English
Rada pro výzkum a vývoj projednala a přijala Reformu systému výzkumu, vývoje a inovací v České republice. Za povšimnutí stojí, že v posledních šedesáti letech se řetěz reforem nejvíce dotýká školství a vědy. Viditelným výsledkem je potřeba především neustále reformovat, takže smysl reforem, jež by měly stabilizovat podstatné, se zřetelně mění v reformy reforem destabilizující vlastní podstatu. Samo označení rady není šťastné – příznačně v něm chybí termín věda, přestože se závěry jednání rady vědy dotýkají.
Sklon k reformování je záležitostí širšího evropského rozměru. Souvisí i s takzvanou boloňskou výzvou. Z jejích doporučení se stal kánon. Varovná slova formuloval rakouský filozof Konrad Paul Liessmann v publikaci Teorie nevzdělanosti (Theorie der Unbildung) v roce 2006. Podle něho dochází k fragmentarizaci a partikularizaci vzdělání. Vzdělávací instituce nevychovávají samostatně uvažující jedince, ale nesvéprávné výkonnostní a konzumní jednotky postrádající vlastní myšlení a přejímající „odpovědnost“ za svou údajnou malou flexibilitu, mobilitu, neschopnost hodnotit a využívat vlastní kompetence a zdroje.
Vraťme se však k Reformě systému výzkumu, vývoje a inovací v České republice. Záměr reformy sám sleduje, jak by měla Česká republika „obstát v celosvětové globalizované soutěži... Reforma musí dále přispět ke zvýšení úspěšnosti českých podniků na mezinárodních trzích se špičkovými výrobky, technologiemi a službami na bázi rychle uplatněných výsledků českého výzkumu. Je nutné zajistit vysokým školám a výzkumným organizacím, aby měly podmínky pro komercializaci výsledků a ochranu duševního vlastnictví, a donutit je, aby jich využívaly při nakládání s výsledky výzkumu a vývoje“. V sevřeném stylu nutně zkratkovitém pro tento typ vyjádření je v preambuli uvedeno: „Věda dělá z peněz znalosti, inovace dělají ze znalostí peníze…“ Jde zřejmě o nadsázku, ale na mysli vytane pasáž nepředloženého návrhu zákona o zdravotnictví, v němž se uvádělo, že úkolem zdravotnictví je poskytování zdravotní péče za účelem zisku. V tomto ofenzivním tónu zaměřeném především na produkci, zisk, konkurenci, zápas jako by nebylo uplatnění pro humanitní vědy. Ony nepřispívají prosperitě trhů, globalizované soutěži, komercionalizaci – té se dokonce brání. Lze uvažovat o oprávněnosti jejich existence? Maně vyvstane otázka – je ještě základním úkolem vědy poznání, interpretace? Teprve důsledky obojího v aplikaci mohou cílit k zisku, a to i ve svém zneužití.
V Radnicích u Plzně se uskutečnilo pět ročníků mezioborových sympozií o počátcích národního obrození Jeden jazyk naše heslo buď (citát z Ódy na jazyk český od Antonína Jaroslava Puchmajera). Sympozia, organizovaná Historickým ústavem AV ČR, katedrou českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje, ani publikace z nich vzešlé zřejmě nemají charakter vědeckého zaměření.
© Luděk Svoboda, Akademický bulletin
Připomeneme-li kritéria citačních indexů, impaktních faktorů, ratingů, vnějších a vnitřních evaluací, jimiž procházejí „badatelské projekty“, „výzkumné záměry“ (také na to upozorňuje K. P. Liessmann), nemůžeme nepozorovat, jak do všech oblastí života pronikají kvantifikační tendence. Stáváme se svědky absolutizace kvantifikačních kritérií. Jejich uplatňováním se stírají rozdíly mezi vědou jako nedeformovaným úsilím poznávat a interpretovat a jejím derivátem reglementovaným grantovou byrokracií, sítí RIV, CEP a jinými institucemi představovanými dalšími smysluplnými zkratkami. Stírají se také rozdíly mezi humanitními a exaktními vědami. Tvůrčí snahu zastupuje hon za splněním zmíněných kritérií od počátečních úvah o tématu výzkumu po sám závěr. Zdárně se vyvíjejí metodické postupy, jak vyhovět celému systému požadavků, například v usilovném obstarávání recenzních ohlasů. Přitom existuje řada úzce specializovaných oborů, u nichž je možnost získat kvantum citací vyloučena.
