ARCHIV oficiálního časopisu AV ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Šumava chránící a chráněná

Rada pro popularizaci vědy AV ČR uvedla 25. dubna 2012 v knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze první Akademickou kavárnu letošního roku. O naléhavém tématu Národního parku Šumava diskutovali MVDr. Jaromír Bláha z Hnutí DUHA, doc. Lubomír Hrouda z Katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK a doc. Miroslav Svoboda z Katedry pěstování lesa Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity.

22_1.jpg
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Je symptomatické, že se do šumavských hvozdů v posledních měsících – houfněji než kdy jindy – vydávají i politici a veřejní činitelé za doprovodu vědců a profesionálních odborníků. Nepřekračují ovšem padlé velikány horských smrčin, ale v závětří kulatých stolů, vysokoškolských seminářů i sněmovních debat se snaží dobrat optimálního statutu Národního parku, jenž by byl artikulován v připravovaném a stále oddalovaném zákonu o Šumavě. Klopotná cesta plná ekonomických, biologických i sémantických vývratů, jejíhož cíle se nedaří konsensuálně dosáhnout. V sázce je zachování dvojjediné podoby Šumavy coby rozlohou mimořádného rezervoáru zeleně a zároveň evropské jedinečnosti zbytků původního pralesa; též frontová linie střetu lesníků a ekologů, jakkoli je třeba obě tváře Šumavy respektovat. Neschopnost vědecké obce nalézt – ke škodě Šumavy – užitečný kompromis otevírá prostor politickému a ekonomickému machrování.
Předcházející vsuvka má upozornit, že si aktéři Akademické kavárny uvědomovali nebezpečí, které v šumavské tematice číhá, totiž vyhnout se uvedené konfrontaci a zaměřit se na to, čím je Šumava jedinečná a krásná. Úhel pohledu akcentoval podle erudice a zkušenosti řečníků původní biotopy a charakter květeny.
Na Šumavu jsme vstoupili reminiscencemi s literární nápovědou; pěšinami klostermannovských tichých samot i vzpomínkou na bílý samum, váchalovskou apoteózou Šumavy romantické a umírající, stejně jako zachycením echa z Bavorského lesa v díle Adalberta Stiftera a Alfréda Kubina. Zazněl i obrozenecký hlas – co jiného je Svatobor nad Sušicí?

22_2.jpg
Jaromír Bláha z Hnutí Duha

Kavárna byla koncipována jako procházka naším největším parkem o rozloze 681 km2, jenž představuje prahorní starobylostí zaoblené horské pásmo v podstatě smrkových lesů rozložené na jižní hranici Čech, která jej otevírá devastujícím vichrům z hornodunajské nížiny. Při vstupu do bezbřehého moře zeleně se musíme nejdříve zbavit optického klamu. Nenacházíme se jen v odvěké dílně přírody, ale také v lidském artefaktu vytvářeném za účelem otopu i poptávky sklářských, případně železářských pecí; leckde již od sedmnáctého století. Původně se na většině území nacházely smíšené lesy. Buk se smrkem a jedlí. Se stoupající nadmořskou výškou se výrazněji prosazoval smrk. Pro nenasytné pece se smrk hodil nejlépe; je odolnější než jedle, roste rychleji než buk. Podivíme-li se, kolik tisíců hektarů lesa pohltily skleněné korálky, tabulové sklo či secesní umělecké výtvory, připomeňme, v kolika místních názvech Šumavy se ozve slovo huť, i okolnost, že v době největší sklářské produkce v Čechách byla soustředěna z větší části právě sem (až 80 %). Procházíme tedy třetí či dokonce leckde čtvrtou generací smrkových plantáží, které neměly čas zestárnout, a opakovaná monokultura (cca 30 % lesů ve vyšších polohách) není v nejlepším stavu. Všichni se shodnou, že prvním krokem, jak tento stav zlepšit, je navrátit se k původní pestrosti smíšených lesů. Přidejme i korekci turistických představ. Většina šumavských luk, které svou pestrostí výrazně dotvářejí estetickou hodnotu národního parku, je sekundárního původu, tj. vedlejší produkt holosečí v honbě za dřevem.
Existuje tedy ještě tvář šumavské přírody nezasažená lidským mejkapem? Je vzácná a musíme se za ní vydat do vrcholových partií smrkových lesů ve výškách kolem 1 200 metrů; stabilizované klimaxové smrčiny v místech, kde neodolá extrémním podmínkám žádná jiná dřevina. Od vojácky vyrovnaných plantáží se liší věkovou i prostorově diferencovanou skladbou a obtížně přístupné a méně výnosné unikaly pozornosti člověka. Na rozdíl od sklízených plantáží dosahovaly plného věku a zestárly, aby se na konci vegetačního života rozpadly, což je přirozený konec každého lesa spojený i s jeho znovuzrozením, postupnou samoobnovou, regenerací. Zdánlivě překvapující samozřejmost, s níž se v lesích – „továrnách na dřevo“ – nesetkáváme. Z pylových analýz i dendrochronologického datování podle charakteru letokruhů víme, že byly vystaveny, jistě i za účasti smrkového lýkožrouta, periodickým disturbancím, pravěkým Kyrillům – přesto nezanikly. Jistě jsou hodny zvláštní ochrany a představují i ojedinělou příležitost, modelové podmínky, jak tento jedinečný proces bez zásahu člověka sledovat. Jistě, má svá rizika a přináší i turisticky neatraktivní pohledy na uschlé či vyvrácené lesy. Kromě klimaxových smrčin představuje autentické šumavské dědictví i bezlesí rašelinišť, blatkové bory s borovicí blatkou a břízou pýřitou i druhová pestrost suťových karů u vysokohorských jezer. To vše je poskládáno v jakési nepříliš souvislé mozaice a tvoří kolem 10 % Národního parku s nejpřísnější ochranou.

