English
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Vážený pane předsedo, vážené členky a členové Akademického sněmu, vážení hosté,
dovolte, abych vás pozdravil jménem předsedy vlády České republiky Ing. Jiřího Rusnoka i jménem svým.
Ohlédnu-li se zpět v čase, uvědomím si, co vše se stalo od vašeho jarního Sněmu. Vynechám-li politické změny, z vědeckého světa mi kromě mnoha pozitivních vývojů přichází na mysl i následující, netoliko pozitivní události – státní rozpočet na VaVaI byl snížen (kromě jiného z něj zmizela alokace na podporu excelence, o které jsem hovořil na minulém Sněmu); kauza jmenování či nejmenování profesora Martina Putny prezidentem České republiky; odmítnutí předvolební akce prezidenta ČR na Masarykově univerzitě v Brně, které vedlo k vyloučení jejího rektora doc. Mikuláše Beka z oslavy státního svátku a následná demonstrativní absence mnoha rektorů na této oslavě; kritika Akademie věd spojená s náznakem, že základní výzkum by si měl na sebe vydělat.
Souhrnně by se asi dalo říci, že žijeme v „zajímavé době“. A to tak zajímavé, že mi to připomíná čínskou kletbu, jež je v angličtině známá jako May you live in interesting times (Nechť žijete v zajímavé době). Typicky pro orientální jazyk to navenek vypadá jako příznivé přání, avšak přání, v němž je skryta hrozba. V zajímavé době momentálně žijeme, nicméně doufejme, že skutečnost nebude tak zlá.
Dovolte mi začít, zda je reálné očekávat finanční návrat od základního výzkumu. Na dobrém základním výzkumu, čímž myslím hodnotný výzkum a nikoli výzkum určený pouze k tomu, aby se naplnily body v RIV, téměř vždy nakonec stojí mnohé praktické aplikace, často s nesmírným dopadem.
Prakticky každý základní objev tedy obvykle nakonec vede k výzkumu aplikovanému. Otázkou zůstává, jak dlouho tento přechod trvá. Někdy to trvalo 100 i více let, jindy základní objev nalezl praktické aplikace rychle a jaksi se účetně „vyplatil“. Příkladem rychlého návratu mohou být antivirové léky prof. Antonína Holého z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR či monoclonal antibodies v Laboratory of Molecular Biology v Cambridge. V obou případech hradí příjmy z licencí více než jen náklady na provoz každé z těchto institucí. Jsou to výjimky – očekávat podstatnou účetní návratnost základního výzkumu není realistické. Pro naše kolegy z aplikovaného výzkumu je to někdy těžko pochopitelné.
Pro zajímavost, Cambridžská univerzita, jež může sloužit jako zdroj efektivní a oboustranně výnosné spolupráce výzkumné univerzity s aplikovanou sférou, má celkové příjmy kolem miliardy liber ročně. Z toho jsou roční příjmy z licencí a patentů kolem 10 milionů, tedy pouhé 1 %. Dodávám však, že v tom nejsou zahrnuty účetní hodnoty jednoho až dvou výzkumných ústavů, jež průmysl každoročně na své náklady postaví jako součást univerzity, ani platy půl tuctu (či kolika) profesorů a příslušného vědeckého a pomocného personálu, které s nimi každoročně přibydou a průmysl je rovněž financuje. Celek je tedy pochopitelně mnohem vyšší než 1 %.
Jedno je ovšem jisté. Jsou čísla a čísla – a pouhými čísly úspěšnost měřit nelze. Ať již jde o finanční výsledky či o body v RIV. Objektivní, kvalitativní a kvantitativní hodnocení výzkumné a odborné činnosti se musí zakládat na relativně podrobném peer review, které nespočívá v každoroční dodávce masy čísel do excelových tabulek. Takové hodnocení musí vycházet z méně častého, ale zato komplexního procesu – ať již jedno- či vícefázového – jak navrhuje připravované hodnocení pracovišť Akademie věd, o němž na Sněmu jednáte a které je zhruba srovnatelné s původním britským RAE či současným REF.
Hlavní rozdíl vidím v tom, že v britském systému je výsledek hodnocení přímo vázán na financování, a to navíc podstatně progresivněji, než tomu kdy v minulosti bylo v hodnoceních prováděných AV ČR – tak progresivně, že to může vést i k úplné likvidaci ústavu anebo ke sloučení jeho lepších částí s jiným ústavem a zrušením zbývajících. Pro britský systém to není nic ojedinělého; podobně pracuje Max Planck institut, který neváhá zavřít ústav, když přestane plnit průkopnickou roli, jež se od něj při založení očekávala. Z českého pohledu jde možná o tvrdý krok, avšak financovat nákladný, specificky zaměřený výzkumný ústav, když jeho vědecká náplň pouze duplikuje práci univerzitních pracovišť, nemá smysl. Z toho by se AV ČR měla poučit.
Akademie věd je naše nejvýznamnější vědecká instituce, ovšem musíme si uvědomit, že rozdíly mezi univerzitami a Akademií se zmenšují. Především proto, že se věda na vysokých školách zlepšuje. Tak jako v Max Planck institutu nemůže být ani struktura ústavů Akademie stále stejná. Musí se vyvíjet, aby odrážela vývoj ve světové vědě a na jiných pracovištích v České republice. Předpokládám, že k tomu přihlédne její nadcházející hodnocení. Možná, že právě nyní je správná doba se zamyslet nad založením multidisciplinárního ústavu pro výzkum neurodegenerativnich nemocí jako demence nebo Alzheimerova choroba.
