Z dobrého základního výzkumu se generují praktické aplikace

Tento měsíc končí muži, který stál v uplynulých čtyřech letech v čele Akademie věd České republiky, jeho funkční období a 24. března předá žezlo svému nástupci. Při té příležitosti nepochybně shrne své působení do projevu k účastníkům XXXIV. zasedání Akademického sněmu. Naši čtenáři si budou moci projev pana předsedy, stejně jako další materiály týkající se Sněmu, přečíst hned v příštím čísle Akademického bulletinu. Přesto jsem si dovolila prof. Václava Pačese požádat o následující rozhovor.


prof. Václav Pačes
© Petr Králík, Akademický bulletin

Jsou to bezmála čtyři roky, kdy jsem vám ­jako novému předsedovi poprvé pokládala otázky, a mám pocit, jako by to byly teprve čtyři měsíce.
Každá z osobností v čele Akademie po sobě zanechala nesmazatelnou stopu, každý jste měl svůj osobitý rukopis. Věda si v době vaší funkce zcela jistě posílila renomé, čemuž podle mého názoru napomohl i mezinárodní kontext. Česká věda procházela organizačním „velkým třeskem“... Jak uplynulé období hodnotíte vy sám?
Především se úplně změnila struktura Akademie. Za mého působení a činnosti této Akademické rady přešly ústavy do režimu veřejných výzkumných institucí. To byl mimořádně významný krok, protože úplně změnil poměry uvnitř ústavů. Změnil také vztah vedení Akademie k ústavům. Pracoviště mají větší samostatnost, ale také větší odpovědnost samy za sebe.
Celkem se nám také dařilo udržet rozpočet Akademie v rozumné výši a přesvědčovat veřejnost i politiky o významu základního výzkumu a o úloze Akademie věd v základním výzkumu. Zrovna jsem četl článek o anglických profesorech, kteří si stěžují, že jejich výzkumné rady, Research councils, které jsou v Británii zodpovědné za přidělování finančních prostředků, jak institucionálních, tak účelových, tlačí vědce k tomu, aby dělali věci, které mají praktické aplikace. Angličtí profesoři dokládají počtem Nobelových cen, které získávají, že se věda v Británii zhoršuje. Naše vládní Rada pro výzkum a vývoj také inklinuje k tomu, aby se více podporovaly praktičtěji zaměřené či aplikační projekty. Tomu odpovídá po posledních změnách i složení RVV. Myslím, že se nám však daří ukázat, že aplikované výsledky, praktické přínosy, řekněme i finanční přínosy, se v našich ústavech nakonec dostaví, i když se převážně orientujeme na základní výzkum.
Co se nám zatím nedaří, je prosazení rozumné metodiky hodnocení vědecké práce v RVV. Nedávno byla v Praze konference Evropského fóra pro hodnocení výzkumu a vývoje. Tam se metodika hodnocení podrobně projednávala, diskutovalo se o jednotné evropské metodice a výsledky diskuze odpovídaly našim představám. Neviděl jsem tam nikoho ze skupiny lidí, kteří v RVV připravují metodiku hodnocení. To mě překvapilo. Myslím, že dělají zbytečnou práci. Vidím jako nedostatek, že připravované materiály neprocházejí dostatečně intenzivní a strukturovanou diskuzí vědecké veřejnosti.

Zdá se, že tato doba obecně nepřeje dlouhodobým vizím.
Je to tak, koneckonců žijeme v demokratické společnosti a ta je hodně poplatná politickému pohledu na věc, který je krátkodobý: od voleb k volbám. Člověk to musí chápat, děje se tak v celém světě. Ale musíme být dostatečně silní v argumentaci, abychom dokázali přesvědčit politiky, že jsou určité společenské proudy, které je třeba vidět dlouhodobě. A je třeba přesvědčit i veřejnost, která koneckonců rozhoduje o politice.

Vzdělávání doktorandů v Akademii je také bolavým místem...
Tato záležitost je sice problém, ale menší než jsem očekával v době, kdy bylo Akademii odebráno právo samostatně doktorandy školit. Doktorandi jsou považováni za studenty, jsou tedy regis­trováni na vysokých školách a Akademie věd má smlouvy s vysokými školami o školení doktorandů. Systém má svá úskalí a jedno z nich se např. váže právě k hodnocení vědy. Lidé z vysokých škol totiž někdy vyžadují, aby byli podepsáni na publikacích, které však vznikají za peníze Akademie, na jejích pracovištích a pod vedením lidí z Akademie. Zatím jsme se tím nezabývali, ale pokud bude platit chystaná metodika hodnocení, tak s tím budeme muset něco dělat. I z toho je vidět, jak je metodika špatná: brání spolupráci Akademie a vysokých škol.
Dalším aspektem je, že my v Akademii vidíme doktorské studium jako přípravu k vědecké činnosti samostatnou vědeckou prací, kterou doktorand dělá po boku zkušeného školitele – mentora. Zdůrazňujeme prvek samostatnosti, daleko menší důraz klademe na přednášky a na pedagogickou činnost samotných doktorandů. S některými vysokými školami se na našem pojetí shodneme, s jinými ne. Rádi bychom získali zpátky možnost školit doktorandy podle našich představ, což by ovšem znamenalo změnu zákona tak, aby Akademie věd mohla udělovat titul Ph.D. a měla všechna práva na školení doktorandů. To je ale legislativně těžké prosadit. Vedeme o tom diskuzi, avšak zatím bez úspěchu. Doktorské studium je jednou z věcí, jejíž dořešení přechází na příští Akademickou radu.

