English
V tomto čísle uveřejňujeme odpovědi dalších dvou ředitelů akademických pracovišť – veřejných výzkumných institucí. Čelným představitelům vědeckých ústavů, z nichž Ing. Jana Bludská, CSc., pokračuje ve druhém funkčním období a prof. Ing. Miloslav Šimek, CSc., byl do vedení ústavu nově zvolen, jsme shodně položili tři otázky.
1. Jakým směrem povedete rozvoj svého ústavu? Co se povedlo nejvíc? Kde zůstávají bolavá místa?
2. Odrazilo se na vaší činnosti hodnocení pracovišť? Jak se bude rozvíjet ústav dál?
3. VVI jsou financovány z dvojího druhu zdrojů. Jak by měl vypadat ideální poměr prostředků institucionálních a účelových?
II. Oblast věd o živé přírodě a chemických věd
Ing. Jana Bludská, CSc.
Ústav anorganické chemie AV ČR, v. v. i.
1. Prioritou č. 1 je pro mě podporovat vědeckou excelenci, protože vynikající výsledky a jejich odezva v mezinárodní vědecké komunitě vytvářejí prestiž ústavu a jsou předpokladem pro získávání kvalitních pracovníků, navazování spolupráce s renomovanými partnery a získávání finančních zdrojů.
Výsledek posledního hodnocení pracovišť Akademie potvrdil výrazné zlepšení postavení ústavu mezi dalšími pracovišti. Po rozsáhlých rekonstrukcích, jimiž ústav prošel v minulých pěti letech, představuje dobře vybavené pracoviště s moderním přístrojovým zázemím. Kromě řešení EU grantů se účastníme dalších mezinárodních spoluprací, a to i projektů aplikovaného výzkumu, který financují přímo firmy. Nejvíce mě těší, že součástí výzkumných týmů je stále více postdoků, doktorandů i pregraduálních studentů včetně zahraničních stážistů.
Bolavým místem je stále se snižující rozpočet a nedávné ukončení programu výzkumných center MŠMT, které s sebou přineslo citelné omezení prostředků pro naše mladé kolegy. Problémem, který přetrvává již dva roky, je stav našeho vysokorozlišovacího mikroskopu. Výpadky měření jsou znát ve vědecké produkci nejen Centra instrumentálních technik, ale komplikují život všem týmům, jež se zaměřují na materiálový výzkum.
2. Hodnocení přineslo pohled zvenčí, který se nelišil od interního hodnocení. Kromě pravidelných atestací hodnotíme a individuálně odměňujeme na sklonku každého roku publikační aktivitu jednotlivých pracovníků. Nejproduktivnější výzkumné týmy motivujeme personálním posílením a přístrojovým vybavením. Spíše než na restriktivní opatření věřím na pozitivní stimulaci. Samozřejmě máme stále rezervy; musíme se zaměřit na zvyšování grantové úspěšnosti, především v získávání EU dotací, a větší důslednost při vyhledávání aplikací výsledků základního výzkumu a komercionalizaci výsledků aplikovaného výzkumu.
3. Za optimální poměr institucionálních a účelových prostředků považuji 60 : 40. Vyšší podíl účelových prostředků vede k nestabilitě. Pro nás je důležité i získávat mimorozpočtové prostředky, jež jsou podmínkou pro financování v některých programech aplikovaného výzkumu.
II. Oblast věd o živé přírodě a chemických věd
Prof. Ing. Miloslav Šimek, CSc.
Biologické centrum AV ČR, v. v. i.
1. Převzít funkci ředitele po prof. Františku Sehnalovi, který dlouho a úspěšně vedl Entomologický ústav a poté Biologické centrum, nebylo jednoduché. Jednak jsem se na funkci nijak nepřipravoval, jednak jsem se dlouhodobě angažoval ve vedoucích funkcích nikoli v Biologickém centru, nýbrž na Přírodovědecké fakultě JU. Tyto dvě instituce spolu sice úzce spolupracují, ale jejich struktura, poslání, činnosti a řízení jsou dosti odlišné. Na funkci ředitele BC jsem si tedy musel zvyknout a vlastně si v jistém smyslu zvykám dodnes. Z těchto důvodů se necítím úplně kompetentní hodnotit vývoj v BC v posledních letech.
Na druhou stranu jsem zde zaměstnán od roku 1986 a situaci v centru zhruba znám. Zásadní změnou pro zdejší pracoviště byla ztráta samostatnosti pěti ústavů: Entomologického ústavu, Hydrobiologického ústavu, Parazitologického ústavu, Ústavu molekulární biologie rostlin a Ústavu půdní biologie. Ústavy byly částečně proti vůli jejich vedení sdruženy do současného BC AV ČR. Podle mého soudu měl tento krok výhody, byť u některých kolegů přetrvává pocit jisté ztráty. Transformace do jediného ústavu ale nebyla s ohledem na různé historické a jiné souvislosti dotažena do všech důsledků, a tak stále máme v rámci BC pět původních (ne)samostatných ústavů, v jejichž čele stojí ředitelé. Ústavy sice ztratily právní subjektivitu, ale zůstala jim poměrně vysoká míra samostatnosti. Z pohledu „generálního“ ředitele to není úplně optimální, neboť sice mám celkovou odpovědnost, ale menší možnosti realizovat některé záměry. Na druhou stranu musím spravedlivě podotknout, že ve většině záležitostí jsme s řediteli ústavů schopni dospět k rozumným dohodám; navíc velmi dobrou, důležitou a vyvažující roli hraje v naší situaci Rada BC, s níž mám nejlepší zkušenost také díky jejímu „osvícenému“ vedení.
