English
Výchova pracovníků schopných kvalifikovaně řídit ústavy nebo jejich části byla v Akademii věd ČR dlouhodobě podceňována. V podstatě se spoléhalo jen na to, že se mezi vědeckými pracovníky najdou schopní manažeři, že vrcholoví manažeři české vědy vzniknou jaksi samoplozením. U význačné vědecké instituce je taková víra poněkud iracionální.
Zatímco Kurz základů vědecké práce, jazykové kurzy či doktorské studium jako přípravu pro vědeckou práci považujeme za samozřejmé, řídící pracovníci v Akademii žádnou systematickou přípravu pro své funkce nemají. Tím nechci říci, že v ní nejsou schopní ředitelé. Naopak, je obdivuhodné, jak mnozí zvládají své funkce bez patřičné průpravy, kterou často nahrazují osobním nasazením. Lze namítnout, že organizační schopnosti jaksi samozřejmě patří k výbavě vědců. Mladí vědečtí pracovníci se přece učí organizovat své experimenty, plánovat granty a někdy vedou i malé kolektivy. Ale to je všechno. V okamžiku jmenování do funkce začínají řídit desítky a stovky vysoce kvalifikovaných pracovníků. Přijímají zodpovědnost za rozpočty, majetek v řádech stovek milionů a především za rozvoj svých ústavů. Organizují porady a vyjednávají ve složitých situacích. Řeší personální rozvoj pracoviště i konflikty, které nevyhnutelně přijdou. Více než přístroji a pokusy se náhle musí zabývat lidmi. Musí organizovat svůj čas, rozhodovat a rozdělovat úkoly tak, aby ústav prosperoval a zároveň si zachovali duševní a tělesné zdraví tím, že se naučí zvládat stres. Vystupují na veřejnosti, pracují se zástupci médií, jednají s právníky a podnikateli. To vše jsou dovednosti, které při své odborné přípravě většinou vůbec neměli možnost získat.
Prezident České manažerské asociace Ladislav Macka (vlevo) předává certifikát o absolvování vzdělávacího programu Management vědy Tomáši Wencelovi, vedoucímu finančního odboru Střediska společných činností za účasti ředitele SSČ Jiřího Malého.
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Vědci, nebo manažeři?
Zda mají ústavy řídit vědci, nebo manažeři, je jedna z často diskutovaných otázek. Pokud přijmeme tezi, že v čele ústavů by měly stát vědecké osobnosti, pak by měly mít příležitost – ne-li povinnost – si své vzdělání doplnit. Že na to po uvedení do funkce nemají už vůbec čas, protože jsou zavaleny daleko důležitějšími úkoly? Nejsou! Je to jen otázka priorit a rozhodnutí. Jsem si jist, že po několika prakticky zaměřených lekcích managementu zjistí, že času mohou mít daleko víc. Nejen pro své další vzdělávání, ale i pro své rodiny, protože začnou svůj čas lépe řídit. Že si o tom mohou jen něco přečíst? To sotva! S překvapením totiž zjistí, že praktických příruček jak řídit vědu mnoho nenaleznou. Že ústav Akademie je podnik jako každý jiný a zákonitosti managementu jsou obecné? Ne tak docela. Management podniků ústavům Akademie ne vždy dobře padne – viz rozhovor v AB 7–8/2008 Intelektuální práci nelze řídit jako průmysl. Že si ředitelé na mnohé činnosti mohou najmout odborníky? To jistě, ale měli by se v personalistice, ekonomice a řízení dobře orientovat. Tím spíše, že vznikem veřejných výzkumných institucí získaly ústavy větší samostatnost a s ní i odpovědnost. Že je na to už pozdě, protože „starého psa novým kouskům nenaučíš“? To je bezpochyby dobrý argument, který nás však vede k zamyšlení, kdy by se vlastně měli začít v Akademii manažeři vychovávat? Myslím, že poměrně brzy; tak někde na úrovni postdoktorandů. Nejde totiž jen o řízení ústavů. Větší grant s několika spoluřešiteli už přeci vyžaduje manažerské dovednosti, o mezinárodních projektech nemluvě.