Humanitní vědy, jež se svou podstatou vzpírají kvantifikačním poutům, ztrácejí respekt, protože respekt ztrácí i vše, co souvisí se složitostí nitra lidské osobnosti, s etikou, citem, s nepostižitelností duševního světa. Pro exaktní vědy je rozhodující lidská racionalita. Kvantifikace také do ní ovšem vnáší mechanická kritéria. Čteme-li vyjádření profesora Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, že sousloví „humanitní vědy“ je protimluv, protože se o vědách v této oblasti nedá uvažovat (samozřejmě nechybí odvolání na názory přijímané v USA oddělující „science“ a „humanity“), pak dokonce jsou patrné nejen přehlíživý aspekt, ale i tendence konfrontačně vyhrocovat základní bipolaritu tvořící celek vědeckého poznání, v němž se oba bipolární komponenty doplňují. Nebere se v úvahu další závažný fakt – humanitní vědy reprezentují především národ, exaktní vědy lidstvo. Proto například na rozdíl od matematiky a fyziky nelze objektivně porovnávat v mezinárodních souvislostech kvantum školských znalostí v mateřském jazyku a dějepisu.
Komplementární dvojkolejnost exaktních a humanitních věd je patrná od počátku novověku. Počátky exaktní linie tu představuje karteziánství, jehož linii zahajují například René Descartes, Thomas Hobbes, Galileo Galilei, Isaac Newton. Vznikající vyrovnávající linii humanistickou představují například Jan Amos Komenský, Hugh Grot, John Locke, John Milton, Herbert z Cherbury. Tato linie zahrnuje nejen zřetel k duchovnímu světu člověka, ale také vzdělávací a výchovné aspekty.
Zpět ke stanoviskům Rady pro výzkum a vývoj. K oběma základním typům vědeckého poznání není možno přistupovat s mechanicizmem kvantifikace. Oba typy pracují se zásadně rozdílným metodologickým přístupem a interpretací. Hledá-li se sjednocující, kvantifikující přístup, nelze přijímat oktrojující postupy a podřizovat jednu oblast druhé. Pro nalézání konsenzu je základním předpokladem diskuze mezi zástupci exaktních a humanitních oborů. Jak vypadá složení Rady? Tři ekonomové, dva odborníci v technické kybernetice, po jednom odborníkovi z měřicí techniky, chemické technologie, fyzikální chemie, fyziky pevných látek, hydrodynamiky, dále dva sociologové, jeden politolog. Všimněme si neparitního zastoupení humanitních věd, ostatně zastoupeny nejsou ani vědy lékařské. Rovněž v předešlých obdobích nebyly v Radě humanitní obory šíře zastoupeny. Odpovídají tomu všechna přijatá stanoviska, která vědeckou práci spojují jen s grantovým systémem, taxativně stanovují seznamy periodik, jimž je přiznán vědecký statut (na redakčních radách se absurdně požaduje splnění procenta nepřijatých příspěvků), není brán zřetel na širokou škálu vědeckých publikačních žánrů, která je mimo jiné specifická pro humanitní vědy.
Upozorněme alespoň na čtyři příklady. První: literární věda se člení na tři rovnocenné složky – literární teorii, literární historii a literární kritiku. Literární kritika je pomezním žánrem kořenícím v teoretických zásadách a zasahujícím do publicistiky. Bez jejích stanovisek nelze syntetizovat historický pohled na literární vývoj. Literárně-kritické stati jsou bibliograficky zachycovány ve většině zásadních literárních slovníků či encyklopedií. Podobně je tomu ve vztahu divadelní recenze a divadelně-historické syntézy. Ani periodika, kde se recenze publikují, ani samy recenze nejsou podle vymezení Rady považovány za vědeckou záležitost.
