English
Rozhovor s čestným předsedou Akademie věd Rudolfem Zahradníkem
Rok s třináctkou na konci je rokem výročním. Dvacet let je vlastně jedna generace, dvacet let je České republice a dvě desetiletí existence slaví také Akademie věd ČR. Profesor Rudolf Zahradník stál u jejího zrodu a členové Akademického sněmu jej na ustavujícím zasedání v únoru před oněmi dvaceti roky zvolili za předsedu. Profesor Zahradník byl představitelem výrazným, osobitým, pracovitým a nekompromisním. Ačkoli říká, že starci mají sedět stranou a tiše naslouchat, jeho rétorický temperament stále elektrizuje živá jiskra ženoucí posluchače k potlesku, jeho slova je radost vyslechnout, potěšit se logikou racionálních argumentů. Náš rozhovor se vztahuje ke zmíněnému výročí, otázka je tedy nasnadě: dvacet let života spjatého s AV ČR – co se vám vybaví?
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Před dvaceti lety byl naživu entuziasmus celé společnosti – ten vymřel nebo je velmi oslaben. V Akademii je, ke své radosti zdůrazňuji, dost entuziasmu pořád. Nejpronikavější změna průběhu té doby se týkala toho, že se rázně odstraňovalo chabé a slabé a posilňovalo dobře fungující. Radostně pozoruji výrazný pokrok i v humanitních směrech; přírodovědné ústavy vždy byly v kontaktu se světem a na slušné úrovni. Tenkrát jsem kolegy naléhavě žádal, aby i nadále milovali mateřštinu, ale publikovali co nejvíc anglicky nebo ve světových jazycích, a aby měli vydatné mezinárodní kontakty. Filosofickému ústavu se to dalekosáhle podařilo – dnes má podobný charakter jako například ústavy vídeňské nebo berlínské. Ale i tam je co dělat: co je do filozofie, která není v kontaktu s přírodovědou, především s fyzikou a biodisciplínami! Vyzývám filozofy, aby pořádali pravidelné semináře, jednou filozofické, jednou přírodovědné.
Co mě trápí nejvíc? Čítávám hodně podnětných, kritických, ale velmi seriózních článků kolegů z Akademie, a bohužel jim není dopřáno sluchu. Jako by stékaly kapky vody po igelitu. To je velmi špatné, protože současnou Českou republiku velice poškozuje probíhající amaterizace v přesvědčení, že kdo je náš člověk, může dělat cokoli. A pak to tak vypadá – nejen ve vědě, ale vůbec. Rozhoduje jen kvalita. Nic jiného nemá ve vědě smysl.
Právě důraz na kvalitu úzce souvisel s počátkem AV ČR; jako předseda jste převzal správu Akademie a vlastně vzápětí řešení prvního dramatického seškrtání rozpočtu. Akademie, jako jediná vědecká organizace, prošla zásadní redukcí. Poté nastalo v celé společnosti včetně AV ČR období relativního klidu, než přišla velká krize a veletoč s rozpočtem v roce 2009.
Počáteční reorganizace a redukce Akademie proběhla celkem věcně, lidsky a korektně, byť dvě trpkosti zbyly. A k postoji naší vlády k vědě vám řeknu příběh z loňského léta. Na oficiální návštěvu České republiky přijeli tři izraelští nositelé Nobelovy ceny a řada žurnalistů se mě ptala, kdy u nás získáme příští Nobelovu cenu. Odpovídal jsem: „Jsou dvě možnosti – buď nikdy, nebo nastoupí-li osvícená vláda – pak bychom měli šanci jako další evropské země, i když ne jako Izrael.“
V čem spočívá izraelský zázrak? V izraelských rodinách se věnuje obrovská pozornost výchově a vzdělávání dětí. Stejně jako všichni ostatní musí také Izraelci občas škrtat a omezovat rozpočet. Můj první host v Akademii Joshua Jortner, prezident Izraelské akademie věd a umění, mi vyprávěl (začal samozřejmě vděčností Izraele Československu, bez kterého by tenkrát nepřežili) zajímavý příběh. V jeho zemi vláda škrtala třeba třicet nebo čtyřicet procent, ovšem s výjimkou dvou oblastí; školní vzdělání a věda naopak dostaly přidáno. Naši politici na to sice hledí s porozuměním, ale nejsou schopni pochopit, že naše země nemá vůbec nic jiného než intelektuální úroveň, vzdělanost občanů. Náš průmysl není průmyslem první republiky, je dílem v cizích rukou. Totéž platí o našich bankách. V tomto směru děláme hříchy a některé jsou téměř smrtelné.