Zatímco Kurz základů vědecké práce, jazykové kurzy či doktorské studium jako přípravu pro vědeckou práci považujeme za samozřejmé, řídící pracovníci v Akademii žádnou systematickou přípravu pro své funkce nemají. Tím nechci říci, že v ní nejsou schopní ředitelé. Naopak, je obdivuhodné, jak mnozí zvládají své funkce bez patřičné průpravy, kterou často nahrazují osobním nasazením. Lze namítnout, že organizační schopnosti jaksi samozřejmě patří k výbavě vědců. Mladí vědečtí pracovníci se přece učí organizovat své experimenty, plánovat granty a někdy vedou i malé kolektivy. Ale to je všechno. V okamžiku jmenování do funkce začínají řídit desítky a stovky vysoce kvalifikovaných pracovníků. Přijímají zodpovědnost za rozpočty, majetek v řádech stovek milionů a především za rozvoj svých ústavů. Organizují porady a vyjednávají ve složitých situacích. Řeší personální rozvoj pracoviště i konflikty, které nevyhnutelně přijdou. Více než přístroji a pokusy se náhle musí zabývat lidmi. Musí organizovat svůj čas, rozhodovat a rozdělovat úkoly tak, aby ústav prosperoval a zároveň si zachovali duševní a tělesné zdraví tím, že se naučí zvládat stres. Vystupují na veřejnosti, pracují se zástupci médií, jednají s právníky a podnikateli. To vše jsou dovednosti, které při své odborné přípravě většinou vůbec neměli možnost získat.
Prezident České manažerské asociace Ladislav Macka (vlevo) předává certifikát o absolvování vzdělávacího programu Management vědy Tomáši Wencelovi, vedoucímu finančního odboru Střediska společných činností za účasti ředitele SSČ Jiřího Malého.
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Archiv SSČ
Vědci, nebo manažeři?
Zda mají ústavy řídit vědci, nebo manažeři, je jedna z často diskutovaných otázek. Pokud přijmeme tezi, že v čele ústavů by měly stát vědecké osobnosti, pak by měly mít příležitost – ne-li povinnost – si své vzdělání doplnit. Že na to po uvedení do funkce nemají už vůbec čas, protože jsou zavaleny daleko důležitějšími úkoly? Nejsou! Je to jen otázka priorit a rozhodnutí. Jsem si jist, že po několika prakticky zaměřených lekcích managementu zjistí, že času mohou mít daleko víc. Nejen pro své další vzdělávání, ale i pro své rodiny, protože začnou svůj čas lépe řídit. Že si o tom mohou jen něco přečíst? To sotva! S překvapením totiž zjistí, že praktických příruček jak řídit vědu mnoho nenaleznou. Že ústav Akademie je podnik jako každý jiný a zákonitosti managementu jsou obecné? Ne tak docela. Management podniků ústavům Akademie ne vždy dobře padne – viz rozhovor v AB 7–8/2008 Intelektuální práci nelze řídit jako průmysl. Že si ředitelé na mnohé činnosti mohou najmout odborníky? To jistě, ale měli by se v personalistice, ekonomice a řízení dobře orientovat. Tím spíše, že vznikem veřejných výzkumných institucí získaly ústavy větší samostatnost a s ní i odpovědnost. Že je na to už pozdě, protože „starého psa novým kouskům nenaučíš“? To je bezpochyby dobrý argument, který nás však vede k zamyšlení, kdy by se vlastně měli začít v Akademii manažeři vychovávat? Myslím, že poměrně brzy; tak někde na úrovni postdoktorandů. Nejde totiž jen o řízení ústavů. Větší grant s několika spoluřešiteli už přeci vyžaduje manažerské dovednosti, o mezinárodních projektech nemluvě.
Lektor Josef Valenta (vpravo) a ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR Karel Oliva při praktickém cvičení na semináři Mediální komunikace
Kurz managementu vědy
V roce 2008 se uskutečnil historicky první Kurz managementu vědy, který zorganizovalo Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. Předcházela mu pečlivá příprava ve spolupráci s Českou manažerskou asociací, velká snaha sestavit jej podle potřeb ústavů. Dotazníková akce Co by mělo být náplní kurzu managementu? přinesla přímo symptomatický výsledek. Z 60 ústavů Akademie reagovalo na dotazník 33, jen 24 z nich dotazník vyplnilo. Nezájem o kurz vyjádřilo 10 (!) ústavů (těm by možná prospěl úplně nejvíc). Každý ředitel nebo rada instituce, kteří mají s ústavem dobré úmysly, by měli dbát, aby měli v „zásobě“ připravené kvalifikované a vzdělané manažery vědy schopné převzít vedení ústavu. Třeba by pak výběrová řízení probíhala méně bolestivě a za většího zájmů vědců. S vědomím, že jdou do své funkce dobře připraveni, by se možná snáze smířili i s nevyhnutelným omezením svých vědeckých ambicí, které řízení vědy přináší.
Z akademických ústavů se kurzu zúčastnili mj. (zleva) Marek Blatný, ředitel Psychologického ústavu AV ČR, František Rypáček, ředitel Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, a Jana Bludská, ředitelka Ústavu anorganické chemie AV ČR.
