Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2009  > únor  > Rozhovor

Věda a umění aneb Utajené světy

Kouzlo mikrosvěta už nějaký čas působí nejen na vědce, kteří elektronovými mikroskopy odhalují a fotograficky zachycují jeho podobu. Vzrušuje i návštěvníky výstav, kde obrazy vědecké fotografie zavádějí hosty do světů lidským očím kdysi nedostupných, v nepatrnosti svých obyvatel utajených a do tajemství skrytých. Jedním z těch, kdo si osvojili klíč k otevírání mikrosvěta a stali se průvodci v jeho labyrintech, je doc. RNDr. František Weyda, CSc., z Biologického centra AV ČR (Entomologický ústav) v Českých Budějovicích. Mikrosvět, výstava české vědecké fotografie, kterou v tamější Galerii Nahoře připravil spolu s kolegou RNDr. Petrem Znachorem, Ph.D., a galeristkou paní Bohuslavou Maříkovou, vzbudila ohlas, o jehož smyslu bychom s ním chtěli hovořit. Úvodem několik slov o tom, jak se entomolog stane umělcem, badatel poslem utajených světů a fotograf vypravěčem.

Smyslový orgán na tykadle chrousta. František Weyda, Biologické centrum, ENTÚ AV ČR v Českých Budějovicích
Smyslový orgán na tykadle chrousta. František Weyda, Biologické centrum, ENTÚ AV ČR v Českých Budějovicích
Foto: František Weyda, Archiv autora

Pane docente, máte úvazek v Biologickém cent­ru i na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity, jste členem Rady pro popularizaci vědy, seznam vašich článků, přednášek, publikovaných fotografií, samostatných i společných výstav, fotografických soutěží, rozhovorů, účastí v televizních pořadech a při práci s dokumentárním filmem plus popularizační akce všeho druhu vydaly v mém počítači více než úctyhodný seznam. Jak vy sám vnímáte svou práci?
Jsem entomolog, zabývám se hlavně ultrastrukturou buněk a tkání hmyzu a členovců. A jak se tak profesně toulám po všemožných tkáních, nacházím při bádání ještě jednu rovinu, totiž krásu, která je utajena v mikrostrukturách. To je obrovská výsada mikrosvěta – krása dokonale soustředěná, navíc krása neotřelá, i když se takové „objevování“ dnes ve světě hodně dělá. Rastrovací elektronový mikroskop využívají například v Americe specialisté, kteří se zabývají výrobou odborných plakátů, je to docela dobrá živnost. Obrovská variace struktur – jedná se o nepatrné věci, jichž je nekonečné množství – vede k téměř nekonečnému poznání. Objevují se vám úžasné kombinace tvarů, tak bohaté, že by se jimi člověk mohl zabývat několik životů. Nevyčerpatelná inspirace…

Po výstavě Ohromen mikrosvětem, uspořádané koncem léta v České Lípě, následovala výstava v Budějovicích, nazvaná prostě Mikrosvět – výstava české vědecké fotografie. Dnes ji hostí Národní muzeum fotografie v Jindřichově Hradci. Práce na ní vystavuje dvacet osm autorů, většinou vědců z vědeckých pracovišť České republiky, které váš přípravný tým na výstavu přizval. Do jaké míry jsou jejich – a vaše – obrazy vědeckou fotografií, kdy a jak se stanou uměním?
Dělám, stejně jako moji kolegové a kolegyně, především vědu, většinou chvátám, mikrostruktury jsou složité věci. Je tolik informací, které se objevují pouhým zvětšením! Když si nastavím elektronový mikroskop na zvětšení například dvacet tisíckrát, vidím spoustu buněčných detailů. V konkrétní tkáni studuji konkrétní vědecký problém, ale velmi často zaregistruji i nějakou hezkou kombinaci „mimo“ sledovaný objekt. Samozřejmě si ji také vyfotografuji – dnešní moderní zobrazovací techniky s CCD kamerou na mikroskopu nám umož­ňují pracovat velmi rychle a efektivně. S tímto obrazem pak – až se najde volná chvíle – dál pracuji.

