English
Oblouky cest vědy a umění, jež se v uplynulých letech jako by vzdalovaly, se opět přibližují, protínají a čím dál víc spojují. Jedno inspiruje, zpřesňuje i zdokonaluje druhé, obě roviny nacházejí společnou řeč, chuť i vůli k soužití, a tím obohacování sebe i celé společnosti. Badatelé objevují ve své precizní práci výtvarno, výtvarníci bádají ve zdrojích, aby své tvorbě postavili pevný základ... Kam zařadit Vladimíra Pechara, jehož knížata a králové Koruny české doprovodili historické exkurze Dušana Třeštíka (a nebo snad opačně?), jehož Egyptskému cyklu předcházely roky důkladných studií, jehož obrazy byly vystaveny v Akademii věd, nedávno (a ne napoprvé) např. v Geofyzikálním ústavu AV ČR?
Podáváme si levou ruku a zaklesáváme malíčky, tykáme si a oslovuji ho Pluto. Jsme totiž skauti a před časem jsem měla tu čest pomáhat v klubovně našeho střediska při instalaci jedné z mnoha jeho výstav. Sedíce nad stohy kronik a zápisků vidím, že záběr Vladimíra Pechara přesahuje hranice jednoho rozhovoru. Pokusím se tedy použít jako vodítka čtyři díly Historie skautingu od Rudolfa Plajnera, která sice nakonec nikdy nevyšla, ale možnost ilustrovat obálky těchto knih si Pluto dodnes velice považuje.
Otevíráme první díl – Cestu k dospělosti. Jako by se v zádumčivých očích tvých postav dalo číst, že jsi do života nevykročil pohodlnou vyšlapanou pěšinou. Vystudoval jsi malbu u profesorů Kaisera, Mahelky a Uchytilové, ale tomu předcházely životní odbočky...
Musím se zastavit u zmíněných obálek Historie skautingu. Ačkoli Plajnerův rukopis knižně nevyšel, je archivován a jsem hrdý, že jsem ilustroval čtyři dominantní věci plus dvě další knihy. Samosebou mě to hřeje. Je to taková lidská nicůtka.
Po gymnáziu jsem nesměl dál studovat, jak se to začátkem padesátých roků stávalo, tak jsem nastoupil do fabriky jako kreslič do konstrukce. Pak se mi podařilo utéct alespoň na geologickou průmyslovku, kde nechtěli doporučení školy. Takže jsem udělal geologický abiturienťák a pak jsem se geologií asi 15 let opravdu živil.
Vycházejme z optimistické premisy, že všechno je pro něco dobré. Přivedlo tě to k podstatě – k hlíně, ke skále, ke kameni?
Můžu říct, že ano, poznal jsem fundament. Navíc jsem jako skaut uměl chodit podle mapy, což je v geologii potřeba, protože jsme prováděli terénní mapování. Po dlouhých 15 let jsem sám jen podle mapy procházel třeba osm hodin zcela neznámým krajem – Krušnými horami, Šumavou – domluvený, kde se po čtyřech, pěti, šesti hodinách sejdu s autem, které na mě bude na přesně určeném místě čekat. Celé dny sám v cizím terénu jen s mapou v ruce, to pak člověk splynul s přírodou a zemitostí. Mezitím jsem maloval a studoval výtvarnou školu při zaměstnání, což bylo dost náročné, navíc jsem si ještě přivydělával na družstevní byt malováním pro školu, pro časopisy, pro noviny.
„...původně jsem dělal všechno možné, krajinu, figurální tvorbu, to byla moje doména. Od figury jsem přešel k abstrakci. Pak jsem se takzvaně odrodil a stal jsem se portrétistou, kterým jsem nikdy nechtěl být.“
© Marina Hužvárová, Archiv SSČ
Inspirovala tě geologie při výtvarné tvorbě?
Přímo ne, ale k přírodě jsem měl vztah jako skaut a geologií se jen posílil. Klepal jsem kladívkem do kamenů, do tzv. kamenného výchozu, a zároveň tak prohluboval poměr k materii. Musel jsem poznat, jestli je to žula, nebo něco jiného, musel jsem si to ohmatat. A tomu jsem docela rád, i když jsem geologii dělal z nouze, protože jsem chtěl jít na konzervatoř, kam mě kvůli posudku ze školy nesměli přijmout.