Odpověď na otázku, proč s iniciativou uspořádat kurz přišlo právě SSČ, je překvapivě jednoduchá. Jeho pracovníci často přicházejí z komerční sféry, kde byli prostě na pravidelné vzdělávání manažerů zvyklí. A chtěli pomoci také vedoucím pracovníkům Akademie orientovat se lépe v novém legislativním a ekonomickém prostředí veřejných výzkumných institucí.
Kurz byl průkopnický čin, s výborným organizačním zajištěním a vynikajícími pedagogy. Trval 19 pátků a konal se ve dvou skupinách. První tvořili ředitelé a vedoucí pracovníci ústavů, druhou zaměstnanci SSČ a delegovaní zástupci akademických ústavů. „Paralelky“ jsem zvlášť ocenil, když jsem se z časových důvodů nemohl několikrát zúčastnit se „svou“ skupinou.
Lze jen litovat, že ačkoli přihlášených bylo hodně, účast ředitelů ústavů bývala poměrně nízká. A to přestože pořadatelé na základě „dotazníku“ vyhověli výběru místa a dne konání kurzu. Ředitelům velmi dobře rozumím; když jsem po hektickém pracovním týdnu usedal v pátek v pět ráno v Českých Budějovicích do auta směr Praha, zpočátku jsem si nadával, co to bylo za nápad se do kurzu přihlásit. K jeho konci jsem se už těšil. Možná i proto, že výuka zaměřená na praktické manažerské dovednosti byla více interaktivní než ekonomická témata, která podle priorit ústavů převažovala na počátku kurzu. Ostatně časový rozvrh a rozsah jednotlivých témat pořadatelé vyhodnotili a operativně přizpůsobili již po polovině kurzu. Francouzská INRA tento problém řeší klauzurou školicího střediska na „pustém ostrově pokud možno mimo dosah signálu mobilních operátorů a internetu“.
Co mi kurz přinesl?
Především vrchovatou porci nových poznatků, inspirace a podnětů k zamyšlení, příležitost porovnat své těžce nabyté zkušenosti s výkladem profesionálů. Poslouchat názory předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví na patentování, ředitele odboru mezinárodní spolupráce ve výzkumu a vývoji MŠMT nebo jednoho z autorů novely zákoníku práce rozhodně nepovažuji za ztrátu času. Měli jste někdy příležitost vidět své vystoupení natočené na kameru a rozebrané odborníkem na mediální prezentaci? Silný zážitek. Kurz byl jedinečnou příležitostí poslechnout si často pozoruhodné názory, jak se na organizaci a řízení Akademie dívají profesionální manažeři zvenku. Poskytl i čas k výměně zkušeností mezi řediteli a k seznámení s pracovníky SSČ.
Podobné kurzy v komerční sféře a v zahraničí stojí tisíce eur. V Německu provozují z iniciativy DFG od roku 2003 Zentrum für Wissenschaftmanagement (viz www.zwm-speyer.de). Vítám, že se SSČ rozhodlo podat do první výzvy Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost MŠMT projekt Vzdělávání výzkumníků a manažerů výzkumu pracovišť AV ČR zaměřený na kurzy pro mimopražské akademické ústavy. Věřím, že pokud se realizuje, využijí jej ústavy pro své mladé pracovníky a vzdělávání manažerů vědy se v budoucnosti stane samozřejmostí.
Proč jsem se vlastně do kurzu přihlásil? Protože po 10 letech ve vedení ústavu vím, že pár osvědčených manažerských postupů a praktických rad vydá za víc než tlusté svazky teorie. Při prvním uvedení do funkce ředitele jsem totiž dostal radu jedinou, která zněla „dávejte pozor na to, co podepisujete, pane řediteli“. Byla k nezaplacení.
Jeden z přednášejících řekl: „Organizace, která nemá strategický plán rozvoje, je předem odsouzena k zániku.“ Myslím, že výchova manažerů vědy z řad vlastních vědeckých pracovníků je pro Akademii dobrou rozvojovou strategií.
JOSEF ŠPAK,
ředitel Ústavu molekulární biologie rostlin, BC AV ČR, v. v. i.
Kurz managementu vědy
V roce 2008 se uskutečnil historicky první Kurz managementu vědy, který zorganizovalo Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. Předcházela mu pečlivá příprava ve spolupráci s Českou manažerskou asociací, velká snaha sestavit jej podle potřeb ústavů. Dotazníková akce Co by mělo být náplní kurzu managementu? přinesla přímo symptomatický výsledek. Z 60 ústavů Akademie reagovalo na dotazník 33, jen 24 z nich dotazník vyplnilo. Nezájem o kurz vyjádřilo 10 (!) ústavů (těm by možná prospěl úplně nejvíc). Každý ředitel nebo rada instituce, kteří mají s ústavem dobré úmysly, by měli dbát, aby měli v „zásobě“ připravené kvalifikované a vzdělané manažery vědy schopné převzít vedení ústavu. Třeba by pak výběrová řízení probíhala méně bolestivě a za většího zájmů vědců. S vědomím, že jdou do své funkce dobře připraveni, by se možná snáze smířili i s nevyhnutelným omezením svých vědeckých ambicí, které řízení vědy přináší.
