Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Karel Kazbunda

(1888–1982)

Archiváře Karla Kazbundu si odborná veřejnost spojuje především s vídeňskou archivní a spisovou rozlukou. Byl však také výborným historikem a jedním z největších znalců dějin druhé poloviny 19. století, který vytrvale až do devadesáti let tvořil vědecké práce. Jedním z mála ocenění, jehož se za svůj dlouhý a plodný život dočkal, byla zlatá plaketa Františka Palackého (1968).

05_1.jpg

Karel Kazbunda, jenž se narodil před 125 lety (24. ledna 1888 v Jičíně), se ocitl na vrcholu pracovních sil a příležitostí na počátku roku 1948, kdy se kromě zaměstnání v archivu ministerstva zahraničních věcí a přednášení novějších dějin na pražské filozofické fakultě zapojil do příprav oslav založení Univerzity Karlovy a měl se podílet na vydání Sborníku k stému výročí událostí roku 1848. Únor 1948 však plány změnil; K. Kazbunda byl penzionován a více méně donucen přesídlit do rodného města, kde na něj představitelé města pohlíželi jako na nepohodlného „buržoazního úředníka“. V padesátých letech nezištně pomáhal nově se ustavujícím paměťovým institucím v Jičíně (muzeum a archiv) a až poté ve věku sedmdesáti let začal soustavně zpracovávat témata, která si vytyčil již v mládí. Ve skromných až nedůstojných podmínkách a za podpory své milované ženy pilně psal – a to bez vidiny pub­likování: „[…] dokud pociťujeme tu neodolatelnou subjektivní touhu pracovat, tvořit, a hlavně dokud nám naše paměť nezměněně slouží, je snad dobře, a člověk musí být za to vděčen,“ svěřil se s přístupem k životu příteli Jaroslavu Werstadtovi.
Z pozdních prací se vydání dočkaly jen tři díly obsáhlé Stolice dějin na pražské univerzitě, čtvrtý díl vyšel až dlouho po autorově smrti; v roce 2000 jej připravil pod názvem Jaroslav Goll a Josef Pekař ve víru války světové Martin Kučera. Stejný editor se také postaral, aby se veřejnost seznámila s dalším Kazbundovým dílem Sabina – neuzavřený případ policejního konfidenta (2006). Předtím Zdeněk Kárník vydal jiný rukopis – Otázka česko-německá v předvečer Velké války (1995). V brzké době snad spatří světlo světa i objemná monografie o Karlu Havlíčku Borovském. V rozsáhlém osobním fondu K. Kazbundy uloženém v Archivu Národního muzea tak z „velkých“ prací zůstane jen portrét Josefa Kajetána Tyla.
František Kutnar píše, že Kazbundovo dílo je obdivuhodným pramenem, bez něhož by poznání politického života 19. století bylo chudé. Jeho práce jsou často přetíženy fakty a dlouhými citacemi úředních listin. K. Kazbunda si tento nedostatek uvědomoval, avšak za svůj hlavní cíl považoval seznámit historickou obec s objevy z vídeňských archivů.
Čtenář Kazbundových děl by si autora mohl představovat jako vážného vědce, který bádání podřídil existenci. K. Kazbunda byl však člověkem, jenž si dokázal užívat života; v mládí se věnoval ochotnickému divadlu a talent zúročil i při studiu operní školy. K historii jej přivedl pravděpodobně nikoli zájem o archiválie, nýbrž o politiku – během gymnaziálních studií se bouřlivý mladík angažoval mezi pokrokáři.
Studium dějepisu-zeměpisu na pražské filozofické fakultě zakončil roku 1912 disertací Zahraniční politika Rakousko-Uherska v předvečer francouzsko-pruské války. Po absolutoriu pomýšlel po vzoru otce na dráhu středoškolského profesora. Záměr mu ovšem zkazila první světová válka, která mu v kariéře paradoxně pomohla. Po zranění na frontě se totiž dostal k vojenskému velitelství do Vídně, kde zůstal i po vyhlášení samostatného československého státu. Do roku 1924 zde pracoval na archivní a spisové rozluce.
Na tomto úkolu se podílelo mnoho začínajících archivářů, Karel Kazbunda však svým zaujetím a pílí patřil mezi klíčové. Ve vídeňských centrálních archivech strávil hodiny času nejen nad písemnostmi, jež měly připadnout na základě mezinárodní smlouvy Československu, ale zkoumal i spisy, které měly zůstat Rakousku a obsahovaly bohemika. Pořídil z nich podrobné výpisky, jež se zhodnotily především po požáru vídeňského archivu v roce 1927. Poznatky z vídeňských archivů otiskoval ve formě studií například v Českém časopise historickém, knižně vyšla Pouť Čechů do Moskvy r. 1867 a rakouská diplomacie (1924) a také habilitační práce České hnutí roku 1848 (1929). Osobní vzpomínky na hlavní bod Kazbundovy kariéry Moje archivní poslání ve Vídni zůstávají prozatím v rukopise.

JITKA BÍLKOVÁ,
Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy