Mají univerzity málo peněz?

Vysoká škola univerzitního typu musí vytvářet prostředí, které je zárukou, že si její absolventi nejen osvojí základy některého z vyučovaných oborů, ale jsou též schopni kritického pohledu na tyto obory, na sebe sama i celou společnost. Nejdůležitějším parametrem univerzity je kvalitní sbor profesorů, kteří se na svém pracovišti plně věnují pedagogické a vědecké práci a jsou přirozenými autoritami ve svých oborech.

Ilustrace: František Mizera, MFF UK

Jejich práce by měla být kvalifikovaně a s minimální byrokratickou zátěží pravidelně hodnocena. K tomu by měla sloužit Akreditační komise obsazená přirozenými autoritami a její hodnocení by mělo být velmi náročné. Na akreditované studijní programy by pak měly být alokovány peníze ve výši, která není ostudně malá. Například finanční prostředky poskytnuté na doktorské studijní programy by měly umožňovat provádět na pracovišti základní výzkum na slušné úrovni. Sbor vyučujících by poté nemusel každý rok řešit, zda dosáhne na grant, který jim pokryje cestu na konferenci nebo umožní přijmout zahraničního hosta. Jen tak budou mít pedagogové ke své práci dostatek klidu a budou schopni studijní programy průběžně a smysluplně inovovat. Pokud se někde vyučuje obor personálně garantován lidmi, kteří se mu prokazatelně plně a s potřebnou erudicí věnují, mělo by mít takové pracoviště zajištěnu stabilní institucionální podporu. Jen tak lze plánovat jeho další rozvoj. Pro provozování finančně náročnější vědy, případně pro nastartování mladých a perspektivních vědeckých týmů nebo pro konkrétní a časově omezené projekty by měly dobře fungovat grantové soutěže. Počátkem devadesátých let jsem si naivně myslel, že právě takovým směrem se budou naše univerzity ubírat. Hluboce jsem se však mýlil.
Vývoj se postupně začal ubírat jiným směrem. Mnoho lidí začalo prosazovat názor, že účelové financování a soutěživost je to jediné, co zvýší kvalitu vědy i vzdělávání. Jelikož měli zastánci této myšlenky politickou moc, dosáhli toho, že je dnes poměr mezi institucionálním a účelovým financováním takový, že se mnohá institucionálně podfinancovaná pracoviště potácejí od jedné grantové soutěže ke druhé místo toho, aby koncepčně plánovala budoucí rozvoj. Výsledkem je, že nelze vědomě rozvíjet a dlouhodobě budovat týmy. Velmi často peníze jsou, když jich tolik není potřeba, a nejsou, když se jich zoufale nedostává.
Současný stav považuji za kritický hned z několika důvodů. Jako příklad uvedu financování katedry, jejíž jsem po mnoho let vedoucím. Nejde právě o malý kolektiv, čítá přes šedesát lidí. To, že je financován z více než dvaceti zdrojů, však považuji za nepřiměřené. Jak mohu plánovat rozvoj katedry při takové skladbě rozpočtu? Často ani nevidím (a vidět ani nemohu) do výplat svých podřízených, takže těžko mohu provádět nějakou personální politiku. Ke sledování finančních toků potřebujeme profesionálního ekonoma. Každý zdroj našich financí za sebou skrývá armádu dalších úředníků, působících mimo naše pracoviště, kteří nám většinou jen komplikují život.
Normativ na studenty akreditovaných studijních programů rok od roku klesá a peníze na základní výzkum jsou rozdělovány na základě zdánlivě objektivních, ale obskurních kritérií. Přesto si myslím, že v celém systému je peněz relativně dost. Problém je ve způsobu jejich rozdělování. Ministerstvo školství v posledních letech vyhlásilo celou řadu programů s nemalou finanční dotací. Jsou časově omezené na dva až tři roky a tematicky směřují do inovací studijních programů, budování sítí pracovišť, mobility studentů a učitelů, přijímání postdoktorandů atd. Ve srovnání