Po přijetí zákona o reformě ruské Akademie věd

Všechno teprve začíná

Projektu Zákona o reformě RAV, který vyvolal vlnu protestů vědecké komunity v Rusku a velmi kriticky jej komentovali mnozí významní badatelé v zahraničí, jsme se obsáhle věnovali v AB 9/2013. Připomeňme, že podstatou reformy je sloučení stávající Akademie se dvěma oborovými, méně prestižními akademiemi (medicínské a zemědělské) a zřízení Federální agentury pro vědecké organizace, která převezme veškerý majetek tří akademií a bude mít rozhodující slovo nejenom v hospodářském, ale i vědeckém řízení výzkumných ústavů. Výsledky a efektivnost jejich práce bude hodnotit mezioborová komise s dalekosáhlými důsledky pro budoucnost ústavů a jejich zaměstnanců. Po téměř tříměsíčním vyjednávání RAV s mocenskými strukturami a prezidentem Vladimirem Putinem vešel Zákon po schválení dumou a Radou Ruské federace v platnost 27. září 2013. Ačkoli do něj bylo oproti původnímu návrhu vneseno mnoho dílčích pozměňujících modifikací, akademikům se nepodařilo získat významný ústupek v nejzávaznější otázce týkající se řízení ústavů. Ty jsou Zákonem zcela vyvlastněny, a RAV tak de facto ztrácí charakter autonomní organizace provádějící základní výzkum a stává se především poradním orgánem – „klubem“ volené vědecké elity bez rozhodujících pravomocí. Výmluvně to dosvědčují následující čísla z federálního rozpočtu pro rok 2014: nově zřízená agentura bude disponovat 90 miliardami rublů, (1 † ≈ 45 Rb), zatímco „velké“ Akademii byl přidělen pouhý zlomek – tři miliardy rublů.

Zdroj: http://images.yandex.ru
Prezident RAV Vladimir Fortov (vpravo) a ředitel Federální agentury pro vědecké organizace Michail Kotjukov při diskuzi s ruským prezidentem Vladimirem Putinem

Při letním napjatém střetu vědců s mocí existovaly dvě koncepce. Radikální, kterou zastávali mnozí špičkoví vědci včetně nositele Nobelovy ceny za fyziku Žorese Alferova a odbory, odmítala zákon jako nepřijatelný ve své podstatě; mezní formou nátlaku na jeho odvolání mohla být generální stávka v ústavech RAV. Oproti tomu většina akademické nomenklatury i nově zvolený prezident RAV Vladimír Fortov varovali před vyhrocením a politizováním konfliktu (vědce totiž jasně podpořil i nejvýznačnější opoziční předák Andrej Navalnyj); snažili se o prosazení maxima zmírňujících oprav a doplňků v předkládaném zákonu a spoléhali na určitou podporu Vladimira Putina. Přes jeho počáteční vstřícnost a dojem konsenzuálnosti v jednání s V. Fortovem svědčí přijetí zákona v jeho, možno říci, „tvrdé“ variantě o iluzornosti víry v dohodu s mocí a je jasnou prohrou pro RAV a Fortova samotného.
S odstupem několika měsíců je zřejmé, že Ministerstvo vzdělávání a vědy bylo spíše převodní pákou. Klíčovým aktérem v přípravě reformy RAV byla administrace prezidenta Ruské federace. Rozhodující pozici zde zastává Andrej Fursenko, exministr vzdělávání a vědy z doby premiérství V. Putina, který se již dříve z této pozice snažil (neúspěšně) určité reformy akademické vědy prosadit. Je známo, že A. Fursenko má blízko k řediteli Kurčatovského institutu Michailu Kovalčukovi, o jehož roli „šedé eminence“ v politice řízení vědy v Rusku jsme se zmínili v předchozím článku. Je tedy otázkou, zda protestní hnutí mohlo za dané konfigurace příznivějšího výsledku pro RAV vůbec docílit. Podle slov bioinformatika Michaila Gelfanda, jednoho z hlavních představitelů opozice mezi vědci, mohla být jedinou cestou mobilizace s celospolečenským přesahem, jejímž výsledkem by byly desetitisícové demonstrace v ulicích Moskvy. K tomu však v letních měsících nebyly příznivé podmínky a pro široké vrstvy ruské společnosti je reforma akademií málo srozumitelná a navíc ani není podstatná. Rovněž nelze říci, že odpor vědecké fronty v září 2013 před přijetím Zákona byl skutečně masivní; mnozí sledovali vývoj událostí s fatalismem pro Rusy příznačným. Navíc byl postoj řadových věd­ců ke zkostnatělému vedení RAV krajně kritický – nechtělo se jim tedy za Akademii bojovat „do posledního dechu“ bitvu pokládanou za předem prohranou. Určitou protireakcí bylo krátce po přijetí zákona založení reprezentativní Komise společenské kontroly nad průběhem a výsledky reforem v oblasti vědy, která si dala za úkol monitorovat veškeré reformní kroky, provádět alternativní evaluaci pracovních skupin, upozorňovat na protilegislativní akty, poskytovat právní podporu kolektivům a jednotlivcům a objektivně informovat veřejnost.
Klíčová složka reformy – Federální agentura pro vědecké organizace (označovaná v Rusku zkratkou FANO) – byla ustanovena v den přijetí Zákona o reformě RAV a pro zdání vstřícnosti měla veřejnost možnost měsíc diskutovat o jejích stanovách. Ty nenechávají nikoho na pochybách, že agentura bude hrát rozhodující roli v řízení akademických ústavů a struktury RAV budou pouze předkládat návrhy, radit při klíčových rozhodnutích a vyjadřovat se případně k přijatým opatřením. Především jmenování ředitelů ústavů přestává být ve výhradní kompetenci RAV. Šokem pro mnohé byla nominace ředitele FANO, kterým se stal 37letý ekonom Michail Kotjukov, dříve náměstek ministra financí, bez významnější předchozí zkušenosti v oblasti administrace výzkumu. Předpokládá se proto, že dojde k částečné privatizaci a odprodeji akademického majetku.