Moji kolegové novináři ze zemí bývalého východního bloku často glosují přímo hrozivý odklon jejich školství od přírodních věd. Nastala paradoxní situace, kdy se úroveň obecného vzdělávání dramaticky propadla i v zemi Komenského. Přitom rodiče vydávají enormní částky, aby se děti rozvíjely ve všelijakých kroužcích, až psychologové varují, že jsou přetížené. Kvalitní vzdělání, které by měly mladé generaci zajistit školy, se často musí suplovat jinde.
Kvalita školství za dvacet let významně upadla. Pomysleme na řadu ministrů školství za posledních 15 let. Někteří byli nevalní, někteří velmi špatní. Jednomu z nejhorších se dokonce dostalo vysokého oficiálního ocenění od hlavy státu. A to je tragédie.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Rozdělení Československa před dvaceti lety ovlivnilo celou společnost, do vědy se však podle vás nijak výrazně nepromítlo. Jaké to bylo, když se vedle existující Slovenské akademie věd ta původní československá přetvářela v českou AV ČR, která je vlastně o den starší než Česká republika (důležitým vyjednáváním o její budoucnosti jsme se věnovali v AB 12/2012)?
Rozdělení Československa se promítlo do vědy jen málo, avšak bylo ztrátou pro Čechy i Slováky. Dlouho mě pobolívalo srdéčko, protože jsem byl rozený Čechoslovák. Obě strany výrazně na rozchodu tratily, ale jinak to nešlo. V Československé akademii věd byla asymetrická situace, a tak se celkem logicky z mnoha ústavů ČSAV, které sídlily v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, staly ústavy Akademie věd České republiky. V tom se nedělo nic složitého a dodnes máme naprosto kulturní a kultivované vztahy bez jediné přestávky.
Pád totality znamenal pro československou vědu, komunisty urputně drženou v izolaci, doslova gejzír možností, odkrytí neoficiálních i utajovaných kontaktů, znovunavázání vztahů, doslova rozbití pout. Všichni jsme ohromně silně prožívali tu krásnou otevřenou dobu, kdy se překotně startovalo spojení se světem…
Šlo v podstatě o fyziologický proces, probíhalo to spontánně. Odtrženi od světa jsme sice byli, víme, co znamenal reálný socialismus, ovšem s trochou riskování a entuziasmu jsme kontakty drželi. Vím, že někteří lidé se báli psát i o separáty, ale většinou jsme si o ně žádali a dostávali je, což pro nás znamenalo významný zdroj informací.
I přes svízelné poměry během totality jsme např. v oblasti teoretické a výpočtové chemie, která zde vznikala v těch těžkých dobách (přirozeně by to nešlo bez podpory šéfa ústavu prof. Rudolfa Brdičky), zakrátko díky zuřivému nasazení pracovníků i mladistvé drzosti posílali své prvé práce do nejtvrdších žurnálů. Zásluhou našich kontaktů jsme posléze získali ochranný štít ze světa: všichni dobře věděli, že kdyby došlo k nějaké brutalitě, následoval by řev. Ve druhé části bývalého Československa planuli stejnou vášní teoretici bratislavští, kteří byli soustředěni na univerzitě a na technice, ale měli ztížené podmínky ohromnými učitelskými úvazky. A přesto publikovali ve světě! Ačkoli na Slovensku bylo v mnoha směrech mírněji, stranická zloba byla specifická pro českou stranu, také to nebyl žádný med.
Však platí dodnes, že není dobré se bát víc, i kdyby jen o trochu, než je opravdu nutné. Od nikoho nežádám, aby měl pořád ruku v ohni, ale zvláště lidé vědy musí zapudit hrůzné úsloví „nehas, co tě nepálí“, neb je mravní povinností hasit i to, co nás osobně nepálí, ale je to mizerné. A nebát se tolik!
Foto: Archiv AB
Rudolf Zahradník s Lindou Wichterlovou, vdovou po Otto Wichterlovi
Minulý režim nejvíce poškozoval společenské vědy. Zasahovat do přírodních věd, ač byly různé snahy, tolik nešlo.