s penězi na vědu, které je v současné době stále těžší získat, se jedná o poměrně snadno dostupné prostředky. K jejich získání stačí napsat dobré slohové cvičení, jež se „trefí“ do vyhlášení soutěže. Administrování těchto projektů je většinou spojeno s byrokracií, nad kterou často zůstává rozum stát. Aby financování pracoviště zůstalo na rozumné úrovni, nezbývá než se do těchto projektů zapojit. Mnozí mladí kolegové, kteří se v uplynulých letech vypracovali na solidní úroveň, tak často místo práce na svém dalším vědeckém růstu vyplňují formuláře a píší eseje, jež nikdo nečte. Nemalé finanční prostředky spolknou úředníci, kteří evidují přihlášky do soutěže a kontrolují průběžné zprávy projektů. Není mi zcela jasné, co se skutečně má stát po ukončení těchto programů. V řešených projektech jde vesměs o činnosti, jež by měly být v rámci řádně akreditovaných a rozumně financovaných studijních programů samozřejmostí a měly by vyplývat z toho, že studijní program je zajišťován pedagogy, kteří ve svém oboru a na svém pracovišti také aktivně vědecky pracují. Jen tak mohou naplňovat tyto cíle neformálně a fundovaně, bez nutnosti psát pravidelné zprávy a vyplňovat výkazy pro armádu úředníků. Vidím v tom velké plýtvání finančními prostředky i lidským potenciálem. Programy určené k posílení konkurenceschopnosti tak podle mého názoru naši konkurenceschopnost nakonec oslabují.
Pokřivený pohled na hodnocení vědy a jeho důsledky v jejím financování je kapitola sama pro sebe. Posuzování kvality vědeckých výstupů vždy bylo, je a bude založeno na subjektivních kritériích nezpochybnitelných autorit daného oboru, které jsou schopny, lépe než úředník nebo statistický přehled, dohlédnout významu a užitečnosti dosaženého výsledku. Tento odkaz nám zanechali moudří předkové, kteří v minulosti posouvali hranice poznání v nejrůznějších vědních oblastech. Současný stav je poznamenán zmatením pojmů, kdy se základní výzkum zaměňuje s vývojem. Chamtivost vede k zaměňování inovace s okamžitým finančním ziskem. Svou roli hraje také skutečnost, že se do významných akademických pozic dostali lidé, kteří sice o hodnocení vědy rozhodují, ale v profesním životě žádnou vědu nikdy vážně neprovozovali. Snaží se proto marně nalézt objektivní kritéria hodnocení, která by jim při absenci jejich vlastní erudovanosti umožnila správná rozhodnutí. Věřím, že mnozí z nich svoje snahy myslí upřímně, ale protože se nemohou opřít o vlastní zkušenosti, jsou jejich rozhodnutí často špatná a nesmyslná.
Dospěli jsme do stadia, kdy vládní úředník klepnutím na klávesu „enter“ definuje výkonnost českých vědců a na základě toho na jednotlivé instituce v příštích letech posílá finanční prostředky. Děje se to za tiché podpory členů akademické obce ve schvalovacích komisích, jež mají za úkol těmto rozhodnutím „požehnat“. Z obavy před zastavením financování vlastních projektů jejich řešitelé „ohýbají hřbet“ před řídicími orgány, které po nich chtějí takové nesmysly jako „kvantifikace kvality vědeckých výstupů“ nebo stanovení „měřitelných výstupů vědecké práce“. Jiní na tuto hru bez skrupulí přistupují a místo kvalitního výzkumu se zaměřují na generování bodů.
Byrokracie a nesmyslná nařízení, s nimiž se dnes setkáváme v akademickém světě, nemají obdoby, ztrpčují nám život, omezují naši svobodu a překážejí kvalitní pedagogické a vědecké práci. Do značné míry souvisejí s celkovou atmosférou ve společnosti, ale také s pasivitou a rezignací akademické obce. Každým rokem se situace zhoršuje a čím déle trvá, tím více se vzdalujeme od rozumného stavu popsaného na začátku tohoto příspěvku.
PAVEL DRÁBEK,
člen Učené společnosti ČR