Geologie se tě tedy svým způsobem ujala, vedla tvé kroky. Zajímá tě ještě, sleduješ nové trendy?
Ano, dodnes jsme v kontaktu s bývalými kolegy. Chodím do přírodovědného klubu Barrande, který vede kolega Vladimír Sattran, s nímž jsme v roce 1957 mapovali v Krušných horách. Geologie je mi blízká, je to prostě příroda, byť zdánlivě mrtvá, mluví ke člověku, který rozpozná kameny od sebe. Květiny zas mluví jiným způsobem. Při pohledu na hrubozrnnou nebo jemnozrnnou žulu cítím v každé něco jiného. Rozpoznávám a musím vědět, jak hornina vznikla, proč zkrystalizovala právě takhle, proč jsou tam ty černé amfiboly, jak šla postupně krystalizace, z čeho vznikl výsledný element čili ta hornina...
Právě některé tvé obrazy na mne působí, jako by horninu přiznávaly, jako by z ní svou strukturou vycházely.
V těch obrazech, strukturážích, je písek. To znamená, že materie je opět ta prvotní surovina, z níž potom rozpadem vzniká úrodná ornice a následně kytky. Takže základ horniny je i v mých obrazech, pořád pracuji s tvrdým materiálem.
Musíme připomenout, že tvá cesta k dospělosti vedla také přes hudbu. Zprvu tě doma „trápili“ houslemi, ale pak jsi našel „svůj“ nástroj, který odstartoval celoživotní kariéru. Od „študácké kapely“ pokročíme za zvuků trumpety do další kapitoly Ve službách republiky.
Narukoval jsem k PTP jako „špatnej“. K přežití vojny bylo životně nutno se čehokoli chytit. Jelikož už jsem v té době byl kapelníkem hudebního souboru, nabídl jsem politrukovi, že mu tam založím kapelu, což se skutečně stalo. Naše skvostná kapela měla stálé angažmá s pravidelným vystupováním. Takhle jsem splynul se službou republice – jako PTPáka mě pustili po 26 měsících, těsně před Štědrým dnem v roce 1956.
Pomalu se tedy dostáváme k šedesátým letům. Hudbě jsi sloužil dál jako profesionální trumpetista v kavárenské kapele. Muzikant a geolog, co převažovalo?
Ano, pracoval jsem dál jako geolog. Někdy v roce 1959 jsem založil dixielandovou kapelu a po roce jsem obnovil provoz v Olympiku ve Spálené ulici. Při slavnostním otevření léta nečinného dolního sálu účinkovala naše Dixie Party, v níž hrál na trombon Jiří Grossmann. Upozorňuji, že byl špatný trombonista, pak hrál basu. Právě na zahajovacím představení se dal dohromady se spoluautorem pořadu Miloslavem Šimkem.
A následně vlastně vznikla slavná dvojice Šimek a Grossmann.
Ovšem defilují zde další jména, např. na Povolávacím rozkazu na nevinný zmatek, jenž sluje Polotrapno, figuruje Vladimír Bystrov, dnes známý spisovatel a protikomunistický aktivista angažující se ve prospěch obětí komunismu odvlečených do bývalého Sovětského svazu, Petr Zuna, otec moderátora Pavla Zuny, Petr Uhl...
Byli to študáci, kteří měli čas a příbuzné zájmy. Šimek spolu s Bystrovem byli mezi organizátory. Tenkrát začínal Semafor… Je tam ještě řada jiných jmen. Jen lituji, že nejsou žádné fotky. Jednou o přestávce pustili zvukaři do reproduktoru nějaký dixieland. Pustit kapele při přestávce konkurenci se nedělá. Nadával jsem zvukařům, oni se smáli, ať prý chvilku poslouchám: byli jsme to my ze záznamu... Pátral jsem po nahrávkách z Olympiku z té doby, až jsem se po čtvrtstoletí dopídil k příbuznému Jirky Grossmanna na Smíchově, který jako zvukař a technik pořizoval záznamy a měl jich spousty. Všechny se zničily, když se rozváděl, nezůstala mu jediná nota záznamu z té doby.