Zdroj: http://www.ras.ru
Andrej Fursenko odpovídá za oblast výzkumu a vývoje v administraci prezidenta Vladimira Putina.

Začátkem listopadu 2013 publikovala vláda směrnice pro evaluaci ústavů spadajících pod FANO. Mají být hodnoceny s pětiletou periodicitou pomocí 25 kvantifikovatelných kritérií a na jejich základě zařazeny do třech skupin: vedoucí, střední a nedostatečné, předurčené k likvidaci. Rozdělení bude dělat širší mezioborová komise, jejíž složení zatím není známé. Počítá se rovněž s kategorizací vědeckých pracovníků do třech tříd; nejlepší budou mít stálé smlouvy potvrzované pětiletou atestací a mohou přecházet mezi jednotlivými ústavy, další skupina bude zaměstnána v daném ústavu na dobu určitou s tří- až pětiletým kontraktem, ostatní budou pracovat výhradně za prostředky z grantů. Podle zpráv z dobře informovaných kruhů se počítá se snížením počtu pracovníků v akademických ústavech zhruba o jednu třetinu.
Prezident V. Putin se v tradičním prosincovém vystoupení před dumou zaměřil i na problematiku intenzifikace výzkumu a vývoje v Ruské federaci a nazval ji úkolem celospolečenským; za prioritu označil především výzkum v oblasti medicíny. O RAV se zmínil pouze okrajově; významnou roli v základním výzkumu však přikládá nově založenému Ruskému vědeckému fondu, který se má údajně stát analogií americké National Science Foundation. Přiznačným je jmenování osob z administrace prezidenta do jeho klíčových pozic; předsedou schvalovací rady se stává Andrej Fursenko a generálním ředitelem Alexandr Chlunov, který zastával vedoucí funkce v řízení vědy již dříve. Od devadesátých let fungují Ruský fond základního výzkumu a Ruský humanitní fond, které udělují množství nevelkých grantů na základě poměrně objektivního konkurzního výběru a jsou ve vědecké komunitě velmi populární. Nový fond však bude mít rozpočet vyšší (11,4 miliardy rublů). Nejde ovšem o navýšení prostředků na základní výzkum, nýbrž spíše o převod z jiných ministerských kapitol; existuje obava, že v budoucnu může vytěsnit oba tradiční fondy, jejichž politika byla vždy relativně málo závislá na mocenských rozhodnutích.
Zřízení Federální agentury pro vědecké organizace a Národního vědeckého fondu mají jako společného jmenovatele silnou nespokojenost mocenských struktur se zaostáváním Ruska v oblasti výzkumu, vývoje a inovací a snahu o jejich zefektivnění přechodem do systému „ruční pilotáže“ nejbližšími důvěrníky prezidenta Putina. Vědecká komunita však hledí na centralistické reformní kroky skepticky a se silnou obavou, že se naopak celý systém základního výzkumu v kontextu nepříznivého politického a ekonomického klimatu postupně rozpadne. Pokud se tato pesimistická vize naplní, předpokládá se, že schopní ruští vědci budou masově emigrovat do zahraničí podobně jako v devadesátých letech.

VLADIMÍR MAJER