Druhý příklad: tvorba jakýchkoli učebnic není považována za adekvátní vědecké činnosti. Vytvoření patentu v technické oblasti ano. Čím se od sebe liší teoretická příprava obojího, aplikační postup včetně vkomponování inovačních postupů a široký dosah praktického užití?
Třetí příklad: problém konferencí, sympozií či seminářů. Sama zasedání ani sborníky nejsou považovány za vědeckou angažovanost. Pro humanitní obory mají podobná zasedání zásadní význam. Postačí zalistovat v recenzních částech odborných i žurnalistických periodik a lze se setkat s recenzemi konferenčních sborníků i oceněním významu podobných vědeckých zasedání. Snad zaslouží ironický povzdech, že i sborníky, které mají redakční radu a prošly recenzním vyjádřením, nejsou považovány za vědecké publikace. Je možno nalézt „recenznější“ prostředí, než je konferenční, kde sama veřejnost vystoupení i diskuze kvalitu příspěvku glosují? Jen tyto příklady naznačují závažnost problematiky a volají po diskuzi a výraznější diverzifikaci hodnocení publikovaných vědeckých prací.
Čtvrtý příklad: humanitní a exaktní vědy sbližuje i fakt, že každá vědecká disciplína má svou historii, musí počítat se svou didaktizací, protože bude nějak zařazena do výuky. Psychologie vstupuje do většiny výrobních odvětví. Velká část humanitních disciplín pracuje se statistickými postupy. Navzájem se tedy prostupují dosud oddělené metodologické postupy. Jistě není nezajímavé, že jeden z nejrespektovanějších světových ekonomů Nouriel Roubini, jenž téměř absolutně předvídal vznik nynější ekonomické krize a předvídá její průběh, přistupuje k hodnocení ekonomické problematiky i se zkušenostmi historie a psychologie, což je nevyjádřitelné matematickými modely, kterým podlehla ekonomie. Krize třicátých let 20. století je nyní velmi podrobně zkoumána historiky a z prvních výsledků se hledá aplikace na východiska dneška.
Ke složitosti problémů přispívá existence bohemistických disciplín. Netýká se to jen filologie a literatury, ale také historiografie, dějin umění, pedagogiky, filozofie, regionalistiky a v podstatě všech vědeckých disciplín, které mají svou historii. S tím dosavadní kritéria nepočítají vůbec. Na jedné straně je nepopíratelným faktem, že vše, co není publikováno ve světovém jazyce, zůstává omezeno na recipienty ovládající jazyk publikace. Globalizace preferuje univerzální komunikaci, vybičovává pochybnou touhu po světovosti. To již souvisí se společností konkurence, úspěchu, zisku. Existuje však snad i autenticita národa, smysl jeho existence, hodnot a tradic. O to se zajímají právě bohemistické disciplíny. Tyto komponenty kvantifikace nezachytí, ony zůstanou nepochopeny mimo národní hranice. Proto je například scestné vytvářet pořadí světových univerzit podle „kvality“ jejich působení. Karlova univerzita se podle jednoho z hodnocení pohybuje někde mezi 300. až 400. místem. Ostatní české univerzity ani neobsadily příčku. Je vskutku hodnocena jejich kvalita? Namátkou – jaká jsou kritéria hodnocení, kdo a kým je k hodnocení povolán? Nechme stranou podfinancování, i když je zásadní. Jedním z kritérií je počet nositelů Nobelovy ceny působících na univerzitě. Samo zákulisí pro udělené ceny již něco glosuje o objektivním výběru. Je ale udělení Nobelovy ceny objektivním kritériem? Je cena udělována v každém vědeckém oboru? Již tento fakt ji diskvalifikuje jako oceňující kritérium. A druhý závažný okamžik – bude-li se na univerzitách přednášet a publikovat v mateřském jazyce, tedy nikoli v tom, který globalizace bude považovat za vhodný, není možné, aby se tato výuka vzala v úvahu pro pozitivní hodnocení. Snad lze zachovat národní důstojnost.