Ze slavné doby druhé poloviny 60. let postupně přecházíme do let sedmdesátých. Do části Ve znamení hákového kříže. Pro skauty to byl taky kříž, protože byl zakázán, takže spousta oddílů fungovala dál ilegálně. To se týkalo i tebe.
Po válce byl skaut obnoven v roce 1945. Do té doby, to mi bylo 14 let, spadají má výtvarná prvodíla. Ovšem nastal opět stín – tentokrát rudé hvězdy – skauting vadil komunistům ještě víc než předtím Němcům. V roce 1968, kdy byl Junák krátce obnoven, začala má horečná spolupráce s dlouholetým vůdcem československého Junáka prof. Rudolfem Plajnerem a celým vedením. Pokračovali jsme i po zrušení skauta v roce 1970. Právě tehdy vznikla zmíněná výtvarná tetralogie obálek k historii skautingu a řada dalších věcí, grafik a PF. Situace se pak opakovala zase po sametové revoluci, kdy se musela dohonit spousta věcí a jako člen organizační rady jsem to měl vlastně za povinnost.
Není bez zajímavosti, že Vladimír Pechar přispěl do bohatého šatníku Pražského Jezulátka skautským oblečkem.
FOTO: Archiv Vladimíra Pechara
Poznámkou, že jsi autorem oficiální české skautské lilie a téměř každý skautský památník vyšel z tvých rukou, opusťme junáky, abychom se vydali k portrétům postav z dávných časů, které jsi na svých obrazech ztvárnil. Věnoval ses Egyptu, oslovil Tě Shakespeare a zdá se, jako by ses až ztotožňoval s králem Learem, čerpal jsi z české historie. Dovedu si představit, že „vědecký“ obraz vzniká na základě hlubokého studia prostředí, osobností, zvyků té doby, oblékání. Podnikal’s studijní cesty a sbíral rozsáhlý podkladový materiál. Jak jsi své náměty podchycoval, jak jsi k nim přistupoval?
Jsou to stovky hodin. V roce 1952 jsem tento styl a studium kresby zahájil Egyptem. První návštěva v roce 1968 mě tak nadchla, že jsem se začal věnovat symbolice a mytologii, tepaným reliéfům, bohům a symbolům. Králové měli vždy v rukách nebo na hlavách něco, co je determinovalo, a to mě zaujalo. Vytvořil jsem galerii asi 55–60 postav starověkého Egypta ve velkých obrazech, strukturážích. Abych se dozvěděl co nejvíc, seznámil jsem se s různými egyptology a chytilo mě to natolik, že jsem přemýšlel o dálkovém studiu. Vzniklo obsáhlé dílo – portréty (vyšly knižně) i mytologie a symbolika v plechách. Poté jsem přešel na Shakespeara, protože jako kluk jsem tíhl k divadlu. Shakespeare je jednička. U Egypťanů jsem charakteristiku tváří musel ovlivnit faktografií, vycházet z odborného podkladu. Kdežto u Shakespeara jsem mohl fantazírovat – udělat si svého krále Leara, svého Richarda III. Profesor Stříbrný z fakulty mě kdysi přinutil k samostatné výstavě 50 králů Learů. Je to moje životní postava, dnes už jich mám asi 100. Ze Shakespearových dvanácti her mám celkem 60 tváří a vytvářel jsem je tak, jak jsem je cítil.