Silně ztloustlé buněčné stěny sklerenchymu stonku jmelí (Viscum album). Trvalý preparát, barvení genciánová violeť + oranž G. Aleš Soukup, PřF UK v Praze
Silně ztloustlé buněčné stěny sklerenchymu stonku jmelí (Viscum album). Trvalý preparát, barvení genciánová violeť + oranž G. Aleš Soukup, PřF UK v Praze

Foto: Aleš Soukup, Archiv autora

Co to znamená?
Znamená to, že kromě „vědecké linky“ mi v hlavě běží ještě jedna, řekněme vědecko-populární. K přísně dokumentárním fotografiím, jež zhotovuji ze situací týkajících se studovaného problému, zachytím často i něco navíc. Třeba část tkáně, kterou nebudu potřebovat přímo do svého výzkumu, ale využiji ji ve svých populárně-vědeckých článcích. Mikrostruktury, které mne zaujmou z estetického hlediska, později třeba použiji pro výtvarnou práci s vědeckým obrazem. Tak vznikne výtvarné dílo inspirované či založené na původním vědeckém obraze, jež ale vědeckým obrazovým dokumentem už není. Vědec nesmí tyto tři druhy zobrazování (dokumentární, populárně-vědecký a výtvarný obraz) zaměňovat. O výtvarnou fotografii založenou na původním vědeckém obraze je ve světě – a jsem rád, že už i u nás – velký zájem. Součástí mnoha mezinárodních vědeckých kongresů ve světě jsou doprovodné akce zahrnující i populárně-vědeckou a výtvarnou fotografii (nebo jiné druhy zobrazování). Pro „tvořící“ vědce jsou nachystány i různé soutěže, v nichž se mohou realizovat. O tom, že se nejedná o nějakou okrajovou záležitost, svědčí například, že jednu takovou velkou mezinárodní soutěž organizuje i slavná americká nadace National Science Foundation.

Najít, uvidět obraz v kapce hmyzí hemolymfy – například – předpokládá určité vidění, tušení, cit. Je tady už ve hře víc než pohled vědce?
Jistě, ten obrázek musíte uvidět, máte-li si ho „vytáhnout“. Právě to, myslím, je ona tvořivá účast, projev kreativity. Když jsem byl na základní škole, měl jsem velké štěstí, že jsem mohl chodit do malířských kroužků, psát básně i knížky. Věda tyto činnosti trochu potlačuje, člověk musí být „seriózní“, musí interpretovat, co vidí. Ale i když je vědecká metoda jasně definovaná, pořád má člověk rezervu pro jiný výklad: tu krásu... jiné světy… tušení… A tak hledá. Mluvím-li s podobně zaměřenými kolegy, všichni takhle hledají, například Petr Nohel se svými paralelními civilizacemi nebo bohužel už zesnulý Josef Reischig s jeho skrytou krásou stvoření – a to jsou jen dva příklady. Zdá se, že svět vědy je světu tvořivosti, světu umění docela blízko. Jsou to sice dva různé světy, ale podstata obou je společná: řád. To je asi jeden ze zvláštních úkazů, které mikrosvět odhaluje, objevuje se tu řád. I když je obraz velice poetický, malebný, řád v něm jasně je. A vědec i umělec se snaží tento řád uchopit. Hledají v něm, co by zachytili. Vědec vědecký řád, umělec řád, který vnímá on. V podstatě se jedná o podobné hledání, podobnou tvůrčí práci. Vědecká metoda je přece tvůrčí, i když dnes hodně používáme matematické formulace. Scien­tometrie se stala trochu módou – ale proč ne. Na druhou stranu si myslím, že není třeba přehánět. Dobrý vedoucí pozná, jestli má ve svém týmu talent, k tomu nepotřebuje čísla. Spíš jde o hledání. Jak říkali staří profesoři – a jsem moc rád, že jsem je zažil: věda je chození po nevyšlapaných chodníčcích…
Když dnes napíšu určitý typ grantu, mám většinou pocit, že ho nedostanu. Že mi řeknou, to není konkrétní. Ale když chci hledat, jak mohu napsat něco konkrétního? Když vidím cestu, ale nevím ještě, co je na jejím konci?

