English
Nikolaj Lvovič Okuněv působil od roku 1923 v Praze, kde se stal členem Seminaria Kondakoviana (Institutu N. P. Kondakova). Profesor dějin byzantského a východoslovanského umění N. L. Okuněv byl původně z Petrohradu, kde vyučoval dějiny a teorii umění (1916), později působil na univerzitě v Oděse (1917–1918) a jako profesor archeologie a dějin umění ve Skopji (1920–1923). Od roku 1913 byl také vědeckým tajemníkem Ruského archeologického institutu v Konstantinopoli.
Nikolaj Lvovič Okuněv (5. 5. 1886–22. 3. 1949)
Okuněv byl rovněž řádným členem zahraničních institucí – Archeologického ústavu v Sofii a Vědecké společnosti ve Skopji. Od roku 1925, po Kondakovově smrti, přednášel N. L. Okuněv pravidelně na Karlově univerzitě, kde od roku 1935 působil jako smluvní a od roku 1948 jako řádný profesor pro dějiny byzantského a východoslovanského umění. Jeho přednášková činnost byla velmi bohatá. Nejenže po Kondakovovi převzal přednášky o byzantském umění, ale věnoval se také dějinám ruského malířství a umění jižních Slovanů, srbské architektuře a malířství a bulharskému umění. K těmto tématům vedl rovněž semináře a pořádal četné přednášky o ruském, srbském a rumunském umění, které se těšily velkému zájmu široké veřejnosti.
Od roku 1929 byl Okuněv řádným členem Slovanského ústavu v Praze. Dlouhá léta pracoval v byzantologické komisi a až do své smrti byl členem redakční rady a vedení časopisu Byzantinoslavica. V roce 1932 Okuněv založil při Slovanském ústavu Archiv slovanského umění, který vedl až do roku 1947 a který shromažďoval dokumenty vztahující se k výtvarnému umění slovanských národů, sbíral a registroval biografická data o významných umělcích (malířích, sochařích, architektech) a pořádal výstavy výtvarného umění. V roce 1932 se v Topičově salonu pod patronátem profesora Lubora Niederla uskutečnila výstava připravená Okuněvem a podpořená Slovanským ústavem a Archeologickým institutem N. P. Kondakova, která představila 82 ikon a na jejíž uspořádání přispěli menšími částkami také T. G. Masaryk a S. Kolowratová. V roce 1935 byla v Clam-Gallasově paláci zahájena díky péči garanta a kurátora Okuněva retrospektivní výstava, dokumentující vývoj ruského malířství 18.–20. století, kterou uspořádal Slovanský ústav pod patronátem rady hl. města Prahy a na níž promluvil pražský primátor Karel Baxa.
N. L. Okuněv propagoval myšlenku zřídit ústředí pro studium slovanského umění. Jeho návrh, aby byly sbírky slovanského umění umístěny v městské galerii, podpořený pražským primátorem Baxou byl přijat. Do komise pro archiv a galerii slovanského umění při Slovanském ústavu byla zvolena řada významných osobností kulturního a uměleckého života, jako byl V. V. Štech nebo malíři L. Kuba, A. Mucha a J. V. Mrkvička, jejichž výtvarné dílo vycházelo ze slovanských historických tradic. V souvislosti se získáváním materiálu Okuněv mnohokrát vycestoval na Balkán, do Srbska, Makedonie a Černé Hory, kde studijně navštívil kláštery Studenica, Sopočany, Mileševo, Lesnovo, Nerezi, Staro Nagoričino aj., do Bosny, Chorvatska i Slovinska, zavítal také do Istanbulu – byzantské Konstantinopole a do Rumunska, kde si prohlédl architektonické skvosty (Curtea de Argeş, Dragomirna, Voroneţ, Moldoviţa, Suceviţa, Putna aj.). Díky Okuněvovým cestám bylo fotograficky zachyceno a zdokumentováno mnoho významných církevních památek na Balkáně. V letech 1924–1928 prováděl Okuněv výzkum výzdoby kostelíku sv. Pantelejmona v Nerezi, v Makedonii. Výzkum nových „monastýrů“ nebyl jednoduchý, jak traduje L. Kuba ve svém Čtení o Makedonii: „Pražský byzantolog, profesor N. L. Okuněv se k nim (tj. k chrámům a klášterům) vydal přes kopec a s druhé strany se bezvládně musil šinouti po sypké stráni. Při tom vyplašil z přečetných děr protější stráně na sto orlů, kteří nad ním kroužili s takovým řevem, že z toho brzo přestal mít radost.“
Nejen v Praze, ale také na svých zahraničních cestách a kongresech se Okuněv setkával s mnoha významnými světovými badateli, jako byl André Grabar, profesor dějin umění na univerzitě ve Štrasburku, Michal Walicki, docent umění varšavské univerzity, francouzští profesoři, byzantolog Charles Diehl nebo historik umění Gabriel Millet z Paříže.
