Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

VLADISLAV RŮŽIČKA (1870–1934)

Dnes již málo vzpomínaný biolog, ve své době však profilující osobnost biologické teorie u nás, nastoupil po maturitě na brněnském gymnáziu (1888) studium na lékařské fakultě UK v Praze. V roce 1901 jej ukončil doktorátem. V tu dobu již pomáhal v různých ústavech fakulty jako demonstrátor. Největší význam pro jeho další vědeckou činnost měl pobyt v ústavu všeobecné a pokusné patologie A. Spiny, kde si vštípil význam barvení tkání jako důležitého detekčního prostředku v histologii a fyziologii.

VLADISLAV RŮŽIČKA (1870–1934)
VLADISLAV RŮŽIČKA (1870–1934)

Roku 1907 byl na stáži v Mnichově u O. Hertwiga a habilitoval se pro všeobecnou biologii a experimentální morfologii na domovské fakultě (vůbec první habilitace z oboru „biologie“ u nás). V tomto oboru se r. 1909 stal mimořádným a r. 1920 řádným profesorem (titulárním již r. 1917). Tehdy již na lékařské fakultě vedl pro svůj obor pracoviště, které se oficiálně stalo ústavem ve studijním roce 1917–1918.
Nedlouho po svých pozorováních a experimentech na buňkách a tkáních vystoupil se závažnými teoretickými zobecněními – patří k nim teorie morfologického metabolismu, podle níž strukturní útvary pozorované na subcelulární úrovni nejsou trvalé, což ho vedlo k odmítání chromozomové teorie dědičnosti. Tvrdil, že za dědičnost nezodpovídá barvitelná část jaderné hmoty v buňce (chromatin – tedy DNA), nýbrž část nebarvitelná – plastin. Svého času vzbudila též pozornost jeho teorie stárnutí na základě tzv. hysteréze protoplazmy. Poznatky ze studia mikroorganizmů jej vedly k tehdy dosti vzácnému doporučení bakterií jako vhodného modelového objektu v genetickém výzkumu. K tomu se stále více věnoval eugenickému hnutí, kde si počínal umírněně podle svého přesvědčení, že lze nežádoucí dědičné znaky odstranit cíleným působením prostředí. Rozlišil národ státní, který tu žil nejdéle a byl nejlépe přizpůsoben životním podmínkám, a zlomky národů, jež se přistěhovaly později, a tudíž se přizpůsobují jen s obtížemi.
Postupně budoval tzv. kauzální teorii dědičnosti, podle níž se dědí progenní konstituce protoplazmy a geny jsou jen jejími dočasnými funkčními jednotkami, znaky se nedědí, jsou získané. Dědičnost chápal jako ekologický problém. Své hlavní názory v tomto směru shrnul v knihách Nárys učení o dědičnosti (1914) a Biologické základy eugeniky (1923). Z filozofického hlediska byl zastáncem mechanicizmu, veškeré biologické jevy a procesy chtěl vysvětlovat převáděním na chemické poměry. Zevními zásahy lze chemizmus vhodně ovlivnit, a tak postupně řídit biologické procesy včetně dědičnosti. Takový postoj mu vynesl ocenění ­pozdějšími přívrženci tzv. mičurinské biologie u nás, kteří ho pokládali za „předchůdce“ Lysenka a Lepešinské.
Vladislav Růžička vytvořil svou teoretickou i organizační aktivitou svéráznou školu genetiků a teoretických biologů. Svou váhu mělo i to, že byl spoluzakladatelem a posléze předsedou Čs. eugenické společnosti a ředitelem Čs. státního ústavu pro národní eugeniku. Rovněž v zahraničí bylo jeho dílo dobře známé; byl spoluzakladatelem a krátce i spolueditorem časopisu Biologia generalis (zal. 1925). Nicméně rozchod s hlavními proudy v genetickém výzkumu ovlivnil pozdější úpadek Růžičkova vlivu; již E. Babák v recenzi Růžičkovy nejobsáhlejší práce z r. 1923 si přeje „míň učenosti a víc moudrosti“. Jeho žáci v genetice J. Kříženecký a B. Sekla přešli po smrti svého učitele (1934) k mendelovské genetice. Osud ho ušetřil těžké rány, když byl jeho nástupce v eugenickém ústavu V. Bergauer r. 1942 popraven nacisty.

JAN JANKO,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.