Asclepias syriaca – klejicha hedvábná. Semena rostliny, zvětšení 5x, stereomikroskop. Viktor Sýkora, LF UK v Praze, obor molekulární biologie
Asclepias syriaca – klejicha hedvábná. Semena rostliny, zvětšení 5x, stereomikroskop. Viktor Sýkora, LF UK v Praze, obor molekulární biologie
Foto: Viktor Sýkora, Archiv autora

Asi je pořád dobrodružství poznání v jisté souvislosti s nezajištěností, že?
Když jsem byl kluk, babička mi říkala, že za všechno se na tomhle světě musí platit. A ono to tak opravdu je, za svobodu musí člověk zaplatit hodně velkou cenu, za poznání, za všechno. Asi není vždy jednoduché dopracovat se k nějakému velkému poznání a být k tomu i dobře zabezpečený. Ono by to smysl mělo, i peníze vám dávají svobodu. Na druhé straně, když je jich „rozumný“ nedostatek, také je to hodně stimulující. Soustředíme se pak více na podstatu bez zbytečných „kudrlinek“. Člověk se pořád učí. Ale nedosáhnout kvůli financím poznání by byla nesmírná škoda. Určitě jsou tady rezervy, jen je vnímat. Pro koho má poznání nějakou cenu, ten stejně obětuje, co může.

Nezdá se Vám, že dnes, kdy se tak rádi vydáváme do dálky, do kosmu, ale i do různých vesmírů mysli, nás cesty do mikrosvěta upozorňují, že je také cosi na dosah tady a teď, které často vůbec nevnímáme? Že nás vedou k tomu všímat si maličkostí, nepatrností, v nichž je skryto – možná – důležité sdělení?
Myslím, že pohledy do mikrosvěta jsou opravdu v mnohém ponaučením. Jak je člověk v životě nenasytnější a nenasytnější, jak už ho neuspokojují běžné věci, chce dál a dál. Ale ono je to trochu nebezpečné. Někde je hranice, za kterou už není nic. A až všechna tabu porušíme… Pohledy do mikrosvěta nám dokazují, že ještě máme kolem sebe co vnímat, jsou obrovskou inspirací a jsou nekonečným zdrojem tajemství a krásy. Tedy toho, co všichni tolik potřebujeme. Jsem přesvědčen, že s rostoucím poznáním se bude člověk do mikrosvětů obracet. Ten proces už běží. Nanobiologie, nanotechnologie…

Všechny ty vstupy do mikrosvěta jako by mi něco známého připomínaly. Týkají se mne. Byla jsem tam. Je to náhoda, že do vaší knihy návštěv k obrázku Cévní svazek v příčném řezu stonkem pryskyřníku napsal někdo následující text?

Až do této sítě
dopadne moje slza
tam
kde je místo
pro její cíl
vzplane oheň
a zazáří
zas
radost živá


Či k obrázku Zoufalá rozsivka rodu Nitzchia se proplétá změtí sinic:

V obklíčení
může zajatec
jediné
když přesila hrozí
udusit jeho bytí
Vznést se!
A hle, letí
spasen
a nachází jinde
svůj domov a cíl


Larva desetinohého korýše z čeledi Porcellanidae (Decapoda Anomura). Josef Reischig, Biologický ústav LF UK v Plzni
Larva desetinohého korýše z čeledi Porcellanidae (Decapoda Anomura). Josef Reischig, Biologický ústav LF UK v Plzni
Foto: Josef Reischig, Archiv autora

Co říkáte těm básnickým pozdravům návštěvníka vaší výstavy?
Myslím si, že obrazy mikrosvěta jsou opravdu reflexí něčeho, co máme v sobě z pradávna, proto člověka tolik přitahují. Také myslím, že se mikrosvět s makrosvětem někde propojují, jako dvě přímky, které se setkávají v nekonečnu. Připadá mi, že mikrosvět a makrosvět se také v nekonečnu setkávají. Světy, jež k sobě jako by nepasují, jeden velký, druhý malý, ale nějaké propojení mají, alespoň si to člověk může představit. Něco v něm rezonuje z dřívějška – a možná, že právě tady je zatím ne zcela jasná cesta ze slepých uliček, do nichž jsme se dostali: to, že nás mohou těšit a uspokojovat věci, které jsou okolo nás, jenom si na ně neumíme zatím tak docela sáhnout…

(Pokračování)
SYLVA DANÍČKOVÁ