Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Marjan Szyjkowski (1883–1952)

Moderní česká univerzitní polonistika vznikla brzy po ustavení československého státu. Její počátky jsou nerozlučně spjaty se jménem literárního historika a polonisty Marjana Szyjkowského, od jehož narození letos uplynulo 125 let.

Marjan Szyjkowski se narodil ve Lvově, kde také absolvoval gymnázium. Kvalitní odborné základy, jež mu dalo studium polonistiky na Univerzitě Jana Kazimíra, si doplnil pobytem v Ženevě. Doktorát získal r. 1906 na základě práce o spisovateli W. L. Anczycovi, kterou o dva roky později otiskl, a zároveň připravil šestisvazkové souborné vydání jeho díla. Stálé zaměstnání v krakovské univerzitní knihovně získal r. 1911; zde se na Jagellonské univerzitě r. 1914 také habilitoval a o pět let později se stal mimořádným profesorem.
Po ukončení studia se Szyjkowski v prvé řadě zabýval literární komparatistikou, zejména zpracováním západoevropských vlivů na vývoj polské literatury od 17. století s důrazem na období romantismu. Rozsáhlé studie věnoval např. domácímu ohlasu Macphersonova Ossiana, dílu J. J. Rousseaua či F. Schillera. Druhou oblastí jeho zájmu bylo polské divadlo. Szyjkowski působil jako uznávaný kritik a stál mj. u počátků známého krakovského divadla Bagatela. Řada jeho prací k dějinám polského dramatického umění vyvrcholila v účasti na monumentální akademické příručce Dzieje literatury pięknej w Polsce (1936).

Na společné fotografii Marjan Szyjkowski (stojící druhý zleva) mezi kolegy z pražské slavistiky
Na společné fotografii Marjan Szyjkowski (stojící druhý zleva) mezi kolegy z pražské slavistiky
FOTO: Archiv MÚA AV ČR

Koncem r. 1921, kdy polsko-české vztahy byly ještě zakaleny sporem o Těšínsko, podali pražští profesoři slavistiky návrh na vytvoření samostatné stolice pro polský jazyk a literaturu na pražské univerzitě. Volba nakonec padla na Szyjkowského, jehož komise označila za vynikajícího odborníka na oblast „o novější literatuře polské s širokým rozhledem kulturně-historickým a filosofickým“. V akademickém roce 1923–1924 poprvé předstoupil před studenty filozofické fakulty české univerzity, s níž spojil zbývající tři desetiletí svého života. Historik J. Bidlo v soukromém listu do Krakova záhy referoval: „Szyjkowski jako velmi dobrý řečník se těší veliké oblibě posluchačů.“ Nalezl mezi nimi vděčné žáky v čele s Karlem Krejčím, který se stal jeho nástupcem.
Témata Szyjkowského pražských přednášek vycházela z předchozích vědeckých zájmů s těžištěm v době romantismu a dílech velké trojice národních básníků A. Mickiewicze, J. Słowackého a Z. Krasińského. I do nich ale ponenáhlu pronikal Szyjkowského nový a v důsledku životní vědecký zájem, jehož výsledkem bylo dílo Polská účast v českém národním obrození, jak je nazváno jeho třídílné opus magnum (1931–1946). V něm se mu podařilo na základě bohatého materiálu vylíčit hlavní rysy česko-polské vzájemnosti na poli literatury od Dobrovského až po druhou polovinu 19. století.
V Praze se Szyjkowski zapojil nejen do života místní polské komunity, ale i do vědeckých institucí, jako byla Královská česká společnost nauk. Byl jedním z prvních členů kulturního odboru Slovanského ústavu, v jehož edičních řadách také publikoval značnou část svých prací. V rodném Polsku ho do svých řad zvolili členové Společností přátel vědy ve Varšavě a v Poznani i Polské akademie věd a umění. V Praze se Szyjkowski též podruhé oženil. První manželství se rozpadlo v době, kdy jeho jediná dcera Krystyna (1907–1985), vystupující pod pseudonymem Krystyna Ankwicz, začínala být známou divadelní a filmovou herečkou.
České prostředí neopustil ani po dobu druhé světové války. Období mezi jejím koncem a únorem 1948 vyplnil intenzivní činností. Po nedobrovolném odmlčení se tehdy mohl obrátit v řadě publikací a přednášek s výsledky své práce také k polskému publiku. Bohužel jen nanedlouho, protože „dělnické třídě obou zemí zůstal až do konce svého života třídně a ideologicky vzdálen“. Měl velmi omezené možnosti publikování, v rukopise zůstal čtvrtý díl jeho nejznámějšího díla a řada jiných prací. Zároveň byl odříznut od přímých kontaktů se svým rodným prostředím. V jednom ze soukromých dopisů sám hořce konstatoval, že čím větší je oficiální „přátelství“, tím je těžší se vzájemně navštěvovat. Zemřel po těžké nemoci 21. září 1952 v Praze.

MAREK ĎURČANSKÝ,
Archiv Univerzity Karlovy