22_3.jpg
Lubomír Hrouda z Katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK

Průvodci v šumavských lesích byli komplementárně se doplňující Jaromír Bláha a Miroslav Svoboda, který je uznávaným odborníkem na domácí i evropské horské smrčiny. Závěrem Lubomír Hrouda, znalec domácí flóry a vegetace, připojil příklady charakteristických a většinou i líbivých druhů šumavské květeny; pro botanické laiky deziluze ve zjištění, že je květena Šumavy poměrně chudá a nemůže se pochlubit žádnými endemity – druhy, jež jinde nepotkáme. Odkud k nám ty mnohdy nápadné symboly šumavské květeny během patnácti či dvaceti tisíc let pozdního glaciálu a post-glaciálu přicestovaly? Většinou z Alp. Emblémem je jistě hořec panonský a jako dvorní doprovod třeba dřípatka horská, žluté terče prhy arniky a kamzičníku rakouského, filigránská barevnost jestřábníku oranžového, obávaný travič oměj šalamounek i neočekávané zjevení jirnice modré. Jinou cestou se dala květena ustupující na jih před agresivitou kontinentálního ledovce. V podstatě jde o uprchlíky ze skandinávské tundry, kteří se již nevrátili domů. Kdo by neznal příběh břízy zakrslé, jakkoli si málokdo vzpomene na kýhanku sivolistou či šídlatky šumavských jezer. Návdavkem připojuji poznámku, jak plavuním pomohl po skončení železné opony oddych na místech bývalých tankodromů.
Akademickou kavárnu zakončila četba ukázek z Klostermannova díla Ze světa lesních samot, příspěvek dr. Věry Hroudové z Botanické zahrady UK; krajina kolem Březníku vyvolala chvilkovou iluzi i nostalgii zmizelého magického světa – snad by mohla být součástí důvodové zprávy nového zákona o Šumavě, aby se ozřejmilo, oč především jde.
Diskuse začala dotazem na osud všivce žezlovitého; příběh skandinávského přistěhovalce, který se navždy ztratil. Těžiště v ostře a někdy osobně artikulované polemice spočívala v otázkách proč a jak Šumavu chránit či kdy se do ochrany nedotknutelného může zapojit sekera a pila, tedy v problematice i dikci, jíž jsme se chtěli vyhnout, neboť byly za hranicí kavárenské debaty. Komentář by představoval samotné expozé mimo záměr organizátorů i rozsah Akademické kavárny jako žánru.
Poděkování závěrem patří jak Šumavě, že je a přináší radost, tak i Radě pro popularizaci vědy, konkrétně tajemnici Bc. Karin Novákové za organizaci programu.

JAN KREKULE,
Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.