To je svatá pravda, společenským vědám nacismus a komunismus hrůzně nepřál. Je to jeden z důvodů, proč jsem jim vždy stranil a straním dosud, i když jsem za to býval někdy kritizován; někteří kolegové soudili, že jsem je měl nechat odejít a omezit Akademii na přírodovědu. Myslím, že tím nejdůležitějším ve světě, který má fungovat a má být snesitelný, je harmonie. Tvářit se jako přírodovědec nabubřele směrem k sociologii, psychologii, filozofii, historii, umění… je moc špatné. Navíc všem přírodovědcům směle doporučuji, aby se nechali pomazat humanitními pohledy. Uvědomme si, jak se naše země po nastolení demokracie a svobody macešsky chová k celé kulturní oblasti. Pod pojmem kulturní oblast rozumím umění, školství a vědu. Naši politici jsou sice slovy laskaví, ale chovají se macešsky.
Když slyším některá nabubřelá slova lidí z průmyslu, kteří o vědě vědí pramálo, propadl bych se hanbou.
Mnoho vynikajících českých vědců odešlo před totalitním režimem (často i za dramatických okolností) do ciziny. Jiní odolali zajímavým nabídkám, což byla i vaše volba, protože jste fixován na svoje město, milujete češtinu, naši kulturu. Nicméně v turbulentní době vracející se demokracie začali Akademii ohromně pomáhat čeští vědci ze zahraničí. Byla to euforická doba…
Mnozí přispěli velice hezkým, promyšleným způsobem, s taktem a vkusem. Mohli jsme říct jen: „Zaplať pánbůh za tu pomoc.“ Byl to samozřejmě plezír i pro ně, vždyť i těm nejúspěšnějším, co odejdou, život v emigraci v první generaci provázejí vždy všelijaké ostny a trpké rysy. Bylo pro ně obrovské zadostiučinění, že se mohli vracet, v což někteří už ani nedoufali.
Stál jste i u zrodu Pražské skupiny Společnosti pro vědy a umění, která byla také významným československým fenoménem. A připomeňme rovněž za totality zakázané organizace Sokol a skaut, které tolik ovlivnily řadu osobností. Vždyť vy sám kladete počátek svých chemických zájmů do období foglarovek, a třeba i význačný endokrinolog Vratislav Schreiber říkal, že jeho vědecká kariéra začala skautskými odborkami…
SVU byla v těžkých dobách pozoruhodným dílem, které tehdy mělo výrazný význam. V tomto kontextu pomysleme také na jev, jakým je Sokol, jeden ze zázraků 2. pol. 19. století a 1. poloviny 20. století. Pro vývoj osobnosti je nesmírně cenná zdárná péče rodičovská a instituce typu Sokol, skaut. K mé velké radosti byli moji pokračovatelé Helena Illnerová a Václav Pačes horlivými skauty.
Kam nás od startovní čáry 90. let posunula uplynulá dvě desetiletí?
Dodnes je platné varování, které jsem kdysi napsal v článku jako koordinátor státního plánu: Bez náležité podpory nelze vědu provozovat. Velice – a to zůstává v platnosti – naléhám, aby v čele ústavů byli ne dobří nebo velmi dobří, to nestačí, ale vynikající jedinci. Ústav, který nemůže sehnat do svého čela správného člověka, ani nemá nárok na existenci. A vybírat pořád jen z vlastních řad je hanebnost. Proč nemít ředitele ústavu z Kazachstánu nebo ze Španělska?
Jakýkoli vědecký ústav má mít v čele osobnost s renomé jdoucím daleko za Kardašovu Řečici. Bytost známou ve světě, která má respekt a stojí za ní dílo. Člověka s energií a s organizační způsobilostí je nutno hledat po celém světě.
Naše prostředí však není příliš otevřené, je málo bilingvní, politická kultura bídná, vzdělání chřadnoucí. Co tedy můžeme nabídnout?
Ano, toto je tvrdost současného světa. Už před lety mi ve vlaku řekl dánský kolega dokonalou angličtinou, že Dánové zavedli novou definici gramotnosti. Gramotný je ten, kdo slovem a písmem ovládá dánštinu a angličtinu. A Česko pořád ještě mohou na vysokých pozicích reprezentovat politici, kteří se nedomluví jinak než česky. Kdo není schopen anglicky přednášet a diskutovat (pochopitelně nejde o oxfordskou nebo harvardskou angličtinu, žijeme v čase mezinárodní broken english), tam nemá co pohledávat. Ve věcech školských postupuje naše země neobratně; vždyť zde chabí úředníci ani nedokážou využít evropských dotací. Evidentně se tu toleruje organizovaný zločin a kradení miliard. Pokud se s tím nevyrovnáme, budeme pořád periferie.
