English
Malé zamyšlení k 300. výročí narození Jeana-Jacquesa Rousseaua
Koncem srpna 1749 se „intelektuální a emocionální vagabund“ (jak ho charakterizoval Daniel J. Boorstin) Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) vydal z Paříže do vězení ve Vincennes navštívit Denise Diderota, který tam seděl za jeden svůj traktát. Coby náruživý čtenář si na dvouhodinový pochod letním vedrem (na fiakr neměl) vzal časopis Mercure de France. V něm narazil na oznámení, že Akademie v Dijonu vyhlašuje soutěž o nejlepší filozofický esej na téma Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze, nebo k zušlechtění mravů? „V okamžiku, kdy jsem to četl, svět se přede mnou změnil a já jsem se stal jiným člověkem.“
Jean-Jacques Rousseau soutěž samo sebou vyhrál a esej Rozprava o vědách a umění (1750) ho proslavila. Přesto, že jeho ortel – v záři newtonské mechaniky světa, v květu osvícenského racionalismu! – zněl veskrze negativně: „Ke zkáze.“ Astronomie prý vznikla z pověrčivosti, geometrie z lakoty, fyzika ze zahálčivé zvědavosti, rétorika ze ctižádosti, nenávisti, lichocení a lži, morální filozofie z lidské pýchy! (Vskutku, nestály u počátků věd spíš potřeby přežití než ona adorovaná zvídavost an sich, projev jakési jiskry boží? Nebyl křesťan Rousseau nakonec mimoděčný sociobiolog?)
Není mým cílem pitvat Rousseauovo dílo; uveďme z něj alespoň tři myšlenky: člověk je sice od přírody dobrý, ale ve společnosti začne hledat prospěch v neúspěších svého bližního; motorem lidské kultury je nezkrotná činorodost hnaná naší marnivostí a chamtivostí; umění a vědy přehazují věnce přes řetězy, kterými člověka stahují k zemi.
Rousseau tedy jako první naplno prohlásil, že společenský pokrok není zadarmo, a také zdůvodnil proč. Nápravu, jak známo, spatřoval v návratu k přírodě a k prostému životu bez soukromého vlastnictví, jenž údajně vedli naši pravěcí předkové („urození divoši“).
Jsa typem veskrze zvídavým, mohl být jeho negativní vztah k vědám jen stěží apriorní; pramenil zřejmě z rozčarování nad neschopností lidí svého poznání rozumně využívat. Tím se jeho kritická filozofie jako by rozpadá na dvě autonomní části: „pokrok není zadarmo“ a „řešením je úplný návrat k přírodě“.
Jak tyto teze obstojí dnes, více než 260 let „po bitvě“?
O platnosti první asi není pochyb, můžeme se jen bavit o váze jednotlivých ztrát i nálezů a jejich dynamice. V této souvislosti mi tane úryvek hesla „pravěk“ z elektronického Antropologického slovníku (autoři Jaroslav Malina a kol.): „Mohlo by se zdát, že člověk neustále stoupá po jakémsi schodišti, jehož první stupně jsou neotesané a hrubé, střední vystlané měkkými koberci a nejvyšší stupně už automaticky pojízdné. Vyslovme negativní argument. Na každém kvalitnějším schodu se platí. Oblek, oheň a obydlí poskytly člověku ochranu a pohodlí, ale za cenu ztráty přirozené odolnosti. S objevem času přišel strach z budoucnosti a hlavně ze smrti – ten se v archeologickém záznamu projeví přidáváním milodarů do hrobů, nákladnou mumifikací či stavbou impozantních hrobek. Také koncentrace majetku vyvolává strach a tentokrát se spolu s ním objevily fortifikace a armáda. Negativní argument se dá rozvádět ještě dále, takže vyvolá další pochybnosti. Obdivujeme se objevu umění, ale co když je to jen náhražka za ztrátu schopnosti vnímat svět vlastníma očima? Obdivujeme monumentální chrámy, ale co když jen odrážejí vzrůstající neschopnost člověka dosáhnout přirozené vyrovnanosti a klidu?“
S druhou Rousseauovou tezí čas zatočil víc. Vyvstal totiž problém, o kterém J.-J. ještě neměl tušení: Překročili jsme vnější meze růstu. Stále početnější a náročnější lidstvo jich dosáhlo v průběhu 80. let minulého století; od té doby jsou naše negativní zásahy do prostředí větší, než globální ekosystém stíhá eliminovat. Hmotný pokrok sice běží dál, ale za cenu kvality prostředí, ve kterém a pro které jsme se vyvinuli. A to stále ještě většina obyvatel Země žije v chudobě a touží po jediném: Mít se jako ti bohatší!
Zpět ke ztraceným rájům už tedy cesta nevede (a nikdo, kdo z jablka poznání polkl byť jen soustečko, se tam natrvalo vracet nechce). Stojíme před problémy, které při rigidním, vzhledem k současným poměrům „zastaralém“ evolučním ustrojení člověka zavánějí neřešitelností: Jak redefinovat (právě v tom stále žije idea Rousseauova „návratu“) náš dosud spíše kořistnický vztah k přírodě? Jak dosáhnout toho, co rovněž postrádal už Rousseau, tedy schopnosti lidí svého poznání racionálně využívat?
To jsou obrovské, obrovské výzvy. Ovšem nikoli primárně pro vědy… Nebo snad ano?
FRANTIŠEK HOUDEK