ARCHIV oficiálního časopisu AV ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Wilhelm Weizsäcker

(1886–1961)

Letos si připomeneme 125 let od narození a 50 let od úmrtí právního historika a zároveň i představitele německé vědy v meziválečném Československu profesora Wilhelma Weizsäckera.

20_1.jpg

Wilhelm Weizsäcker se narodil 2. listopadu 1886 v rodině pražského obchodníka. Navštěvoval německé gymnázium v ulici Na Příkopech, kde r. 1904 maturoval a následně pokračoval studiem na právnické fakultě Německé univerzity v Praze (NU). Poté, co r. 1909 získal doktorát, zahájil právní praxi a postupně pracoval u Vrchního zemského soudu v Praze, okresního soudu v Bílině a Obchodního soudu v Praze. Angažmá ve státní justici formálně ukončil r. 1927, kdy se rozhodl naplno věnovat pedagogické činnosti. Již od r. 1922 působil jako soukromý docent na právnické fakultě NU, r. 1927 byl jmenován mimořádným a o tři roky později řádným profesorem právnické fakulty NU pro obor dějiny práva na území ČSR. Jako první vědeckou publikaci napsal práci Das deutsche Recht der deutschen bäuerlichen Kolonisten in Böhmen und Mähren im 13. und 14. Jahrhundert (1913).
Jak konstatoval Joachim Bahlcke, W. Weizsäcker sice patřil k výrazně schopným právním historikům, svou erudici však dal do služeb režimu. Jeho národovecké směřování našlo odraz i ve sporech o univerzitu ve 20. a 30. letech, které následovaly po vydání sporného univerzitního zákona v r. 1920 a táhly se až do doby po mnichovském diktátu. Jeho nejvýznamnějším oponentem byl na české straně historik Václav Vojtíšek.
K pedagogické a vědecké činnosti postupně přidával také organizační funkce. Od r. 1930 byl členem a později předsedou disciplinární komise právnické fakulty NU, r. 1932 se stal děkanem této fakulty a zároveň zkušebním komisařem pro soudcovské zkoušky u Vrchního zemského soudu v Praze a řádným členem Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste v Praze. Ve Společnosti zároveň od r. 1936 vykonával odpovědnou funkci pokladníka, jež byla blízka jeho osobnímu založení.
Roku 1934 se stal zkušebním komisařem veřejného a soukromého práva středoevropského a práva církevního na NU a v r. 1936 viceprezidentem státní zkušební komise. Téhož roku se stal čestným členem Deutscher Verein für Geschichte Mährens und Schlesiens v Brně a o rok později řádným členem Historische Kommission für Schlesien ve Vratislavi. Ze strany české vědy přijal – jako jeden z mála reprezentantů ­německé komunity v Čechách – volbu mimořádným členem Královské české společnosti nauk.
V roce 1938 jej centrála Sudetendeutsche Partei, jejímž členem byl od r. 1935, pověřila funkcí v právním oddělení Sudetendeutsche Forschungsgemeinschaft, která měla tvořit střešní vědeckou centrálu sudetských Němců. Instituce sice byla formálně ustavena, ale vzhledem k dalšímu politickému vývoji se její role – formulovat požadavky německé komunity ve vědeckém životě Československa – stala zbytečnou. Mnichovské události a vše, co jim předcházelo, vedly W. Weizsäckera, stejně jako mnohé jeho univerzitní kolegy, za hranice země, a to především do Vídně a Mnichova. Motivem odchodu byly obavy z vypuknutí války a možných českých represí.
Po ustavení Protektorátu Čechy a Morava jej v r. 1939 potvrdil říšský protektor ve funkci děkana právnické fakulty, nyní na nově pojmenované Německé Karlově univerzitě. Tu vykonával, s krátkou přestávkou v letech 1941–1943, až do konce války. Během okupace se podílel na přeměně pražské Deutsche Gesell­schaft der Wissenschaften und Künste v Deutsche Akademie der Wissenschaften. Po založení Reinhard-Heydrich-Stiftung r. 1942 se stal jejím správním ředitelem a současně i vedoucím Institutu für Deutsches Recht im Osten. Vědecký zájem tehdy soustředil na problematiku německého městského práva v Čechách a popularizaci vědy v duchu Hitlerovy Třetí říše intenzivní přednáškovou činností.
Dne 8. května 1945 uprchl do Plzně a dostal se do amerického zajetí. Z internačního tábora ještě v létě 1945 odešel do Mnichova, kde působil do konce r. 1949 v úřadu pro utečence a coby práva znalá osoba hájil zájmy sudetských Němců. V roce 1950 se stal honorárním profesorem univerzity v Heidelbergu a začal spolupracovat na německém právním slovníku. Téhož roku vydal Geschichte der Deutschen in Böhmen a obnovil tím vědeckou činnost. Jako poslední z jeho téměř sta větších prací vyšel r. 1960 1. díl Quellenbuch zur Geschichte der Sudetenländer. Zemřel v Heidelbergu 19. července1961 jako emeritní řádný profesor.
K textu bylo využito úvodu k archivnímu inventáři z pera Jindřicha Schwippela.
ALENA MÍŠKOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.