Jednou mi profesor z konzervatoře Josef Svejkovský, také trumpetista, přátelským, ale kategorickým způsobem vytkl, že dělám renesanci u Shakespeara, starověk v Egyptě, ale co česká historie? Vnitřně jsem se zarděl a usoudil, že bych to jako životní úkol mohl zkusit. Nevěděl jsem však, zda bych si vůbec se svou neznalostí české historie mohl troufnout. Na rozdíl od antiky, Egypta, jsem s českou historií ustrnul na úrovni gymnaziálních znalostí. Vybral jsem si 28 postav, které jsem konzultoval s doktorem Třeštíkem – skutečnou hvězdou v oblasti rané české historie, uznávanou i konkurenty a diskutujícími partnery. On se mě ujal a trvalo osm let od prvních skic přes připomínky, podle nichž jsem opravoval jednotlivé portréty, než se mohly vystavit. Dostával jsem od něj fotky kosterních nálezů a literaturu, kterou normální člověk nemá možnost získat. Díky němu jsem načerpal slušné znalosti i v české historii. Kresby on nekorigoval, jen říkal: „Toho jste udělal moc slušného, toho moc sprostého, tak ho zjemněte a toho zhoršete.“ Tak vznikla Králové a knížata zemí Koruny české. Protože mi lidé vyčítali, že určité postavy chybí, chtěl jsem je doplnit o dalších 12. Asi 10 jich mám napsaných i s charakteristikami, jenže se bohužel na to necítím ani fyzicky, ani psychicky – už se k tomu nevrátím.
Nejsem vystudovaný historik, ani egyptolog nebo shakespearolog, ale díky rokům intenzivního studia se považuji za poučeného laika.
Portrét Drahomíry z pohanského kmene Stodoranů (Polabští Slované), manželky Vratislava, která byla matkou významných osobností českých dějin sv. Václava a Boleslava I. Obraz pochází z cyklu Králové a knížata zemí Koruny české, který vznikal ve spolupráci výtvarníka Vladimíra Pechara a historika Dušana Třeštíka.
© Vladimír Pechar
Asi před dvěma lety mě především můj syn přesvědčil, abych se vrhl na další zajímavou a atraktivní práci, a sice slovanskou mytologii. O ní se moc neví, na rozdíl od mytologie starých Římanů, Řeků, Egypta, kde světová kultura nemá mezery. Tady kdysi vyšla dokonce encyklopedie, tak jsem si to opět nastudoval a vytvořil shodou okolností opět 40 postav od Peruna až po méně známé postavy na velkých kartonech barevně křídami mastnými a suchými. Tyto portréty teď čekají na dotvoření a práce na nich byla o to zajímavější, že některé věci jsou sice jasné – má držet v ruce blesk a kladivo –, ale na leccos se názory tříští podle různých badatelů. Vytvořil jsem si tedy postavy podle svého, což je pro výtvarníka úžasné a lákavé.
Volně jsme překročili do poslední kapitoly Junácké oběti života, kdy se nám junák s prací stále prolíná. Cítíš se být poučeným laikem, nastudováno máš skutečně mnoho. Jmenoval jsi dost osobností z akademického prostředí, které také vážou skautské ideály. Mezi vedoucími je nejvíc vysokoškolsky vzdělaných lidí, vždyť i dosavadní předsedové Akademie věd, ať už Rudolf Zahradník, Helena Illnerová nebo Václav Pačes, jsou skauti. Jak jste vlastně se současným předsedou AV ČR Václavem Pačesem zjistili, že navštěvujete stejné schůzky?
V Klubu Café Barrande na Žižkově, jehož majitelem je můj bývalý kolega Vláďa Sattran, s nímž jsme mapovali Krušné hory, se schází bývalá členská základna oddílu pětky. Členy jsou oba Pačesové, mladší Tomáš, hydrogeolog, a Václav, současný předseda Akademie. S Tomášem jsem se sešel už dřív, oni spolu se Šimkem psali povídky. Svět je prostě malý a vše je propojené. S Rudolfem Zahradníkem kamarádíme dávno, dokonce mi organizoval nějaké výstavy – v hlavní budově Akademie na Národní jsem měl české panovníky a Shakespeary v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR na Petřinách. Přátelíme se dodnes. Loni přišel na vernisáž do Geofyzikálního ústavu AV ČR na Spořilově, kde jsme měli tři autoři společnou výstavu. Tohle je spolupráce skaut – výtvarník. Když jsem ještě v Ústředním ústavu geologickém dělal geologii, snoubila se u mne věda s výtvarnou prací a naštěstí i s tou skautskou.
