English
Jsou spisovatelé, kteří se stali ikonou své země nejen dílem, ale i životem: Božena Němcová, Jaroslav Hašek, Karel Čapek. V Rusku je takovou ikonou Michail Bulgakov. Román Mistr a Markétka je přirovnáván co do významu ke Gogolovým Mrtvým duším, ale do povědomí kulturní veřejnosti se zapsal stejně výrazně Bulgakovův život, především jeho paradoxní podobou. V prvních letech sovětského režimu byl Bulgakov úspěšným dramatikem a spisovatelem groteskních próz, když se v roce 1929 jeho postavení náhle zhroutilo: jeho hry byly staženy z repertoáru, prózy nebyly povoleny k tisku. V dubnu 1930 mu však zavolal sám Stalin, který dovolil, aby jej jako dramaturga zaměstnalo Moskevské umělecké divadlo, jež také jako jediné smělo uvádět jeho hru Dni Turbinových. Vlastní Bulgakovova díla i dramatizace, například Dona Quijota nebo Mrtvých duší, byly nadále buď zakazovány, nebo se dostávaly na veřejnost jen s velkými potížemi a škrty. Režim neukázal svou krutost, ale prolhanost. Na Bulgakova působila stejně depresivně jako přímé pronásledování: zemřel 10. března 1940, v nejtemnějším okamžiku evropské historie 20. století, kdy se zdálo, že spojenectví Německa se Sovětským svazem navždy zastřelo jakoukoli pozitivní perspektivu.
Kniha Deníky Mistra a Markétky (Academia, Praha 2013, 586 stran, přeložila Alena Morávková) svědčí o tomto osudu z mnoha stran: obsahuje fragmentárně vedené i fragmentárně zachované deníky, výběr z korespondence a hlavně záznamy Bulgakovovy ženy o posledních letech spisovatelova života a pomalém utváření ústředního díla, románu Mistr a Markétka. Nad těmito texty lze jen povzdechnout: Rusko bylo vždycky tragická země.
VLADIMÍR SVATOŇ,
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy