvojit některá základní fakta o československé, resp. české historii. Možná právě prostředí počítačových her a internetu bude specifickým způsobem ovlivňovat nové koncepty a interpretační rámce soudobých dějin.
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR vydal u příležitosti konference Bibliografii Viléma Prečana. Vzhledem k mimořádné obsáhlosti je tematicky rozdělena do šesti oddílů: Monografie, sborníky, studie, polemiky a recenze ze sborníků a odborných časopisů; Články, polemiky a rozhovory v periodickém tisku; Recenze na publikace V. Prečana; Elektronické dokumenty; Články týkající se vědecké, organizační a veřejné činnosti V. Prečana; Dílčí bibliografie.
Závěrečné shrnutí konferenčního jednání ponechali organizátoři na Tomu Blantonovi, řediteli National Security Archive ve Washingtonu, a na hostu nejvzácnějším, jubilantovi Vilému Prečanovi. Prečan konstatoval, že jej po počátečních rozpacích program konference uklidnil zvláště proto, že nebyl „přeprečanovaný“. Osobně byl totiž vždy jen jedním z mnoha, kterým šlo o totéž, o důležitá témata, o nichž stojí za to debatovat a pokročit dál při formulování otázek a hledání odpovědí. Nikdy by nic podstatného nedokázal, pokud by neměl podporu mnoha přátel a kolegů, ať už šlo o boj za svobodu a demokracii nebo snahy o lepší podmínky pro svobodné bádání a také o nezávislost na politice. Když se Prečan dívá na „své předcházející životy“ a když poslouchal podrobnou biografickou črtu, kterou přednesl Milan Drápala, běžel mu v hlavě úplně jiný film. Uvědomil si při něm, co naopak v té které etapě neudělal, co dosud neodevzdal do tisku a co má zpoždění třeba už patnáct let. Proto vůbec „nespočívá na vavřínech“, neboť je ještě tolik věcí, které musí dohonit a dodělat.
V úplném závěru Prečan zformuloval několik otázek, které jej již dlouho napadají, ale na něž už podle svých slov nebude mít čas hledat odpovědi. Vyzval mladší kolegy-historiky, aby si tyto otázky vzali za své. Proto je zde na konci zprávy o „prečanovské“ konferenci uvádíme v co nejúplnějším znění: „Rád bych se vyznal, jak je to s těmi českými, československými, slovenskými svátky dějin. Taková ta vzepětí, jako bylo sociálněpolitické hnutí v srpnu a po srpnu 1968, a potom chvíle, kdy většina účastníků tohoto hnutí mávla rukou a přizpůsobila se. Nebo devětaosmdesátý rok, listopad, prosinec, leden, a potom pozdější špatná nálada, kdy lidé jsou s to se vysmívat vlastní někdejší euforii. Zdá se mi, že si tady lidé myslí, že po každém převratu, po pozitivním převratu, jako byl ten náš demokratický, se lidé stanou přes noc anděly. A najednou zjistí, že to vydrží tak čtrnáct dní. Že jsou lidé altruističtí, nemyslí na své zájmy, jsou schopni obětovat všechny své síly něčemu, co je přerůstá, no a pak to skončí. Skončí svátek dějin, je všední den a lidé jsou takoví, jací jsou. Emanuel Mandler, který zde byl nejednou citován, tehdy bezprostředně po srpnu 1968 napsal: "Nedělejme si iluze, to vzepětí byla ochranná reakce organismu, takřka biologická, ale nevydrží dlouho. Já bych se rád dozvěděl, jak to tedy je, jestli to souvisí s prostředím české kotliny, že společnost tíhne k tomu, že to vzdá, nebo jestli jsou také nějaké podobnosti, že je to tak vlastně všude, v každém národním nebo státním prostředí. To bych se strašně rád dověděl.“
JIŘÍ HOPPE,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.