Krásně jsme to uzavřeli, Akademie původně vznikla jako Akademie pro vědu a umění a teď se k tomu vracíme, že umění je nedílnou součástí života i vědy, tím spíš, že mnoho vědeckých výstupů je dnes na pomezí umění. Není tedy divu, že spousta vědců vystavuje svou práci jako umělecké artefakty, umělci zas svou práci staví na důkladné vědecké základy.
Další informace o Vladimíru Pecharovi na http://www.volny.cz/vlad.pechar.
MARINA HUŽVÁROVÁ
Podáváme si levou ruku a zaklesáváme malíčky, tykáme si a oslovuji ho Pluto. Jsme totiž skauti a před časem jsem měla tu čest pomáhat v klubovně našeho střediska při instalaci jedné z mnoha jeho výstav. Sedíce nad stohy kronik a zápisků vidím, že záběr Vladimíra Pechara přesahuje hranice jednoho rozhovoru. Pokusím se tedy použít jako vodítka čtyři díly Historie skautingu od Rudolfa Plajnera, která sice nakonec nikdy nevyšla, ale možnost ilustrovat obálky těchto knih si Pluto dodnes velice považuje.
Otevíráme první díl – Cestu k dospělosti. Jako by se v zádumčivých očích tvých postav dalo číst, že jsi do života nevykročil pohodlnou vyšlapanou pěšinou. Vystudoval jsi malbu u profesorů Kaisera, Mahelky a Uchytilové, ale tomu předcházely životní odbočky...
Musím se zastavit u zmíněných obálek Historie skautingu. Ačkoli Plajnerův rukopis knižně nevyšel, je archivován a jsem hrdý, že jsem ilustroval čtyři dominantní věci plus dvě další knihy. Samosebou mě to hřeje. Je to taková lidská nicůtka.
Po gymnáziu jsem nesměl dál studovat, jak se to začátkem padesátých roků stávalo, tak jsem nastoupil do fabriky jako kreslič do konstrukce. Pak se mi podařilo utéct alespoň na geologickou průmyslovku, kde nechtěli doporučení školy. Takže jsem udělal geologický abiturienťák a pak jsem se geologií asi 15 let opravdu živil.
Vycházejme z optimistické premisy, že všechno je pro něco dobré. Přivedlo tě to k podstatě – k hlíně, ke skále, ke kameni?
Můžu říct, že ano, poznal jsem fundament. Navíc jsem jako skaut uměl chodit podle mapy, což je v geologii potřeba, protože jsme prováděli terénní mapování. Po dlouhých 15 let jsem sám jen podle mapy procházel třeba osm hodin zcela neznámým krajem – Krušnými horami, Šumavou – domluvený, kde se po čtyřech, pěti, šesti hodinách sejdu s autem, které na mě bude na přesně určeném místě čekat. Celé dny sám v cizím terénu jen s mapou v ruce, to pak člověk splynul s přírodou a zemitostí. Mezitím jsem maloval a studoval výtvarnou školu při zaměstnání, což bylo dost náročné, navíc jsem si ještě přivydělával na družstevní byt malováním pro školu, pro časopisy, pro noviny.
„...původně jsem dělal všechno možné, krajinu, figurální tvorbu, to byla moje doména. Od figury jsem přešel k abstrakci. Pak jsem se takzvaně odrodil a stal jsem se portrétistou, kterým jsem nikdy nechtěl být.“
© Marina Hužvárová, Archiv SSČ
Inspirovala tě geologie při výtvarné tvorbě?
Přímo ne, ale k přírodě jsem měl vztah jako skaut a geologií se jen posílil. Klepal jsem kladívkem do kamenů, do tzv. kamenného výchozu, a zároveň tak prohluboval poměr k materii. Musel jsem poznat, jestli je to žula, nebo něco jiného, musel jsem si to ohmatat. A tomu jsem docela rád, i když jsem geologii dělal z nouze, protože jsem chtěl jít na konzervatoř, kam mě kvůli posudku ze školy nesměli přijmout.
Geologie se tě tedy svým způsobem ujala, vedla tvé kroky. Zajímá tě ještě, sleduješ nové trendy?