Loňský rok jste částečně trávil prací v energetické komisi. Prozíravost této myšlenky plně dosvědčil přelom roku s plynovou krizí...
Energetická komise jako jeden z důležitých bodů doporučuje, aby vláda utvořila (nejlépe při Institutu aplikovaných věd, společném pracovišti Akademie věd ČR a ČVUT Praha) stálou odbornou komisi, kde už by nebyli lidé jmenovaní politickými stranami. Vláda by měla plán finančně podpořit, protože zatím na Institut aplikovaných věd nemáme dostatek prostředků. Bohužel do toho přišla finanční krize, která by jeho výstavbu mohla zbrzdit nebo dokonce zablokovat. I to přejde na novou Akademickou radu.

Zpět k vlastní vědě. Bez řady prakticky bezejmenných pracovníků by nebyly výsledky možné. Vy jste navázal na myšlenku prof. Rudolfa Zahradníka ocenit i práci „nevědců“ děkovnými listy. Vím, že ta iniciativa nebyla zpočátku jedno­značně kladně přijímána. Jak je to tedy s děkovnými listy?
Souhlasím s Rudolfem Zahradníkem, že je na ústavech Akademie věd mnoho lidí, některé osobně znám ze svého působení v Ústavu molekulární genetiky, kteří jsou Akademii oddáni a hodně pro ni dělají. Ať už jsou to technici nebo administrativní pracovníci. Sžili se s Akademií, dělají pro ni víc, než je jejich pracovní povinnost, a myslím si, že je dobré poděkovat jim a dát jim najevo, že si jich vážíme. Některé ústavy to považují za zbytečné a mají na to právo. Byl jsem ale překvapen, že při posledním předávání děkovných listů někteří pracovníci slzeli. Ocenili, že si na ně Akademie věd vzpomněla, a bylo vidět, že je to potěšilo. O plánované předávání děkovných listů v březnu je veliký zájem.

I jiných podpůrných aktivit pro vědce vzniklo docela hodně...
Upřímně si myslím, že jich je celostátně až dost. My dáváme několik medailí, Wichterlovy prémie, Purkyňovy fellowshipy, Praemium Academiae. Řada významných ocenění se uděluje i mimo Akademii – činí tak Učená společnost, několik ministerstev, je tady Česká hlava. Sám to pociťuji trochu jako inflaci. Na druhou stranu má každé ocenění svůj specifický význam, nehromadí se ocenění stejného typu. Cen Praemium Academiae se neuděluje víc než pět ročně, poprvé jsem v roce 2007 udělil čtyři a loni dvě. Jejich význam je v tom, že umožňují těm nejlepším po dobu pěti let v klidu pracovat a nezabývat se psaním projektů a různými hlášeními. Purkyňovy fellowshipy zase pomáhají ústavům, aby získaly zahraniční vědce, kterým na rozběh mohou poskytnout poměrně dobré platové podmínky. Stále ještě jsme příliš „česká“ instituce. Měli bychom mít v našich laboratořích a na pracovištích víc kolegů ze zahraničí. Měli bychom být více otevření světu, jak to vidíme například ve Spojených státech, v Německu či v Anglii.

© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Sám se těšíte zpět do laboratoře. Váš tým před více než dvaceti lety přečetl úplnou dědičnou informaci bakteriálního viru. Jakou „četbu“ plánujete nyní?
Teď máme k dispozici takové vybavení, že můžeme „sekat genomy jak na běžícím pásu“. Ovšem dnešní genomika se posunula a čtení je jen základ. Existuje celá řada aplikací toho, co se přečetlo. Mě nejvíc baví evoluční a komparativní genomika, tj. srovnávání genomů a zjišťování, jak se měnily v průběhu evoluce. Při tom ale nalézáme mnoho genů s možným využitím v praxi. Moje skupina ale není velká a nemůžeme všechno stihnout. Už tak jsme kritizováni, že máme příliš košatou (rozuměj rozdrobenou) tematiku.

Darwin by se divil. Něco takového jistě netušil, když před 150 lety vydal slavné dílo O původu druhů...
Možná by se divil, ale nebyl by překvapen. Molekulární genetika neuvěřitelně dobře potvrzuje Darwinovy (a také Mendelovy) představy. My srovnáváme určité části šimpanzího a lidského genomu. Sestavili jsme velikou databázi lidských endogenních retrovirů, tj. elementů, které nám nepatří, jež jsme získali z virů, a máme jich mimochodem čtyřikrát víc než našich vlastních genů. Některé máme společné s šimpanzi, jiné ne. Ačkoli je většina z nich nefunkčních, ukazuje se, že některé funkční jsou. A mě zajímá, v jakém smyslu jsou funkční.

