ARCHIV oficiálního časopisu AV ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2008  > duben  > Věda a výzkum

NAKOLIK JSOU VĚDECKÉ VÝSLEDKY REPRODUKOVATELNÉ?

Obrázek k článku Obrázek k článku 

Pro vědeckou konferenci Science, or Else?, na které se setkávají vědci z České republiky, Švýcarska, Německa a dalších zemí a na níž se diskutují nejen problémy jednotlivých vědních oborů, ale i otázky vědy ve společenském kontextu, je jednou ze zásadních osobností prof. Vladimír Pliška z oddělení aplikovaných biologických věd na Die Eidgenössische Technische Hochschule v Curychu (ETH). U příležitosti 10. výročního setkání ve vile Lanna jsem si jej dovolil požádat o krátký rozhovor.

Pane profesore Pliško, jste jedním z hlavních ini­ciátorů Villa Lanna Meeting. Mohl byste prosím shrnout, jaké výsledky přinesla letošní konference na téma Reprodukovatelnost v umění, vědě a živé ­přírodě?
Záměrem tohoto desátého ročníku konference Science, or Else? bylo zabývat se problémem, s nímž se setkáváme prakticky neustále: do jaké míry je možné (ať už ve společenských nebo přírodních vědách) dosahovat reprodukovatelných nebo standardizovaných výsledků, jak si nejen věda, ale i celá dnešní doba žádá. Při přípravě tohoto tématu nám bylo jasné, že existují přinejmenším dvě hlediska, která je třeba vzít v úvahu: reprodukovatelnost, přinejmenším sémanticky, souvisí jak s uměním, tak s vědou. Jejich odlišné představy jsme chtěli navzájem konfrontovat a s ohledem na živé diskuse během zasedání se to do značné míry zdařilo.

O reprodukci a reprodukovatelnosti jste, pane profesore, hovořil v úvodu své přednášky. Mohl byste tyto termíny specifikovat?
Oba pojmy jsou v zásadě dohodové a konvencionální. První z nich označuje replikaci hlavních struktur určitých objektů. Nejnázornější příklad nalezneme v biologii: jeden organizmus reprodukuje druhý s tím, že časová posloupnost je tomuto procesu inherentní a nezobrazuje se v jeho výsledku (tj. alespoň v úzkých časových mezích se pokládá za nepodstatnou). Naproti tomu je reprodukovatelnost konkrétní vlastností procesu, objektu nebo systému. Oba pojmy se ale často ztotožňují. Chtěl jsem též znovu upozornit na známou skutečnost, že proces reprodukce a reprodukovatelnost v absolutním smyslu neexistují a ani je nelze předpokládat. Není to možné už jen z důvodu, že se žádný jev neodehrává na stejné časové škále, tj. v identických časoprostorových podmínkách. Faktory, které označujeme jako "náhodné", ať už protože jsou neznámé nebo prostě neměřitelné, mohou dále dramaticky zkreslovat obraz vnímatelné skutečnosti. Jako příklad jsem uvedl nedávnou německou studii o výskytu dětské leukémie v blízkosti jaderných elektráren, jejíž autoři při výzkumu museli (vědomě) opomenout některé podstatné okolnosti (např. sociální strukturu obyvatel v těchto dis­triktech); ty ale mohou vést – zvláště v případech ­záměrného, zpravidla populistického, zneužití k nepodloženým sociálním a politickým závěrům. Rovněž nedávná kanadská epidemiologická studie dokládá, jak problematické, striktně řečeno nepřípustné, je formulovat (či lépe "vybírat") hypotézy ex post na již stávajícím souboru dat (v tomto případě vzorku populace). To ostatně doložil již Karl Popper. Řekl bych proto, že je třeba zvláště zde počítat nejen s významem vědeckým, ale i sociopolitickým.

Lze v tomto smyslu hovořit o prorůstání vědy a politiky?
S výsledky, které vědci seriozně prezentují, mohou určité politické kruhy manipulovat a vytvářet neadekvátní závěry. To ovšem není nic nového. Dochází k tomu proto, že současná společnost je do značné míry polarizována a výsledky vědeckého výzkumu jsou interpretovány podle poptávky. Platí to především o médiích, která se naneštěstí tak ráda soustředí na katastrofické scénáře. Nejsou ale sama: podobně operují i četné "alternativní" skupiny. Nicméně nepředpokládám, že by se v demokratické společnosti výsledky vědeckého výzkumu mohly stát vlastnictvím politických nebo finančních elit. "Dürenmattovský" scénář je dle mého názoru spíše literární konstrukcí než možnou realitou.

Čemu se v posledních letech věnujete?
Jako většina emeritních profesorů se více zabývám teorií svého oboru – zvláště termodynamikou bio­logických procesů na úrovni molekul. Toto téma hraničí i s mým dávným vědeckým zájmem, ještě z dob mého pražského působení na ÚOCHB – farmakologií peptidových hormonů. Asi poněkud amatérsky se zabývám rovněž teorií vědy a jejími obecnými aspekty, jako je právě reprodukovatelnost nebo kauzalita.

Jaká bude koncepce příštího setkání ve vile Lanna? Můžete prozradit jeho téma?
V příštím roce bude konference Science, or Else? zaměřena na antropocentrismus ve vědě, tj. do jaké míry je věda antropocentrická. Zatím uvažujeme o podtitulech jako např. Potřebujeme přírodu, nebo potřebuje příroda nás? Jsme skutečně v antropocentrickém smyslu "pány přírody" z pohledu lidské exis­tence, nebo je to jen naše fikce? Nejsou naše – tak často kritizované – zásahy do "přírody" vlastně její neodmyslitelnou součástí (vždyť jsme také jenom jedním z jejích elementů)? Tudíž: jsme oprávněni k používání technik vedoucích ke změnám genomů? Pokud posuzujeme vědecký problém z antropocentrické perspektivy, lze dojít k naprosto odlišným závěrům, než když jej nahlížíme např. z pohledu biocentrického nebo geocentrického. Osobně si ovšem nemyslím, že bychom byli až tak nekriticky antropocentrističtí, než aby nás to muselo znepokojovat. Nicméně toto téma bychom v příštím roce rádi opět diskutovali s odborníky jak z humanitních, tak i z přírodovědných oborů.

LUDĚK SVOBODA