Ano, dodnes jsme v kontaktu s bývalými kolegy. Chodím do přírodovědného klubu Barrande, který vede kolega Vladimír Sattran, s nímž jsme v roce 1957 mapovali v Krušných horách. Geologie je mi blízká, je to prostě příroda, byť zdánlivě mrtvá, mluví ke člověku, který rozpozná kameny od sebe. Květiny zas mluví jiným způsobem. Při pohledu na hrubozrnnou nebo jemnozrnnou žulu cítím v každé něco jiného. Rozpoznávám a musím vědět, jak hornina vznikla, proč zkrystalizovala právě takhle, proč jsou tam ty černé amfiboly, jak šla postupně krystalizace, z čeho vznikl výsledný element čili ta hornina...
Právě některé tvé obrazy na mne působí, jako by horninu přiznávaly, jako by z ní svou strukturou vycházely.
V těch obrazech, strukturážích, je písek. To znamená, že materie je opět ta prvotní surovina, z níž potom rozpadem vzniká úrodná ornice a následně kytky. Takže základ horniny je i v mých obrazech, pořád pracuji s tvrdým materiálem.
Musíme připomenout, že tvá cesta k dospělosti vedla také přes hudbu. Zprvu tě doma „trápili“ houslemi, ale pak jsi našel „svůj“ nástroj, který odstartoval celoživotní kariéru. Od „študácké kapely“ pokročíme za zvuků trumpety do další kapitoly Ve službách republiky.
Narukoval jsem k PTP jako „špatnej“. K přežití vojny bylo životně nutno se čehokoli chytit. Jelikož už jsem v té době byl kapelníkem hudebního souboru, nabídl jsem politrukovi, že mu tam založím kapelu, což se skutečně stalo. Naše skvostná kapela měla stálé angažmá s pravidelným vystupováním. Takhle jsem splynul se službou republice – jako PTPáka mě pustili po 26 měsících, těsně před Štědrým dnem v roce 1956.
Pomalu se tedy dostáváme k šedesátým letům. Hudbě jsi sloužil dál jako profesionální trumpetista v kavárenské kapele. Muzikant a geolog, co převažovalo?
Ano, pracoval jsem dál jako geolog. Někdy v roce 1959 jsem založil dixielandovou kapelu a po roce jsem obnovil provoz v Olympiku ve Spálené ulici. Při slavnostním otevření léta nečinného dolního sálu účinkovala naše Dixie Party, v níž hrál na trombon Jiří Grossmann. Upozorňuji, že byl špatný trombonista, pak hrál basu. Právě na zahajovacím představení se dal dohromady se spoluautorem pořadu Miloslavem Šimkem.
A následně vlastně vznikla slavná dvojice Šimek a Grossmann.
Ovšem defilují zde další jména, např. na Povolávacím rozkazu na nevinný zmatek, jenž sluje Polotrapno, figuruje Vladimír Bystrov, dnes známý spisovatel a protikomunistický aktivista angažující se ve prospěch obětí komunismu odvlečených do bývalého Sovětského svazu, Petr Zuna, otec moderátora Pavla Zuny, Petr Uhl...
Byli to študáci, kteří měli čas a příbuzné zájmy. Šimek spolu s Bystrovem byli mezi organizátory. Tenkrát začínal Semafor… Je tam ještě řada jiných jmen. Jen lituji, že nejsou žádné fotky. Jednou o přestávce pustili zvukaři do reproduktoru nějaký dixieland. Pustit kapele při přestávce konkurenci se nedělá. Nadával jsem zvukařům, oni se smáli, ať prý chvilku poslouchám: byli jsme to my ze záznamu... Pátral jsem po nahrávkách z Olympiku z té doby, až jsem se po čtvrtstoletí dopídil k příbuznému Jirky Grossmanna na Smíchově, který jako zvukař a technik pořizoval záznamy a měl jich spousty. Všechny se zničily, když se rozváděl, nezůstala mu jediná nota záznamu z té doby.
Ze slavné doby druhé poloviny 60. let postupně přecházíme do let sedmdesátých. Do části Ve znamení hákového kříže. Pro skauty to byl taky kříž, protože byl zakázán, takže spousta oddílů fungovala dál ilegálně. To se týkalo i tebe.
