English
František Šmahel (*1934) patří k nejvýznamnějším evropským medievistům. Téměř padesát let se originálním způsobem věnuje dějinám českého a evropského pozdního středověku s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu. V posledních desetiletích svůj záměr rozšířil i na dějiny mentalit a pozdně středověké kultury.
Šmahelova cesta k medievistickému bádání nebyla lehká. Aby mohl vystudovat historii na pražské filozofické fakultě, musel nejdříve rok pracovat na dole Jana Švermy v Ostravě. Po absolutoriu působil tři roky v litvínovském muzeu, odkud se mu v roce 1964 otevřela cesta do Historického ústavu ČSAV. Zde vznikla jak jeho první velká monografie o univerzitním prostředí Pražské univerzitní studentstvo v předrevolučním období 1399–1419 (1967), tak i trilogie věnovaná velkým osobnostem husitské revoluce: Jan Žižka z Trocnova (1969), téměř detektivní Hranice pravdy (1969) o Janu Husovi a především vůbec jedna z nejlepších středověkých biografií – Jeroným Pražský (1966), v níž se odráží i dobové hledání role intelektuálů ve společnosti v revizionistických 60. letech 20. století. K Jeronýmu Pražskému se F. Šmahel nově vrátil v polovině prvního desetiletí 21. věku a napsal jeho nový, vědecky střízlivý životopis. Na přelomu 60. a 70. let rovněž publikoval provokativní úvahu Idea národa v husitských Čechách (1972) o nacionalismu a národním vědomí v předhusitských Čechách, jež dodnes v medievistickém bádání rezonuje a je předmětem vášnivých debat. I v jejím případě vydal v roce 2000 revidované vydání, s důrazem na proměnu badatelského konceptu středověkého nacionalismu a národního vědomí.
Na počátku 70. let začal být F. Šmahel za své názory perzekvován; smlouvu v HÚ mu prodlužovali co čtvrt roku, až byl nakonec v roce 1974 vyhozen úplně. Pět let se poté živil jako řidič pražské tramvaje. Na medievistické bádání však nezanevřel ani v nelehké době. Možná právě naopak, neboť těžké životní situace a ztráty jistot přinášejí nové výzvy, jak jich využít a najít v sobě dostatečnou vůli při hledání nových badatelských přístupů. Právě tato léta Šmahelovi jistě pomohla, aby jeho medievistické uvažování ještě více nasáklo tehdy novými interpretačními modely, jež jinak česká normalizační historiografie ve své většina nereflektovala a po desetiletí zůstávala stát na místě vedena naivní ideou ad fontes.
V nelehkých 70. letech se tak začal ve Šmahelově hlavě rodit nový koncept husitské revoluce, jenž našel ozvuk jak v analytických Dějinách Tábora (dva svazky 1989–1990), tak především v synteticky vystavěné Husitské revoluci (čtyři svazky 1993), jež patří k tomu nejvýznamnějšímu, čím česká medievistika obohatila evropské bádání o středověku. Na Husitskou revoluci Šmahel navázal souborem studií Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje (2001), doplněným průřezem analytických studií o kulturních dějinách středověku Mezi středověkem a renesancí (2002). Navzdory tomu, že se F. Šmahel na dlouhá léta stal v roce 1990 ředitelem HÚ AV ČR a že začal jako profesor působit na pražské filozofické fakultě, kde vychoval několik žáků, nikdy nepodlehl kouzlu funkcí a nadále vědecky, na rozdíl od mnoha dříve kvalitních badatelů lapených do pastí funkcí, schůzí a oleandrování, pracoval a objevoval nová témata. Jeho hledání se nejvýrazněji projevilo ve skvostné a nápadité knize Cesta Karla IV. do Francie 1377–1378 (2006), v novém syntetickém pohledu na Basilejská kompaktáta (2011), ve studiích o pozdně středověkých rituálech a nejnověji v monografii Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku (2012). Vedle ryze vědecké badatelské práce se F. Šmahel soustavně věnuje i popularizaci dějin a dějinám dějepisectví jako svého milovaného oboru, přičemž nezapomíná ani na kritickou reflexi badatelské práce kolegů. Část z těchto úvah zveřejnil ve vzpomínkové knize Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty (2009). Většinu z nich však ukrývají české i zahraniční odborné časopisy a sborníky.
Cesta Karla IV. do Francie 1377–1378 a stejně tak i Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku výrazným způsobem odrážejí kulturalistický obrat, jenž v medievistickém bádání v posledních desetiletích nastal. Nejde o samoúčelné popisování každodenního života, o halasné hledání mentalit všude a za každou cenu. Obě knihy skrývají dialog mezi textem a obrazem, mezi imaginací středověkých autorů, kronikářů, básníků, malířů, iluminátorů i tkalců skvostných gobelínů a tapisérií. Diví lidé jsou především knihou o lidské fantazii, o únicích vyšších společenských vrstev do světů, které neexistovaly, v nichž se však odrážely touhy a nejniternější představy, stejně jako do nich sublimovaly pudy, emoce či neumně skrývané erotické touhy. Jak F. Šmahel vtipně podotýká, mnohé se v tomto ohledu nezměnilo – snad vyjma skutečnosti, že depilační praktiky přelomu 20. a 21. století učinily z divých chlupatců a chlupatic dokonalé naháče.