Hodnotit vědeckou práci samu i její kvalitu vyžaduje užití laboratorních vah a jemné tahy laserovým skalpelem. Rozlišovací schopnost gramů a ostrý nůž jsou nejlepšími nástroji pro její vymítání.
VIKTOR VIKTORA,
Západočeská univerzita v Plzni
Sklon k reformování je záležitostí širšího evropského rozměru. Souvisí i s takzvanou boloňskou výzvou. Z jejích doporučení se stal kánon. Varovná slova formuloval rakouský filozof Konrad Paul Liessmann v publikaci Teorie nevzdělanosti (Theorie der Unbildung) v roce 2006. Podle něho dochází k fragmentarizaci a partikularizaci vzdělání. Vzdělávací instituce nevychovávají samostatně uvažující jedince, ale nesvéprávné výkonnostní a konzumní jednotky postrádající vlastní myšlení a přejímající „odpovědnost“ za svou údajnou malou flexibilitu, mobilitu, neschopnost hodnotit a využívat vlastní kompetence a zdroje.
Vraťme se však k Reformě systému výzkumu, vývoje a inovací v České republice. Záměr reformy sám sleduje, jak by měla Česká republika „obstát v celosvětové globalizované soutěži... Reforma musí dále přispět ke zvýšení úspěšnosti českých podniků na mezinárodních trzích se špičkovými výrobky, technologiemi a službami na bázi rychle uplatněných výsledků českého výzkumu. Je nutné zajistit vysokým školám a výzkumným organizacím, aby měly podmínky pro komercializaci výsledků a ochranu duševního vlastnictví, a donutit je, aby jich využívaly při nakládání s výsledky výzkumu a vývoje“. V sevřeném stylu nutně zkratkovitém pro tento typ vyjádření je v preambuli uvedeno: „Věda dělá z peněz znalosti, inovace dělají ze znalostí peníze…“ Jde zřejmě o nadsázku, ale na mysli vytane pasáž nepředloženého návrhu zákona o zdravotnictví, v němž se uvádělo, že úkolem zdravotnictví je poskytování zdravotní péče za účelem zisku. V tomto ofenzivním tónu zaměřeném především na produkci, zisk, konkurenci, zápas jako by nebylo uplatnění pro humanitní vědy. Ony nepřispívají prosperitě trhů, globalizované soutěži, komercionalizaci – té se dokonce brání. Lze uvažovat o oprávněnosti jejich existence? Maně vyvstane otázka – je ještě základním úkolem vědy poznání, interpretace? Teprve důsledky obojího v aplikaci mohou cílit k zisku, a to i ve svém zneužití.
V Radnicích u Plzně se uskutečnilo pět ročníků mezioborových sympozií o počátcích národního obrození Jeden jazyk naše heslo buď (citát z Ódy na jazyk český od Antonína Jaroslava Puchmajera). Sympozia, organizovaná Historickým ústavem AV ČR, katedrou českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje, ani publikace z nich vzešlé zřejmě nemají charakter vědeckého zaměření.
© Luděk Svoboda, Akademický bulletin
Připomeneme-li kritéria citačních indexů, impaktních faktorů, ratingů, vnějších a vnitřních evaluací, jimiž procházejí „badatelské projekty“, „výzkumné záměry“ (také na to upozorňuje K. P. Liessmann), nemůžeme nepozorovat, jak do všech oblastí života pronikají kvantifikační tendence. Stáváme se svědky absolutizace kvantifikačních kritérií. Jejich uplatňováním se stírají rozdíly mezi vědou jako nedeformovaným úsilím poznávat a interpretovat a jejím derivátem reglementovaným grantovou byrokracií, sítí RIV, CEP a jinými institucemi představovanými dalšími smysluplnými zkratkami. Stírají se také rozdíly mezi humanitními a exaktními vědami. Tvůrčí snahu zastupuje hon za splněním zmíněných kritérií od počátečních úvah o tématu výzkumu po sám závěr. Zdárně se vyvíjejí metodické postupy, jak vyhovět celému systému požadavků, například v usilovném obstarávání recenzních ohlasů. Přitom existuje řada úzce specializovaných oborů, u nichž je možnost získat kvantum citací vyloučena.