Po válce byl skaut obnoven v roce 1945. Do té doby, to mi bylo 14 let, spadají má výtvarná prvodíla. Ovšem nastal opět stín – tentokrát rudé hvězdy – skauting vadil komunistům ještě víc než předtím Němcům. V roce 1968, kdy byl Junák krátce obnoven, začala má horečná spolupráce s dlouholetým vůdcem československého Junáka prof. Rudolfem Plajnerem a celým vedením. Pokračovali jsme i po zrušení skauta v roce 1970. Právě tehdy vznikla zmíněná výtvarná tetralogie obálek k historii skautingu a řada dalších věcí, grafik a PF. Situace se pak opakovala zase po sametové revoluci, kdy se musela dohonit spousta věcí a jako člen organizační rady jsem to měl vlastně za povinnost.
Není bez zajímavosti, že Vladimír Pechar přispěl do bohatého šatníku Pražského Jezulátka skautským oblečkem.
FOTO: Archiv Vladimíra Pechara
Poznámkou, že jsi autorem oficiální české skautské lilie a téměř každý skautský památník vyšel z tvých rukou, opusťme junáky, abychom se vydali k portrétům postav z dávných časů, které jsi na svých obrazech ztvárnil. Věnoval ses Egyptu, oslovil Tě Shakespeare a zdá se, jako by ses až ztotožňoval s králem Learem, čerpal jsi z české historie. Dovedu si představit, že „vědecký“ obraz vzniká na základě hlubokého studia prostředí, osobností, zvyků té doby, oblékání. Podnikal’s studijní cesty a sbíral rozsáhlý podkladový materiál. Jak jsi své náměty podchycoval, jak jsi k nim přistupoval?
Jsou to stovky hodin. V roce 1952 jsem tento styl a studium kresby zahájil Egyptem. První návštěva v roce 1968 mě tak nadchla, že jsem se začal věnovat symbolice a mytologii, tepaným reliéfům, bohům a symbolům. Králové měli vždy v rukách nebo na hlavách něco, co je determinovalo, a to mě zaujalo. Vytvořil jsem galerii asi 55–60 postav starověkého Egypta ve velkých obrazech, strukturážích. Abych se dozvěděl co nejvíc, seznámil jsem se s různými egyptology a chytilo mě to natolik, že jsem přemýšlel o dálkovém studiu. Vzniklo obsáhlé dílo – portréty (vyšly knižně) i mytologie a symbolika v plechách. Poté jsem přešel na Shakespeara, protože jako kluk jsem tíhl k divadlu. Shakespeare je jednička. U Egypťanů jsem charakteristiku tváří musel ovlivnit faktografií, vycházet z odborného podkladu. Kdežto u Shakespeara jsem mohl fantazírovat – udělat si svého krále Leara, svého Richarda III. Profesor Stříbrný z fakulty mě kdysi přinutil k samostatné výstavě 50 králů Learů. Je to moje životní postava, dnes už jich mám asi 100. Ze Shakespearových dvanácti her mám celkem 60 tváří a vytvářel jsem je tak, jak jsem je cítil.
Jednou mi profesor z konzervatoře Josef Svejkovský, také trumpetista, přátelským, ale kategorickým způsobem vytkl, že dělám renesanci u Shakespeara, starověk v Egyptě, ale co česká historie? Vnitřně jsem se zarděl a usoudil, že bych to jako životní úkol mohl zkusit. Nevěděl jsem však, zda bych si vůbec se svou neznalostí české historie mohl troufnout. Na rozdíl od antiky, Egypta, jsem s českou historií ustrnul na úrovni gymnaziálních znalostí. Vybral jsem si 28 postav, které jsem konzultoval s doktorem Třeštíkem – skutečnou hvězdou v oblasti rané české historie, uznávanou i konkurenty a diskutujícími partnery. On se mě ujal a trvalo osm let od prvních skic přes připomínky, podle nichž jsem opravoval jednotlivé portréty, než se mohly vystavit. Dostával jsem od něj fotky kosterních nálezů a literaturu, kterou normální člověk nemá možnost získat. Díky němu jsem načerpal slušné znalosti i v české historii. Kresby on nekorigoval, jen říkal: „Toho jste udělal moc slušného, toho moc sprostého, tak ho zjemněte a toho zhoršete.“ Tak vznikla Králové a knížata zemí Koruny české. Protože mi lidé vyčítali, že určité postavy chybí, chtěl jsem je doplnit o dalších 12. Asi 10 jich mám napsaných i s charakteristikami, jenže se bohužel na to necítím ani fyzicky, ani psychicky – už se k tomu nevrátím.