Jste známý celistvým pohledem: jak vnímáte, že se dnes na jedné straně totálně snižuje úroveň a na straně druhé proklamuje, že hledáme pouze tu nejšpičkovější kvalitu? Jen málokdy vyroste osamělý strom bez ochrany lesa. Jak je nosná myšlenka podporování excelence bez pěstování podhoubí?
Velice často do těchto věcí mluví lidé, kteří udivují rozsahem a hloubkou své neznalosti. Ta hrůzná amaterizace! Samozřejmě nemohou existovat špice samy o sobě a gaussovské rozdělení platí i v těch nejzdatnějších badatelských zemích. Ale i ti, kdo nejsou čtyřhvězdičkovými generály vědy, musí dřít a trvale se udržovat v dobré mentální kondici.
Nedivme se, že rozpory nastávají. Jeden z důvodů, proč jsme opovrhovali reálným socialismem, byl život v jeho režii. Jenže my jsme si teď vybudovali „nádherné“ nové formy života: podívejte se na počet absolventů vysokých škol, na produkci mizerné kvality. Kolik máme škol, ale kolik jich je opravdových? To je forma života ve lži! Kdyby ministerští manažeři znali poměry ve fungujícím světě, dvě třetiny škol by odpadly.
Jsme svědky hrozivého trendu, kdy se na různé posty dostávají lidé bez znalosti prostředí, manažeři, po nichž nezůstane kámen na kameni; napáchají nenahraditelné škody, než zase zmizí jinam…
Ano, týká se to Akademie i vysokých škol. Před pár lety vycházely v renomovaných denících články, jak je důležité vést vysoké školy jako průmyslové podniky. Vysoce nevzdělaní lidé, kteří nevěděli nic o průmyslu ani o univerzitách, představovali dnes moderní, avšak zrůdnou představu o managementu.
Otto Wichterle byl chemik, vy jste chemik, Helena Illnerová měla základní trénink v chemii, Václav Pačes také, Jiří Drahoš je chemik. Do „vzorečků a baněk“ si podle všeho příliš netroufli zasahovat ani totalitní mocipáni, chemie hrála první housle…
Je to dáno historickými podmínkami. Ve druhé polovině 19. století nastal veliký rozmach průmyslový, potravinářství, lihovary, pivovary, vinice, cukrovary hrály obrovskou roli a na to bylo potřeba chemiků. Proto se kromě vysokých škol zakládaly odborné školy průmyslové vynikající úrovně, takže chemie měla ohromnou pozici. V době, kdy fyzika byla jen luxusní věda a biologie téměř nebyla, měla chemie svaly. V průmyslu, ve školství a posléze i v bádání.
Naše průmyslové podniky provozovaly svůj výzkum, také se „učila“ řemesla, jenže pak se usoudilo, že všemocná ruka trhu nám poradí nejlépe. Dopustili jsme vytunelování leckterých vynikajících zkušeben. Budu-li parafrázovat generála z pohádky, pak „Protivník ztratí levé křídlo. My sice můžeme ztratit to pravé, ale my ho přelstíme: Pustíme obě!“ A tak jsme „pustili“, co se dalo…
Bláboly o nedostatečném kontaktu s průmyslem – to je lež! Akademie byla, je a zůstane potenciálním horlivým partnerem, ale musí průmysl chtít. Do ochraptění jsem opakoval, že instituce musí mít člověka, který zná potřeby firmy a ví, na koho se obrátit. Jenže u nás teď chybí základní bod: Když naše podniky přebírali zahraniční partneři, jako jednu z prvních věcí zrušili laboratoře s poukazem na to, že výzkum si budou dělat v mateřské firmě.
A dokud se neposune celá naše země ke kvalifikaci, nebude dobře…
Kolik moudrých lidí varovalo před překotnou privatizací a neuváženým rozprodejem našeho majetku! Dnes je také módní svalovat všechnu vinu na Brusel. Vy jste však, navzdory všem problémům, velkým příznivcem Evropské unie a nedávno jste v Lužanech řekl, že sjednocení Evropy považujete za jeden z největších zázraků, který nás posouvá vpřed.