Humanitní vědy, jež se svou podstatou vzpírají kvantifikačním poutům, ztrácejí respekt, protože respekt ztrácí i vše, co souvisí se složitostí nitra lidské osobnosti, s etikou, citem, s nepostižitelností duševního světa. Pro exaktní vědy je rozhodující lidská racionalita. Kvantifikace také do ní ovšem vnáší mechanická kritéria. Čteme-li vyjádření profesora Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, že sousloví „humanitní vědy“ je protimluv, protože se o vědách v této oblasti nedá uvažovat (samozřejmě nechybí odvolání na názory přijímané v USA oddělující „science“ a „humanity“), pak dokonce jsou patrné nejen přehlíživý aspekt, ale i tendence konfrontačně vyhrocovat základní bipolaritu tvořící celek vědeckého poznání, v němž se oba bipolární komponenty doplňují. Nebere se v úvahu další závažný fakt – humanitní vědy reprezentují především národ, exaktní vědy lidstvo. Proto například na rozdíl od matematiky a fyziky nelze objektivně porovnávat v mezinárodních souvislostech kvantum školských znalostí v mateřském jazyku a dějepisu.
Komplementární dvojkolejnost exaktních a humanitních věd je patrná od počátku novověku. Počátky exaktní linie tu představuje karteziánství, jehož linii zahajují například René Descartes, Thomas Hobbes, Galileo Galilei, Isaac Newton. Vznikající vyrovnávající linii humanistickou představují například Jan Amos Komenský, Hugh Grot, John Locke, John Milton, Herbert z Cherbury. Tato linie zahrnuje nejen zřetel k duchovnímu světu člověka, ale také vzdělávací a výchovné aspekty.
Zpět ke stanoviskům Rady pro výzkum a vývoj. K oběma základním typům vědeckého poznání není možno přistupovat s mechanicizmem kvantifikace. Oba typy pracují se zásadně rozdílným metodologickým přístupem a interpretací. Hledá-li se sjednocující, kvantifikující přístup, nelze přijímat oktrojující postupy a podřizovat jednu oblast druhé. Pro nalézání konsenzu je základním předpokladem diskuze mezi zástupci exaktních a humanitních oborů. Jak vypadá složení Rady? Tři ekonomové, dva odborníci v technické kybernetice, po jednom odborníkovi z měřicí techniky, chemické technologie, fyzikální chemie, fyziky pevných látek, hydrodynamiky, dále dva sociologové, jeden politolog. Všimněme si neparitního zastoupení humanitních věd, ostatně zastoupeny nejsou ani vědy lékařské. Rovněž v předešlých obdobích nebyly v Radě humanitní obory šíře zastoupeny. Odpovídají tomu všechna přijatá stanoviska, která vědeckou práci spojují jen s grantovým systémem, taxativně stanovují seznamy periodik, jimž je přiznán vědecký statut (na redakčních radách se absurdně požaduje splnění procenta nepřijatých příspěvků), není brán zřetel na širokou škálu vědeckých publikačních žánrů, která je mimo jiné specifická pro humanitní vědy.
Upozorněme alespoň na čtyři příklady. První: literární věda se člení na tři rovnocenné složky – literární teorii, literární historii a literární kritiku. Literární kritika je pomezním žánrem kořenícím v teoretických zásadách a zasahujícím do publicistiky. Bez jejích stanovisek nelze syntetizovat historický pohled na literární vývoj. Literárně-kritické stati jsou bibliograficky zachycovány ve většině zásadních literárních slovníků či encyklopedií. Podobně je tomu ve vztahu divadelní recenze a divadelně-historické syntézy. Ani periodika, kde se recenze publikují, ani samy recenze nejsou podle vymezení Rady považovány za vědeckou záležitost.
Druhý příklad: tvorba jakýchkoli učebnic není považována za adekvátní vědecké činnosti. Vytvoření patentu v technické oblasti ano. Čím se od sebe liší teoretická příprava obojího, aplikační postup včetně vkomponování inovačních postupů a široký dosah praktického užití?