Máte nějaké další plány?
Máme peníze na projekt „Metagenom“. To se čtou geny ne už jednotlivých organizmů, ale celých společenstev, například konsorcií mikroorganizmů. Teď se například zkoumají konsorcia mikro­organizmů v různých částech oceánu, jak se v různé hloubce mění geny bez ohledu na jednotlivé mikroorganizmy – bere se to jako genetická entita. Nalézají se nové vazby mezi geny, o kterých jsme zatím neměli ani tušení. Také se srovnávají geny mikroorganizmů v různých částech lidského těla, jak se mění v závislosti na stárnutí, na nemocech a podobně. My jsme se zaměřili na konsorcia bakterií v kontaminované půdě. Souvisí to s tématem, na kterém pracovalo několik mých doktorandů na VŠCHT Praha.
Třetím projektem je výzkum nádorů laryngální oblasti, nosu a krku. Snažíme se zjistit, které geny jsou v nádorech umlčované a které jsou naopak aktivované.

Do vědy se vracíte jako nositel státního vyznamenání, z nejvyšší akademické funkce. Jak to půjde vrátit se do podřízeného postavení?
S tím nemám nejmenší potíže. Myslím si, že své skupině mohu především pomoci při diskuzích, dávání výsledků dohromady a při psaní publikací. Vedoucí skupiny je můj bývalý laborant, posléze můj student – byl jsem jeho školitelem a vedoucím jeho diplomové i disertační práce. Tak mám přece jen trošku privilegované postavení.

V našem pilotním rozhovoru jste se zmiňoval o třetí vědní oblasti jako o neodmyslitelné součásti kultury. Ovšem kultura obecně nemá na růžích ustláno. Zejména současný systém hodnocení často poškozuje třetí vědní oblast...
Myslím si, že humanitní a společenské vědy jsou nezbytnou součástí moderní vědecké instituce. Považuji vědu a základní výzkum do určité míry za součást národní kultury. Nedovedu si představit civilizovaný národ, který by neměl kvalitní vědecký výzkum včetně výzkumu ve společenských vědách. Dnes se navíc vědy propojují – lingvistika s kybernetikou, biomedicína s fyzikou a psychologií atd. Problém je právě ve zmíněném hodnocení. Kritéria, která se aplikují v biologii či chemii, nelze aplikovat na společenské a humanitní obory. Přitom vidím například obrovský přínos našich historiků. A nejenom v Akademii věd, podívejme se třeba na skvělé egyptology z Karlovy univerzity.

Někteří vědci umějí svou práci „předávat“ i laikům. Jak je to s popularizací vědy?
Kolegové z našich ústavů jsou stále vyhledáváni médii, protože rozumějí věci a umějí komunikovat. Je to dobře a rád bych, aby osvědčená praxe pokračovala a ještě se naše zapojení do popularizace vědy zvýšilo. Cílem je nejen ukázat veřejnosti, za jejíž peníze pracujeme, že se investice do vědy vyplácí, ale také přitáhnout mladou generaci k vědě. Já jsem nikdy neváhal, když jsem měl přednášet středoškolským studentům a středoškolským profesorům nebo jít do rozhlasu či televize a psát do novin.

Co bude čekat příští Akademickou radu?
Každá Akademická rada má své konkrétní výzvy, které musí řešit. My jsme zažili přechod na veřejné výzkumné instituce, teď je tu finanční krize, případně i reforma výzkumu a vývoje. Tomu se bude muset nová Akademická rada věnovat. A hlavně je tu stálá výzva zlepšovat naši vědeckou produkci. V České republice jsme sice na špičce, ale to nestačí. Chceme se dostat na špičku alespoň v Evropě.

Čeho si považujete nejvíc, co se vám poda­řilo splnit? A jaký úkol zbyl pro budoucího předsedu?
Podařilo se nám, a to je nezpochybnitelné, nastavit takový systém, že se neustále zvyšuje vědecká úroveň ústavů – podívejme se, kolik vychází prací v nejlepších časopisech. Podařilo se nám udržet mezi ústavy navzájem a mezi ústavy a vedením Akademie přátelské vztahy. Také jsme získali finanční prostředky na některé velké projekty, například na dostavbu Infragenu a na zprovoznění tokamaku. Ale to všechno jsou stálé povinnosti Akademické rady a předsedy Akademie věd. Dělali to Rudolf Zahradník i Helena Illnerová. A Jiří Drahoš bude určitě pokračovat.
Co se mi nepovedlo? Například dotáhnout do konce otázku budovy v pražské Legerově ulici, o niž má zájem Ministerstvo vnitra, a zatím se mi nepodařilo získat adekvátní náhradu (pozn. red. – právě v těch­to dnech se jedná o možnosti získání náhradního objektu v Hybernské ulici). Taky jsem doufal, že se mi podaří prosadit výstavbu Institutu aplikovaných věd na Mazance. Nejsem spokojen ani s tím, že se nepovedlo prosadit v Brně výstavbu synchrotronu za peníze ze strukturálních fondů, ačkoli budou financovány některé podstatně hůř koncipované projekty.

MARINA HUŽVÁROVÁ