Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Česká literatura – časopis pro literární vědu

Odborný časopis věnovaný zkoumání české literatury a literární kultury v českých zemích od nejstarších dob do současnosti, dějinám literární vědy a problémům teorie otiskuje původní vědecké studie s informačním a metodologickým přínosem pro vlastní obor i pro spřízněné humanitní disciplíny, komentované překlady metodologických úvah a teoretických textů a dosud nepublikované prameny k dějinám českého písemnictví. Časopis, který vydává Ústav pro českou literaturu AV ČR, vychází šestkrát ročně a je indexován v elektronických databázích ISI Web of Knowledge, SCOPUS, ERIH (European Reference Index for the Humanities), CEJSH (The Central European Journal of Social Sciences and Humanities).

16_1.jpg
Funkcionalistická obálka odkazující k modernistické typografii třicátých let

Vůbec první číslo České literatury vyšlo 31. března 1953 a bylo plné paradoxů. Zdobila jej funkcionalistická obálka odkazující k modernistické typografii třicátých let a hned za ní následovaly dvě fotografie a dva soustrastné telegramy vyjadřující jménem Československé akademie věd hluboký zármutek nad úmrtím „generalissima“ Stalina († 5. března) a prezidenta Česko­slovenské republiky Klementa Gottwalda († 14. března). Teprve poté se ke slovu dostal šéfredaktor právě založeného „časopisu pro literární vědu“ akademik Jan Mukařovský. Literární teoretik mezinárodního věhlasu a zakladatel literárněvědného strukturalismu však v redakčním úvodníku nehovořil o dalším rozvoji metodologického směru, jehož vůdčím představitelem před několika lety byl, ale naopak varoval před údajnými přežitky formalistické literární vědy a plédoval za literární teorii marxisticko-leninskou.
Vydavatelem nové odborné revue se stal Ústav pro českou literaturu – vědecká instituce založená v roce 1947, z níž se v průběhu dalších desetiletí stalo mezinárodní centrum literárněvědné bohemistiky. Texty publikované v České literatuře, jež byla vnímána jako hlavní periodikum celého oboru, vždy do značné míry souvisely s velkými kolektivními úkoly, na kterých se v ÚČL pracovalo. V první polovině padesátých let zde ještě nalezneme četné příspěvky v duchu krajně zjednodušeného marxismu, jaký v té době prostupoval všemi humanitními obory v Československu, avšak zároveň se již v prvním ročníku objevily i cenné materiálové studie, z nichž těží i současní badatelé.
Hlavní kolektivní úkol pracovníků Ústavu pro českou literaturu představovalo v padesátých a šedesátých letech napsání velkých dějin české literatury od nejstarších období až po současnost. K souhrnnému dílu časopis publikoval mnohé přípravné studie, k odborné diskusi byly předkládány koncepční materiály, editovány doposud neznámé prameny k dějinám českého písemnictví.
Od konce padesátých let lze na stránkách České literatury pozorovat nejdříve opatrné, později stále intenzivnější návraty ke strukturalismu. Přestože byl Jan Mukařovský v roce 1962 odvolán z postu ředitele ústavu, kde jej nahradil ideolog a politik Ladislav Štoll, a změnilo se i vedení časopisu (šéfredaktorem se na dva roky stal literární kritik Jan Petrmichl; po náhlém úmrtí jej roku 1964 vystřídal Karel Kostroun), Mukařovského žáci v ÚČL nadále působili a určujícím způsobem ovlivňovali podobu časopisu.

V šedesátých letech zde vycházely texty, jež souvisely jednak se čtvrtým svazkem tzv. akademických dějin literatury, který měl obsáhnout období od konce 19. století do roku 1945, jednak s nově vznikajícím literárněteoretickým kompendiem. V České literatuře byly tehdy publikovány zásadní literárněhistorické stati Přemysla Blažíčka, Jiřího Brabce, Jiřího Opelíka, Mojmíra Otruby, Zdeňka Pešata, Evy Strohsové, Felixe Vodičky ad. Ještě výrazněji časopis profilovaly literárněteoretické příspěvky. V této oblasti již byla strukturalistická orientace naprosto evidentní a programová. Nejvýznamnější teoretické stati tohoto období souvisely s kolektivním projektem oddělení teorie literatury, jímž měl být sborník statí Kapitoly z teorie literárního díla. Na něm se spolupodíleli Miroslav Červenka, Milan Jankovič a Peter Rákos, tým vedl Mojmír Grygar.
Je příznačné, že ani jeden z obou klíčových kolektivních projektů 60. let nemohl za normalizace vyjít. Poslední část akademické literárněhistorické syntézy spatřila světlo světa až v roce 1995 a jednotlivé oddíly ambiciózní teoretické příručky vycházely po následujících více než dvacet let, když práce Miroslava Červenky Významová výstavba literárního díla byla poprvé publikována německy v roce 1978 (česky 1992) a klíčová studie Milana Jankoviče Dílo jako dění smyslu vyšla knižně až v roce 1991.
Lze konstatovat, že většina příspěvků zveřejněných v České literatuře ideově souzněla s kritickým marxismem šedesátých let, metodologicky pak rozvíjela zejména podněty pražského literárněvědného strukturalismu – a to jak v oblasti literární historie, tak i literární teorie a estetiky. Zásadní role, již pro tuto generaci sehrály zakladatelské osobnosti Jan Mukařovský a Felix Vodička, se projevila i ve dvou dvojčíslech České literatury, jež redakce věnovala těmto vědcům k jejich životním jubileím.