Třetí příklad: problém konferencí, sympozií či seminářů. Sama zasedání ani sborníky nejsou považovány za vědeckou angažovanost. Pro humanitní obory mají podobná zasedání zásadní význam. Postačí zalistovat v recenzních částech odborných i žurnalistických periodik a lze se setkat s recenzemi konferenčních sborníků i oceněním významu podobných vědeckých zasedání. Snad zaslouží ironický povzdech, že i sborníky, které mají redakční radu a prošly recenzním vyjádřením, nejsou považovány za vědecké publikace. Je možno nalézt „recenznější“ prostředí, než je konferenční, kde sama veřejnost vystoupení i diskuze kvalitu příspěvku glosují? Jen tyto příklady naznačují závažnost problematiky a volají po diskuzi a výraznější diverzifikaci hodnocení publikovaných vědeckých prací.
Čtvrtý příklad: humanitní a exaktní vědy sbližuje i fakt, že každá vědecká disciplína má svou historii, musí počítat se svou didaktizací, protože bude nějak zařazena do výuky. Psychologie vstupuje do většiny výrobních odvětví. Velká část humanitních disciplín pracuje se statistickými postupy. Navzájem se tedy prostupují dosud oddělené metodologické postupy. Jistě není nezajímavé, že jeden z nejrespektovanějších světových ekonomů Nouriel Roubini, jenž téměř absolutně předvídal vznik nynější ekonomické krize a předvídá její průběh, přistupuje k hodnocení ekonomické problematiky i se zkušenostmi historie a psychologie, což je nevyjádřitelné matematickými modely, kterým podlehla ekonomie. Krize třicátých let 20. století je nyní velmi podrobně zkoumána historiky a z prvních výsledků se hledá aplikace na východiska dneška.
Ke složitosti problémů přispívá existence bohemistických disciplín. Netýká se to jen filologie a literatury, ale také historiografie, dějin umění, pedagogiky, filozofie, regionalistiky a v podstatě všech vědeckých disciplín, které mají svou historii. S tím dosavadní kritéria nepočítají vůbec. Na jedné straně je nepopíratelným faktem, že vše, co není publikováno ve světovém jazyce, zůstává omezeno na recipienty ovládající jazyk publikace. Globalizace preferuje univerzální komunikaci, vybičovává pochybnou touhu po světovosti. To již souvisí se společností konkurence, úspěchu, zisku. Existuje však snad i autenticita národa, smysl jeho existence, hodnot a tradic. O to se zajímají právě bohemistické disciplíny. Tyto komponenty kvantifikace nezachytí, ony zůstanou nepochopeny mimo národní hranice. Proto je například scestné vytvářet pořadí světových univerzit podle „kvality“ jejich působení. Karlova univerzita se podle jednoho z hodnocení pohybuje někde mezi 300. až 400. místem. Ostatní české univerzity ani neobsadily příčku. Je vskutku hodnocena jejich kvalita? Namátkou – jaká jsou kritéria hodnocení, kdo a kým je k hodnocení povolán? Nechme stranou podfinancování, i když je zásadní. Jedním z kritérií je počet nositelů Nobelovy ceny působících na univerzitě. Samo zákulisí pro udělené ceny již něco glosuje o objektivním výběru. Je ale udělení Nobelovy ceny objektivním kritériem? Je cena udělována v každém vědeckém oboru? Již tento fakt ji diskvalifikuje jako oceňující kritérium. A druhý závažný okamžik – bude-li se na univerzitách přednášet a publikovat v mateřském jazyce, tedy nikoli v tom, který globalizace bude považovat za vhodný, není možné, aby se tato výuka vzala v úvahu pro pozitivní hodnocení. Snad lze zachovat národní důstojnost.
Hodnotit vědeckou práci samu i její kvalitu vyžaduje užití laboratorních vah a jemné tahy laserovým skalpelem. Rozlišovací schopnost gramů a ostrý nůž jsou nejlepšími nástroji pro její vymítání.
VIKTOR VIKTORA,
Západočeská univerzita v Plzni