Z akademických ústavů se kurzu zúčastnili mj. (zleva) Marek Blatný, ředitel Psychologického ústavu AV ČR, František Rypáček, ředitel Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, a Jana Bludská, ředitelka Ústavu anorganické chemie AV ČR.
Odpověď na otázku, proč s iniciativou uspořádat kurz přišlo právě SSČ, je překvapivě jednoduchá. Jeho pracovníci často přicházejí z komerční sféry, kde byli prostě na pravidelné vzdělávání manažerů zvyklí. A chtěli pomoci také vedoucím pracovníkům Akademie orientovat se lépe v novém legislativním a ekonomickém prostředí veřejných výzkumných institucí.
Kurz byl průkopnický čin, s výborným organizačním zajištěním a vynikajícími pedagogy. Trval 19 pátků a konal se ve dvou skupinách. První tvořili ředitelé a vedoucí pracovníci ústavů, druhou zaměstnanci SSČ a delegovaní zástupci akademických ústavů. „Paralelky“ jsem zvlášť ocenil, když jsem se z časových důvodů nemohl několikrát zúčastnit se „svou“ skupinou.
Lze jen litovat, že ačkoli přihlášených bylo hodně, účast ředitelů ústavů bývala poměrně nízká. A to přestože pořadatelé na základě „dotazníku“ vyhověli výběru místa a dne konání kurzu. Ředitelům velmi dobře rozumím; když jsem po hektickém pracovním týdnu usedal v pátek v pět ráno v Českých Budějovicích do auta směr Praha, zpočátku jsem si nadával, co to bylo za nápad se do kurzu přihlásit. K jeho konci jsem se už těšil. Možná i proto, že výuka zaměřená na praktické manažerské dovednosti byla více interaktivní než ekonomická témata, která podle priorit ústavů převažovala na počátku kurzu. Ostatně časový rozvrh a rozsah jednotlivých témat pořadatelé vyhodnotili a operativně přizpůsobili již po polovině kurzu. Francouzská INRA tento problém řeší klauzurou školicího střediska na „pustém ostrově pokud možno mimo dosah signálu mobilních operátorů a internetu“.
Co mi kurz přinesl?
Především vrchovatou porci nových poznatků, inspirace a podnětů k zamyšlení, příležitost porovnat své těžce nabyté zkušenosti s výkladem profesionálů. Poslouchat názory předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví na patentování, ředitele odboru mezinárodní spolupráce ve výzkumu a vývoji MŠMT nebo jednoho z autorů novely zákoníku práce rozhodně nepovažuji za ztrátu času. Měli jste někdy příležitost vidět své vystoupení natočené na kameru a rozebrané odborníkem na mediální prezentaci? Silný zážitek. Kurz byl jedinečnou příležitostí poslechnout si často pozoruhodné názory, jak se na organizaci a řízení Akademie dívají profesionální manažeři zvenku. Poskytl i čas k výměně zkušeností mezi řediteli a k seznámení s pracovníky SSČ.
Podobné kurzy v komerční sféře a v zahraničí stojí tisíce eur. V Německu provozují z iniciativy DFG od roku 2003 Zentrum für Wissenschaftmanagement (viz www.zwm-speyer.de). Vítám, že se SSČ rozhodlo podat do první výzvy Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost MŠMT projekt Vzdělávání výzkumníků a manažerů výzkumu pracovišť AV ČR zaměřený na kurzy pro mimopražské akademické ústavy. Věřím, že pokud se realizuje, využijí jej ústavy pro své mladé pracovníky a vzdělávání manažerů vědy se v budoucnosti stane samozřejmostí.
Proč jsem se vlastně do kurzu přihlásil? Protože po 10 letech ve vedení ústavu vím, že pár osvědčených manažerských postupů a praktických rad vydá za víc než tlusté svazky teorie. Při prvním uvedení do funkce ředitele jsem totiž dostal radu jedinou, která zněla „dávejte pozor na to, co podepisujete, pane řediteli“. Byla k nezaplacení.
Jeden z přednášejících řekl: „Organizace, která nemá strategický plán rozvoje, je předem odsouzena k zániku.“ Myslím, že výchova manažerů vědy z řad vlastních vědeckých pracovníků je pro Akademii dobrou rozvojovou strategií.
JOSEF ŠPAK,
ředitel Ústavu molekulární biologie rostlin, BC AV ČR, v. v. i.