Ilustrace z knihy Diví lidé, kterou v roce 2012 vydalo nakladatelství Argo.
Na cestu ke středověkým divým lidem se Šmahel vydal přes téměř encyklopedické líčení středověkých monster a bizarních bytostí žijících v neskutečných světech, poblíž ráje, v zahradách rozkoše či v neproniknutelných houštinách a mořích. Z těchto představ, v nichž se vždy v očích středověkých lidí snoubilo tajemno s obtížným vizualizováním nepředstavitelného, se podle Šmahela někdy na přelomu 13. a především 14. věku zrodila představa o divých lidech (o jakémsi někdy až karnevalově převráceném obrazu nás samých), kteří žijí na okraji jsoucího světa, odděleni však propustnou přepážkou. Žijí si po svém, s touhami a smutky, jež se podobají našim, avšak žijí si šťastně a nechtějí být rušeni. To, co je od nás odlišuje, je jejich divokost promítající se jak do středověkých příběhů lásky, tak i do přebolestné zrady.
Jsou živočišní a nemají zábrany, i když ve své divokosti, z níž se rodí stejně divoké děti, se o své ratolesti přece jen u ohníčků, jak je mnohdy vyobrazovali středověcí iluminátoři, nakonec starají. Šmahel jak na soudobých literárních textech, tak i na způsobech vyobrazování divých lidí ukazuje, jak se původně nespoutaná síla socializovala, jak se nakonec v 15. století tvůrci kolektivních imaginací přece jen rozhodli onu divokost svázat a dát jí, možná pod vlivem reformačních představ, možná z potřeby změnit svět, když se starý řád zhroutil, novou dimenzi. A když už to musí být, tak radiálně, jak to mívali středověcí lidé mnohdy ve zvyku. Bylo proto třeba ukázat, že se divokost zbavila divokosti, že sny o zemích hojnosti, kde pečení holubi létají do úst bez práce a námahy, nejsou ničím jiným než pouhými sny, do nichž se sice můžeme utíkat, avšak s tvrdou realitou nemají nic společného. Po probdělé noci, po sebeveselejší pitce, prostě vždy přijde jen a pouze těžká kocovina.
František Šmahel byl vždy i epickým autorem. V Divých lidech se epičnost jeho líčení, skrytá do rafinovaného a metaforického jazyka, nejvíce projevuje ve dvou kapitolách věnovaných lazebnicím a divým mužům v rukopisech Václava IV. a banketům a slavnostem na francouzském královském dvoře. Ani Šmahelův výklad místa divých lidí mezi lazebnicemi a ledňáčky imaginativních a symboly přeplněných iluminací, jimiž si listoval fakticky na velkou politiku rezignující český (a sesazený římský) král Václav, však nenašel klíč ke všem václavovským záhadám. Prostřednictvím Divých lidí ale přece jen mnohem lépe víme, proč se král do role divocha tak rád ve své fantazii převlékal a co touto „novou“ identitou sledoval. Paradoxní přitom je, že se tak nejčastěji dělo v případě skvostné, německy psané Bible Václava IV. Avšak, jak ukazuje Šmahelova monografie, byla to právě Bible, která na středověké lidi působila jako nejimaginativnější text, jenž v sobě skrýval symbolické a nesnadno rozpletitelné příběhy a který svou nejednoznačností dával vykladačům nespočet možností, jak s textem nakládat.
A možná právě zde se skrývá i jedna z možností, jak vysvětlit, proč se diví lidé z umělecké imaginace postupem doby vytráceli. Tím, že zesvětštěli a ztratili svůj biblický nádech, se stále více stávali obyčejnými, a tudíž i nezajímavými. Knihu F. Šmahela je tak možno číst i jako velký, obrazy i slovy vyprávěný příběh, jak i středověk, zdánlivě temný a neměnný, podléhal dobovým náladám a módám. Jak i on, stejně jako naše doba, byl věkem imaginativním, plným symbolů a znaků, jimž rozuměli nejen vyvolení, ale prostřednictvím svých vlastních, vždy však individuálních imaginací i ti, kdo se jen náhodou ve středověkém kostele či na jeho fasádě setkali s divým mužem, jenž na ně vychrlil ledovou vodu. Jednoho osvěžila, jiného ušpinila a třetího dohnala k takovému vzteku, že chtěl divocha zneuctít a urazit mu jeho věčně se vysmívající tvář.
MARTIN NODL