V kontextu výše uvedeného jsem přesvědčen, že přerod ústavů na veřejnou výzkumnou instituci pod hlavičkou BC byl dobrým krokem. Přinesl vyšší samostatnost, i když také větší odpovědnost.
2. S posledním hodnocením pracoviště mám trochu problém, byť celkově pro nás nedopadlo nijak špatně. BC není kompaktní instituce, pokud jde o zaměření vědecké práce. Naopak sdružuje týmy vysloveně „laboratorně“ zaměřené a týmy vysloveně „terénně“ orientované, a to v mnoha biologických oborech. Nejsem si jist, zda bylo této skutečnosti přizpůsobeno složení hodnoticí komise, respektive jsem si téměř jistý, že nebylo. Některé obory nebo zaměření potom nemusely být hodnoceny s potřebnou znalostí detailů. Je také obtížné až nemožné spravedlivě posoudit relativní kvalitu značně rozdílných oborů a zaměření. Nehledě na tyto výhrady mám dojem, že se výsledky hodnocení sice vážně berou v úvahu, což je dobře, ale zároveň se jejich hodnota nepřeceňuje, že v tomto ohledu vítězí tzv. zdravý rozum.
Závažnou výzvou jistě je hledat ještě lepší, spravedlivější a přitom únosně nákladný systém hodnocení vědeckých týmů a pracovišť. Jeho cílem by mělo být identifikovat slabší týmy a cesty, jak jim pomoci, případně ty nejslabší zrušit a uvolnit prostředky pro úspěšné. V každém případě to představuje dlouhodobější a citlivý proces.
BC je stabilizovaná a výkonná vědecká instituce, jejímž posláním byla a je kvalitní věda, což musíme mít stále na zřeteli; občas to i svým spolupracovníkům připomínám. Nositelem vědy, jejím „producentem“, je vědec. Za hlavní cíl a poslání ve funkci ředitele BC proto považuji vytvářet co nejlepší podmínky pro vědce a jejich práci včetně nezvyšování jejich administrativní a byrokratické zátěže. Raději ani neslibuji její snižování, protože realita je často tristní. Nové zákony a předpisy všech stupňů přinášejí a vynucují tolik administrativy, že je obtížné pro vedení instituce tuto zátěž filtrovat, aby postihovala vedoucí týmů i jednotlivé vědce co nejméně a aby jim stále nepřibývalo rozmanitých povinností a činností na úkor jejich žádoucí činnosti – vědecké práce. Neumím posoudit, zda je v silách našich nadřízených nebo prostřednictvím Střediska společných činností AV ČR např. kvalitnější metodická pomoc, ale každopádně bych ji uvítal, abychom se s přívalem předpisů a nařízení dokázali lépe vyrovnat. V tomto smyslu oceňuji řadu školení a kurzů, které pro vedoucí pracovníky Akademie organizuje. Myslím, že nároky na ředitele ústavu AV ČR jsou extrémní: měl by být dobrý vědec, organizátor, často pedagog, v současnosti rozhodně i právník… Asi bych mohl v tomto výčtu ještě pokračovat.
Budoucnost BC je v mladých lidech. My starší samozřejmě máme zkušenosti a stále můžeme mít dobrou výkonnost – ale jak dlouho? Považuji proto za důležité myslet nejen na kvalitní a osvědčené vědce, ale pečovat i o vědecký dorost. V BC máme obrovskou výhodu koexistence s Přírodovědeckou fakultou i dalšími pracovišti Jihočeské univerzity; myslím, že vzájemnou péčí se nám daří z této koexistence profitovat.
3. Biologické centrum je v získávání účelových prostředků dlouhodobě poměrně úspěšné a mohl bych tedy být v tomto ohledu relativně spokojený. Poměr institucionálních a účelových prostředků pochopitelně rok od roku kolísá, ale je kolem 1 : 1. Myslím si, že je to zásadně špatně. Jsme totiž sice v získávání prostředků úspěšní, ale stáváme se tím velmi zranitelní. Za optimální bych považoval poměr až kolem 4 : 1 nebo alespoň 3 : 1. V takovém případě bychom mohli část institucionálních prostředků použít na přímé financování vědecké práce, stabilizovat perspektivní vědecké týmy a výzkumné směry, více podporovat (zatím) třeba méně produktivní mladé vědce a umožnit jim vyzrávat atd. Za stávající situace nám institucionální prostředky nestačí ani na zajištění základního provozu, což je v dlouhodobém výhledu nejen špatné, ale přímo destruktivní.