Nejsem vystudovaný historik, ani egyptolog nebo shakespearolog, ale díky rokům intenzivního studia se považuji za poučeného laika.
Portrét Drahomíry z pohanského kmene Stodoranů (Polabští Slované), manželky Vratislava, která byla matkou významných osobností českých dějin sv. Václava a Boleslava I. Obraz pochází z cyklu Králové a knížata zemí Koruny české, který vznikal ve spolupráci výtvarníka Vladimíra Pechara a historika Dušana Třeštíka.
© Vladimír Pechar
Asi před dvěma lety mě především můj syn přesvědčil, abych se vrhl na další zajímavou a atraktivní práci, a sice slovanskou mytologii. O ní se moc neví, na rozdíl od mytologie starých Římanů, Řeků, Egypta, kde světová kultura nemá mezery. Tady kdysi vyšla dokonce encyklopedie, tak jsem si to opět nastudoval a vytvořil shodou okolností opět 40 postav od Peruna až po méně známé postavy na velkých kartonech barevně křídami mastnými a suchými. Tyto portréty teď čekají na dotvoření a práce na nich byla o to zajímavější, že některé věci jsou sice jasné – má držet v ruce blesk a kladivo –, ale na leccos se názory tříští podle různých badatelů. Vytvořil jsem si tedy postavy podle svého, což je pro výtvarníka úžasné a lákavé.
Volně jsme překročili do poslední kapitoly Junácké oběti života, kdy se nám junák s prací stále prolíná. Cítíš se být poučeným laikem, nastudováno máš skutečně mnoho. Jmenoval jsi dost osobností z akademického prostředí, které také vážou skautské ideály. Mezi vedoucími je nejvíc vysokoškolsky vzdělaných lidí, vždyť i dosavadní předsedové Akademie věd, ať už Rudolf Zahradník, Helena Illnerová nebo Václav Pačes, jsou skauti. Jak jste vlastně se současným předsedou AV ČR Václavem Pačesem zjistili, že navštěvujete stejné schůzky?
V Klubu Café Barrande na Žižkově, jehož majitelem je můj bývalý kolega Vláďa Sattran, s nímž jsme mapovali Krušné hory, se schází bývalá členská základna oddílu pětky. Členy jsou oba Pačesové, mladší Tomáš, hydrogeolog, a Václav, současný předseda Akademie. S Tomášem jsem se sešel už dřív, oni spolu se Šimkem psali povídky. Svět je prostě malý a vše je propojené. S Rudolfem Zahradníkem kamarádíme dávno, dokonce mi organizoval nějaké výstavy – v hlavní budově Akademie na Národní jsem měl české panovníky a Shakespeary v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR na Petřinách. Přátelíme se dodnes. Loni přišel na vernisáž do Geofyzikálního ústavu AV ČR na Spořilově, kde jsme měli tři autoři společnou výstavu. Tohle je spolupráce skaut – výtvarník. Když jsem ještě v Ústředním ústavu geologickém dělal geologii, snoubila se u mne věda s výtvarnou prací a naštěstí i s tou skautskou.
Krásně jsme to uzavřeli, Akademie původně vznikla jako Akademie pro vědu a umění a teď se k tomu vracíme, že umění je nedílnou součástí života i vědy, tím spíš, že mnoho vědeckých výstupů je dnes na pomezí umění. Není tedy divu, že spousta vědců vystavuje svou práci jako umělecké artefakty, umělci zas svou práci staví na důkladné vědecké základy.
Další informace o Vladimíru Pecharovi na http://www.volny.cz/vlad.pechar.
MARINA HUŽVÁROVÁ