N. L. Okuněv byl velmi činorodý a pracovitý člověk, a proto i výsledky jeho práce jsou impozantní. Napsal velkou řadu teoretických, analytických i syntetických článků, které publikoval nejen v Seminariu Kondakovianu (Annales), v Byzantinoslavikách, ve Slovanském přehledu a ve Slavii, ale rovněž v zahraničí. Okuněv soudil, že srbská a bulharská architektura 12. a 13. století byla ovlivněna arménskou a gruzínskou architekturou a že ornamentální výzdoba vykazuje islámské vlivy. Vedle řady cenných článků lze připomenout jeho edici Monumenta artis serbicae I-IV (I: Záhřeb – Praha 1928, III-IV: Praha 1930–1932) nebo jeho kapitoly o byzantském, jiho- a východoslovanském umění v Dějinách umění v obrysech (Praha 1942) od A. Matějčka.
Okuněvovo dílo bylo završeno několik let po druhé světové válce, v roce 1949. O jeho úmrtí se širší veřejnost dověděla ze zprávy, kterou pro ČTK vydala UK: „V noci z 21. na 22. března t. r. zemřel v Praze po těžké a vleklé nemoci řádný profesor dějin umění byzantského a východoslovanského na filosofické fakultě university Karlovy v Praze Nikolaj Lvovič Okuněv ve věku téměř 63 let. Více než 20 let působil na naší universitě, kde při ústavu pro dějiny umění vybudoval pro svůj obor zvláštní oddělení, vybavené bohatou odbornou knihovnou, sbírkou fotografií a diapositivů. Jako znamenitý znalec byzantského umění východních Slovanů rozvinul v Praze rozsáhlou činnost badatelskou a publikační, v níž soustředil se hlavně k výzkumu byzantské a ruské architektury, ruského a byzantského malířství a jmenovitě umění starého Srbska. Universita Karlova ztrácí v něm vynikajícího vědce a učitele.“
LUBOMÍRA HAVLÍKOVÁ,
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.
Nikolaj Lvovič Okuněv (5. 5. 1886–22. 3. 1949)
Okuněv byl rovněž řádným členem zahraničních institucí – Archeologického ústavu v Sofii a Vědecké společnosti ve Skopji. Od roku 1925, po Kondakovově smrti, přednášel N. L. Okuněv pravidelně na Karlově univerzitě, kde od roku 1935 působil jako smluvní a od roku 1948 jako řádný profesor pro dějiny byzantského a východoslovanského umění. Jeho přednášková činnost byla velmi bohatá. Nejenže po Kondakovovi převzal přednášky o byzantském umění, ale věnoval se také dějinám ruského malířství a umění jižních Slovanů, srbské architektuře a malířství a bulharskému umění. K těmto tématům vedl rovněž semináře a pořádal četné přednášky o ruském, srbském a rumunském umění, které se těšily velkému zájmu široké veřejnosti.
Od roku 1929 byl Okuněv řádným členem Slovanského ústavu v Praze. Dlouhá léta pracoval v byzantologické komisi a až do své smrti byl členem redakční rady a vedení časopisu Byzantinoslavica. V roce 1932 Okuněv založil při Slovanském ústavu Archiv slovanského umění, který vedl až do roku 1947 a který shromažďoval dokumenty vztahující se k výtvarnému umění slovanských národů, sbíral a registroval biografická data o významných umělcích (malířích, sochařích, architektech) a pořádal výstavy výtvarného umění. V roce 1932 se v Topičově salonu pod patronátem profesora Lubora Niederla uskutečnila výstava připravená Okuněvem a podpořená Slovanským ústavem a Archeologickým institutem N. P. Kondakova, která představila 82 ikon a na jejíž uspořádání přispěli menšími částkami také T. G. Masaryk a S. Kolowratová. V roce 1935 byla v Clam-Gallasově paláci zahájena díky péči garanta a kurátora Okuněva retrospektivní výstava, dokumentující vývoj ruského malířství 18.–20. století, kterou uspořádal Slovanský ústav pod patronátem rady hl. města Prahy a na níž promluvil pražský primátor Karel Baxa.