Bruselská politika je otevřená kritice. Když se ale kritika bruselské byrokracie ozývá ze zemí, jako je Česká republika, musím se smát. Naše úřady nezvládly ani přechod na zimní pneumatiky, nezvládají téměř nic. Významné posty obsazují často místo profesionálů polovzdělaní „manažeři“. Česká republika by měla rychle opustit myšlenku, že vše povedou dálkoví absolventi manažerských kurzů.
Foto: Marina Hužvárová, Akademciký bulletin
V r. 2002 převzal Rudolf Zahradník medaili De Scientia et Humanitate Optime Meritis. Na snímku z Lannovy vily se svými spolupracovníky Jiřím Rákosníkem, Helenou Illnerovou, Vilémem Heroldem a Boženou Šléglovou.
Dvacet let rozvoje a života AV ČR provázela nejen složitá řešení ohledně financování vědy, ale také snaha některých lidí postavit proti sobě Akademii a vysoké školy…
To je věc, které se nesmí dopouštět prvotřídní lidé. Prvotřídní zaměstnanec Akademie vždy kouká s nadšením ke školství a je připraven školství sloužit. Prvotřídní člověk ze školství za a) s láskou a entuziasmem učí a za b) ví, že už na počátku 19. století v monarchii vznikal mimoakademický výzkum, bez něhož to v moderním světě nejde. Ti, kdo říkají, že to jde, nevědí, o čem mluví, nebo lžou. Pokud někdo poukáže, že jsou velmi zdatné země, které nemají Akademii věd, tak ať se podívá na úroveň jejich vysokých škol a patrně bude zdrcen. Na prvním zasedání Akademické rady jsem řekl: „Kolegyně a kolegové, kdo chcete vést válku se školami a ministerstvem školství, vstaňte prosím a odejděte!“
Přesto se bohužel stalo, že Akademie věd ztratila v roce 2001 možnost udělovat vědecké tituly DrSc. a teprve po dvouletém enormním úsilí uděluje od roku 2003 hodnost DSc.
To je hanba vzdělanců této země! Snažme se o nápravu a pokusme se doktorátu věd vrátit pozici, jakou měl, když v bláznivě těžkých dobách vznikal. Byla to naprosto hodnotná a cenná instituce. Je přeci nesmyslné tvrdit, že titulem Ph.D. končí všechno. Někteří nedělají univerzitní kariéru, nehabilitují se a neprojdou jmenovacím řízením na profesory, ti pak mají mít k dispozici další stupeň, zvlášť při dnešním rozmachu vědy.
Na co za dobu vašeho předsedování vzpomínáte nejraději? Co bylo nejtěžší?
Na neuvěřitelnou partu Akademické rady, kdy jsem za těch osm let pouze jednou udeřil do opěradla u židle. Panovala neuvěřitelná ochota, vlídnost a profesionalita, mnozí kolegové dokázali pokračovat v badatelství, přestože tíže, kterou nesli na bedrech, byla veliká. A druhá věc jsou moje cesty po ústavech, některé jsem navštívil třeba desetkrát, jiné třikrát. Je krásně vidět vše přímo na místě, tak to má být. Vedoucí všech možných stupňů mají málo opravdového kontaktu s těmi, pro něž jsou kapitány.
Z hlediska kolegiálního lidského byly nejtěžší už zmíněné rozchody, ke kterým muselo dojít.
Měl jste i velké nepřátele. Člověk ve vrcholné pozici jistě musí počítat s tím, že bude čelit mnohým tlakům.
Nejsou ti nepřátelé, někdy velice nenávistní, dokonce v jistém slova smyslu užitečnější než vlídní přátelé? Lehké objetí nebo plácnutí po ramenou je příjemné, ale nepřátelé ostří mysl a pozornost. Připomínají člověku, že dosud nežijeme v ráji, ale v slzavém údolí.
Foto: Stanislava Kyselová, AB
Zažil jste v životě okamžiky, o nichž si dodnes říkáte – tohle jsem měl udělat jinak, tady jsem někomu ublížil, tady jsem pochybil?
Říkal jsem, že byly tři osudové situace; při uzavírání ústavů a propouštění; dvě se po letech uklidnily, dotyční přišli a řekli noblesní slovo na usmířenou.
Vzpomenu Jiránkův vtip – systémy jsou krásná věc, ale nedá se v nich žít. Co bude muset nastat, aby se mohli prosadit lidé s invencí a fantazií, kteří v systému vlastně nemají šanci?