V úvodu jsem se zmínil, že ze státního rozpočtu na VaVaI schváleného vládou v červenci byla na podzim vyjmuta jedna miliarda korun určená pro podporu excelence. Finanční priority vlády jsou politická rozhodnutí a každá vláda má svůj pohled na věc, i když se stagnací či krácením prostředků na vědu, výzkum a inovace vědci a možná i veřejnost nemusí souhlasit.
Když jsem o podpoře excelence koncem srpna 2013 hovořil s premiérem J. Rusnokem, nápad podpořit excelenci se mu líbil a plně jej schvaloval. Na rozdíl ode mne se ale domníval, že by podpora excelence měla být financována z útlumu podprůměrného výzkumu. Tím pochopitelně nemyslel průměr národní, ale evropský. Logicky nás to vede k myšlence, s kým by se mělo hodnocení srovnávat a zdali napojení financování na výsledek tohoto hodnocení má být transparentní, anebo manažerské.
Jiné země si uvědomují, že potřebují vědeckou elitu a k tomu, aby ji měly, ji musí skutečně podporovat. Stručně řečeno, znamená to dávat vynikajícím vědcům prostor, aby měli výstupy souměřitelné se světovou špičkou.
Pro nejlepší vědce musíme s pomocí dodatečných financí vytvořit ve stávajících vědeckých pracovištích podmínky, které jim poskytnou stabilitu dlouhodobého bádání a současně vytvoří prostředí atraktivní pro české i zahraniční vědce. Tedy prostředí, v němž budou mít podmínky k rozvíjení výzkumné činnosti, aby dosáhli nejvyšší světové úrovně. Chceme-li tedy dosáhnout světové excelence, musíme podporovat vědecký výzkum, jenž je výrazně rizikovější a který vyžaduje podporu v delším časovém horizontu než běžné granty.
Věda představuje stejně tvrdé konkurenční prostředí, jakým jsou ekonomika a vůbec obchodní svět. O kvalitní výzkumníky, kteří mohou pomoci růstu ekonomiky a náskoku v technologiích, bojují všechny vyspělé země. Když nebudeme v tomto směru schopni konkurovat zahraničním partnerům, postupně začneme ztrácet mladé nejnadanější vědce, kteří odejdou za lepšími podmínkami. V současnosti si totiž mohou svobodně zvolit místo svého působení podle toho, kde najdou nejlepší podmínky.
Evropská, respektive světová věda v podstatě nezná hranic a Česká republika nemůže zůstat stranou a odkazovat talentované lidi na podporu z relativně malých a hlavně krátkodobých grantů a na existenci vycházející ze stagnujícího, ne vždy efektivně použitého rozpočtu na VaVaI; o přebujelé administrativě nemluvě. Co dodat k citaci slov prof. Jiřího Bártka, která vyslovil při přebírání Ceny Františka Běhounka – „že ho bolí ruka, když musí za všechny své týmy podepisovat docházku!“ Řekl to s taktem jemu vlastním; dovolím si to však říci poněkud otevřeněji. Za 40 let práce v zahraničí jsem se nikdy a nikde nesetkal s tím, aby má docházka či docházka mých spolupracovníků byla evidována. Naopak, již v mé první pracovní smlouvě s Cambridžskou univerzitou, o dalších nemluvě, bylo uvedeno, že nemám definovanou ani pracovní dobu ani dovolenou, ale že je mou povinností věnovat svůj život výuce, vzdělávání a výzkumu na univerzitě.
Dříve nebo později, a nejlépe co nejdříve, musíme zřídit zvláštním zákonem českou vědecko-technologickou Nadaci pro podporu excelence, která bude fungovat samostatně a do jejíhož vedení se postaví nezávislé české a především zahraniční špičky. Nadaci, která nebude stávajícím výzkumným pracovištím konkurovat, ale jež pro nejlepší týmy v těchto pracovištích vytvoří nadstandardní podmínky. Současně musíme zajistit, aby bylo pro daný ústav atraktivní takový tým mít a snažit se ho udržet. Podobně jako funguje například v USA Howard Hughes Medical Institut, který takto financuje špičkové týmy zakotvené v jejich mateřských institucích.
Rada pro výzkum, vývoj a inovace na sklonku roku 2013 projednávala podrobný návrh na založení uvedené Nadace včetně návrhu nezbytného zákona a po konzultačním procesu jej hodlá předložit vládě a následně Parlamentu ČR. Nadace s předpokládaným ročním vkladem z veřejných prostředků ve výši jedné miliardy korun by tak doplnila stávající formy podpory o kvalitativně nový nástroj, který tak nutně potřebujeme.
Začal jsem zmínkou o čínské kletbě, končím však spíše na pozitivní notě. Doufám, že čínská kletba na Čechy neplatí a že nám budoucnost přinese nikoli problémy a úskalí, ale kromě jiného i rozvoj výzkumné činnosti nejvyšší kvality s dlouhodobou vizí směřování výzkumu.