N. L. Okuněv propagoval myšlenku zřídit ústředí pro studium slovanského umění. Jeho návrh, aby byly sbírky slovanského umění umístěny v městské galerii, podpořený pražským primátorem Baxou byl přijat. Do komise pro archiv a galerii slovanského umění při Slovanském ústavu byla zvolena řada významných osobností kulturního a uměleckého života, jako byl V. V. Štech nebo malíři L. Kuba, A. Mucha a J. V. Mrkvička, jejichž výtvarné dílo vycházelo ze slovanských historických tradic. V souvislosti se získáváním materiálu Okuněv mnohokrát vycestoval na Balkán, do Srbska, Makedonie a Černé Hory, kde studijně navštívil kláštery Studenica, Sopočany, Mileševo, Lesnovo, Nerezi, Staro Nagoričino aj., do Bosny, Chorvatska i Slovinska, zavítal také do Istanbulu – byzantské Konstantinopole a do Rumunska, kde si prohlédl architektonické skvosty (Curtea de Argeş, Dragomirna, Voroneţ, Moldoviţa, Suceviţa, Putna aj.). Díky Okuněvovým cestám bylo fotograficky zachyceno a zdokumentováno mnoho významných církevních památek na Balkáně. V letech 1924–1928 prováděl Okuněv výzkum výzdoby kostelíku sv. Pantelejmona v Nerezi, v Makedonii. Výzkum nových „monastýrů“ nebyl jednoduchý, jak traduje L. Kuba ve svém Čtení o Makedonii: „Pražský byzantolog, profesor N. L. Okuněv se k nim (tj. k chrámům a klášterům) vydal přes kopec a s druhé strany se bezvládně musil šinouti po sypké stráni. Při tom vyplašil z přečetných děr protější stráně na sto orlů, kteří nad ním kroužili s takovým řevem, že z toho brzo přestal mít radost.“
Nejen v Praze, ale také na svých zahraničních cestách a kongresech se Okuněv setkával s mnoha významnými světovými badateli, jako byl André Grabar, profesor dějin umění na univerzitě ve Štrasburku, Michal Walicki, docent umění varšavské univerzity, francouzští profesoři, byzantolog Charles Diehl nebo historik umění Gabriel Millet z Paříže.
N. L. Okuněv byl velmi činorodý a pracovitý člověk, a proto i výsledky jeho práce jsou impozantní. Napsal velkou řadu teoretických, analytických i syntetických článků, které publikoval nejen v Seminariu Kondakovianu (Annales), v Byzantinoslavikách, ve Slovanském přehledu a ve Slavii, ale rovněž v zahraničí. Okuněv soudil, že srbská a bulharská architektura 12. a 13. století byla ovlivněna arménskou a gruzínskou architekturou a že ornamentální výzdoba vykazuje islámské vlivy. Vedle řady cenných článků lze připomenout jeho edici Monumenta artis serbicae I-IV (I: Záhřeb – Praha 1928, III-IV: Praha 1930–1932) nebo jeho kapitoly o byzantském, jiho- a východoslovanském umění v Dějinách umění v obrysech (Praha 1942) od A. Matějčka.
Okuněvovo dílo bylo završeno několik let po druhé světové válce, v roce 1949. O jeho úmrtí se širší veřejnost dověděla ze zprávy, kterou pro ČTK vydala UK: „V noci z 21. na 22. března t. r. zemřel v Praze po těžké a vleklé nemoci řádný profesor dějin umění byzantského a východoslovanského na filosofické fakultě university Karlovy v Praze Nikolaj Lvovič Okuněv ve věku téměř 63 let. Více než 20 let působil na naší universitě, kde při ústavu pro dějiny umění vybudoval pro svůj obor zvláštní oddělení, vybavené bohatou odbornou knihovnou, sbírkou fotografií a diapositivů. Jako znamenitý znalec byzantského umění východních Slovanů rozvinul v Praze rozsáhlou činnost badatelskou a publikační, v níž soustředil se hlavně k výzkumu byzantské a ruské architektury, ruského a byzantského malířství a jmenovitě umění starého Srbska. Universita Karlova ztrácí v něm vynikajícího vědce a učitele.“
LUBOMÍRA HAVLÍKOVÁ,
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.