Pokud nebudou obsazována významná místa řekněme vedoucích skupin a úředníků na ministerstvech nejschopnějšími lidmi, které máme, pokud neskončí patologická epocha manažerů, kteří mohou předsedat a vést veřejné toalety až po jaderný výzkum, tak budeme pořád druhořadí.
Ačkoli říkáte, že „starci mají sedět a korigovat šeptem zpovzdálí“, poměry ve společnosti si aktivního vstupu zaslouží. Zdá se mi, že začínáte být na veřejnosti víc vidět? Když jste loni v listopadu promluvil k mladým lidem při předávání Hlávkových cen, zaslouženě jste sklidil obrovský aplaus. Jak mají mladí lidé (a nejen ve vědě) hledat kvalitu, pracovat na ní?
Kdyby lidé ve vedení bez jakékoli evaluace nevěděli, když projdou pět šest hodin ústavem, zda je velmi dobrý, dobrý, chabý nebo dokonce zralý na zavření, tak ať jdou dělat něco jiného. Zlobí mě, že vedoucí skupin nemluví s dorostenci, doktorandy na ústavu pravidelně, nechodí soustavně do laboratoře, nevidí je při vlastní práci. Vedoucí všech stupňů mají povinnost svou institucí pravidelně procházet a debatovat s lidmi, dělat si poznámky, na co se mají příště zeptat. To není sekýrování spolupracovníků, ale péče o ně – a je jí méně, než bych si přál. Potřebujeme změnu klimatu ve společnosti, posun k občanské společnosti, k opaku apatie. Všimněte si, jak velice nevlídně mluví hlava státu o občanských aktivitách. Při svých přednáškových cestách v těžkých dobách mezi Švédskem, Holandskem, Itálií, Švýcarskem, Německem jsem žasnul, jak kolegu, který je báječný chemik, zajímá, co bude s dětským hřištěm u nich za rohem. Tady namísto podpory vymýšlejí vladaři ubožácká pokroucená slova, aby se nadávalo těm, kteří dělají něco dobrého. Zvedá se mi žaludek z bídy ducha některých lidí.
Rád používáte ideu spojení duše, srdce, mozku; to, abychom prý nebyli bestie. Přestože intenzivně pracujeme mozkem a věnujeme se odbornosti, musíme být schopni zapojit srdce?
Lidé ve vedoucích pozicích mají mít své spolupracovníky opravdu rádi, neokázale a tiše se pro ně obětovat. Škoda, že nemáme v čele vlády opravdové dámy a džentlmeny, naopak z mnohých čiší pouhý hlad po penězích. Na peníze má každý nárok, ale když se razí heslo „peníze až na prvním místě“, je to stejný mravní marasmus, jako „nehas, co tě nepálí“.
Rudolf Zahradník, jak jej zachytil jeho profesní kolega Zdeněk Herman (kresba z knihy Počátky a historie československé hmotnostní spektrometrie).
Říkáte, že střídmost je pravděpodobně jediná cesta, kudy se můžeme vydat – bez ní se lidstvo neobejde.
Neobejde. Samozřejmě chceme být oblečení, nechceme hladovět a chceme mít střechu nad hlavou… Pokud jde o střechu nad hlavou, tak by se tato země měla neustále starat o malé byty pro mladé, zvýšit příspěvky na děti. Ale je to opačně. Kdyby měli lidé rozum a vzdělání, měli srdce a duši, tak by řekli: „Dost!“
A vaše přání Akademii do dalších let?
Na začátku bylo nutné opakovat, že průmyslová země na sklonku 20. století nemůže bez mimouniverzitního výzkumu existovat. Mnoho debat by odpadlo, kdyby diskutující o vědě znali poměry a způsoby existující ve světě. Akademie je slušná instituce jak na úrovni badatelské, tak i pokud jde o mezilidské vztahy. Srdce a duše. Je politováníhodné, že služeb Akademie nevyužívá politická oblast. Když jsme začínali, měli všichni klíčoví politici seznamy s telefonními čísly vědců podle tematických oblastí; zájem byl však velice malý…
Co dál je třeba? Věnovat maximální pozornost vedoucím osobnostem, nejen na úrovni ředitelů. Neváhat v příštích letech ukončovat činnosti některých skupin a ústavů, zavádět nové. Proč například Akademie nemá ústav katalýzy? Katalýza je zázrak pro pochopení fungování živé hmoty, pro biodisciplíny i pro průmysl.
A vláda by měla brát velmi vážně věcné kritiky poměrů ve vědě a školství.
MARINA HUŽVÁROVÁ