16_2.jpg
V jubilejním 60. ročníku se změnila výtvarná podoba ČL, redakce uspořádala výběrové řízení, v němž porota zvolila návrh Jana Dobeše ze studia Designiq.

Přestože okruh přispěvatelů časopisu byl v tomto období relativně široký, tvořili jeho jádro především pracovníci mateřského Ústavu pro českou literaturu. Charakteristickým rysem mnoha statí bylo v šedesátých letech scientistní zaměření, které se projevovalo snahou o exaktnost, kvantifikaci, případně grafickým znázorňováním poznatků a hypotéz (diagramy, grafy apod.). Tato tendence souvisela jednak s určitým podstatným rysem strukturalistické metodologie, jednak se soudobým směřováním literární vědy ve světě. Dalším příznačným znakem České literatury byl soustavný zájem redakce o aktuální světovou literární teorii. Na jejích stránkách byl analyzován vývoj americké nové kritiky, Lubomír Doležel a Jiří Levý zde opakovaně uvažovali o podnětech vycházejících z teorie informace, Miroslav Červenka informoval o možnostech využití matematických metod atp. Nejsoustavněji byla věnována pozornost francouzskému strukturalismu, jehož možnosti kriticky reflektovali např. Milan Jankovič či Miroslav Kačer. Otevřenost vůči zahraničnímu bádání kulminovala za šéfredaktorství Miroslava Červenky (1968–1970), kdy byla v České literatuře zřízena stálá rubrika Texty, v níž se objevovaly překlady dnes již klasických teoretických statí Rolanda Barthese či Michaila Bachtina.

Stoupající úroveň a narůstající kontakty české literární vědy se světem přerušily politické události roku 1968. V rámci normalizačních čistek museli na počátku sedmdesátých let z ÚČL odejít mnozí pracovníci oddělení teorie, kteří podle normalizátorů představovali „myslitelskou elitu“ celého vědeckého pracoviště. S odkazem na ideově-politické důvody byli propuštěni Miroslav Červenka, Milan Jankovič a Miroslav Kačer, z dlouhodobého pobytu v zahraničí se nevrátil Mojmír Grygar, kromě nich museli odejít i další pracovníci ústavu, zejména ti literární historici, kteří se v šedesátých letech výrazněji veřejně angažovali: Felix Vodička, Eva Strohsová, František Kautmann a zejména Jiří Brabec, který byl v letech 1969–1971 úřadujícím místopředsedou Svazu československých spisovatelů.
Tyto změny zasáhly i časopis, z nějž podle normalizátorů Miroslav Červenka učinil revizionistickou revue, „sloužící k upevňování mezinárodních kontaktů na bázi strukturalismu“. Vyhozeného Červenku proto v čele České literatury nahradil nejdříve Josef Hrabák a následně Ladislav Štoll, který byl po čtyřleté přestávce roku 1972 opět jmenován ředitelem celého literárněvědného ústavu.
V těchto letech odborná úroveň časopisu poklesla, mnozí dosavadní pravidelní přispěvatelé nesměli publikovat; zejména v první polovině dekády zaplňovali uvolněný prostor především badatelé ze zemí sovětského bloku. Častým jevem byla tematická čísla věnovaná různým výročím, tzv. pokrokovým spisovatelům či např. Ladislavu Štollovi. V 80. letech, kdy byla šéfredaktorkou tehdejší ředitelka ÚČL Hana Hrzalová, se stále častěji výrazněji prosazovala mladší generace badatelů, mezi nimiž byli např. Vladimír Macura, Daniela Hodrová, Petr Čornej, Pavel Vašák, Jiří Holý, Pavel Janoušek, Marie Mravcová atd.

Rok 1990 se nesl ve znamení návratů. Do mateřské instituce byli přizváni vyhození badatelé a změna se dotkla i České literatury. Šéfredaktorem se opět stal Miroslav Červenka, jenž časopis vedl až do roku 2002. Pod Červenkovým vedením se ČL profilovala jako periodikum, jež se zvláště soustředí na udržování a rozvíjení tradic pražského literárněvědného strukturalismu. Časopis se otevřel českým i zahraničním bohemistům, opakovaně se zde v tematických číslech představovala různá odborná pracoviště a katedry, byly zprostředkovány podněty ze světové literární teorie. U příležitosti padesátiletého jubilea vznikla knižní bibliografie, již sestavila Věra Vladyková (2003).
Současná redakce, jež nastoupila v roce 2003, profiluje Českou literaturu jako odborné fórum, které je otevřené různým metodologickým a teoretickým konceptům, veškeré výzkumné stati procházejí oboustranně anonymním posouzením dvou lektorů. Prostřednictvím četných recenzí, rozhledových úvah, anket či zpráv časopis sleduje aktuální dění v literárněvědné bohemistice a usiluje o kritickou reflexi jejího stavu.

PETR ŠÁMAL,
Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.