English
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Jistě se ode mne očekává, že promluvím o nově vybudovaných výzkumných infrastrukturách. V této souvislosti bych chtěl vysvětlit svůj názor, jak jsme využili šance, které se nám naskytly, proč jsme je nevyužili optimálně a zda jejich nevyužití je realita nebo jen pocit.
Příležitost, kterou jsme získali tím, že jsme se s Evropskou unií dohodli na financování výzkumných infrastruktur ze strukturálních fondů, byla mimořádná.
Začnu však od konce. Před více než měsícem jsem měl příležitost pronést přednášku na zahájení činnosti výzkumného centra Openscreen-CZ v areálu krčských ústavů Akademie věd. Tato infrastruktura byla vybudována z programu Praha – Konkurenceschopnost a dotace na ni činila pouze 50 %, zbytek doplatil hostitelský Ústav molekulární genetiky. Nejde o jedinou takovou infrastrukturu. Má však parametry infrastruktury, která hraje klíčovou roli v poznání. Sdílené infrastruktury, zejména v mezinárodních sítích, prostřednictvím sdílení experimentálních protokolů a kontroly kvality vylučují nejen skryté hypotézy, jak je definoval Henri Poincaré, ale i skutečné vědecké podvody, a to výrazně lépe než vědecké publikace. Příklady nemusím uvádět. Sdílené infrastruktury radikálně přispívají k rozvoji poznání. Jejich role bohužel výrazně klesla v posledních 30 letech tím, že se přístroje zlevňovaly a zdánlivě se zjednodušovala obsluha. Náročnost pochopení technické nebo, chcete-li, fyzikální nebo fyzikálně-chemické podstaty měření ale neklesala – právě naopak. Pochopení principů ale s počtem uživatelů v průměru klesá, což vede mnohdy k velmi podstatným chybám jak v měření, tak v interpretaci. Důkazy toho nejsou ojedinělé a lze se jen radovat, že se sdílené infrastruktury opět do vědy vracejí.
Největší význam pro rozumnost rozsahu i zacílení infrastruktury Openscreen-CZ měl právě fakt 50% financování. Je však vcelku jedno, jestli šlo o 50 % nebo o menší podíl. Klíčové je, že na dofinancování je nutné se dohodnout a přemýšlet o věcné náplni činnosti takové infrastruktury. V případech 100% financovaných projektů, a to nejen infrastrukturních, se často na diskusi věcné náplně zapomíná. Mnozí, kdo by přednostně měli k věci co říci, se takového rozhodování nezúčastní – často z vlastní pohodlnosti, ale mnohdy i proto, že nejsou do rozhodování zahrnuti. Mají dost své zajímavé práce, a tak se snadno řekne, že se jich záležitost vlastně nedotkne. Najednou však agenda nově vybudované infrastruktury začne řídit rozhodování celého ústavu a při vší snaze všech zúčastněných to ani jinak nejde. Fyzikální ústav AV ČR a infrastruktura Extreme Light Infrastructure (ELI) budiž exemplárním příkladem; bude tomu však i v případě jiných infrastruktur.
Chtěl bych upozornit na dvě nevyužité příležitosti, které mi zvláště leží na srdci. Kdo jste byli v Garchingu u Mnichova, navštívili jste jistě tamní společný kampus Technické univerzity v Mnichově a ústavů Společnosti Maxe Plancka. Byl bych si velmi přál, aby pražské technické univerzity a s nimi některé ústavy Akademie věd našly v roce 2006 podobnou odvahu. Nejenže bychom v současnosti měli nádherný kampus, který by naše technické univerzity vystřelil na technologickou špičku světa, ale také by nedošlo k zoufalému utrácení posledních prostředků ze strukturálních fondů. Rovněž vyjednávání podmínek pro ostatní infrastruktury by bylo jednodušší pro nás administrátory, a to kvůli autoritě vědců, kteří by tam pracovali. Vyjednané podmínky by se poté mohly aplikovat i na ostatní infrastruktury. Dnes jsme do značné míry v opačné pozici. Chyby, a to mnohdy i podstatné a věcné, které vznikly tím, že mnohé infrastruktury budovaly týmy s malou mezinárodní vědeckou autoritou, ale velkým domácím politickým vlivem, se hledají i tam, kde se silná vědecká autorita vyskytuje. K jejím projektům by proto mělo být apriorně přistupováno jako k bezproblémovým.
Druhou nevyužitou příležitostí je situace v již existujícím společném kampusu v areálu Biologického centra AV ČR a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Podotýkám, že České Budějovice jsou třetím největším příjemcem prostředků z rámcových programů Evropské unie v celé České republice. Přesto zde není žádný projekt VaVpI z prioritní osy 1 ani 2. Jihočeská univerzita v souladu se svou rolí připravila v tomto areálu projekty pro infrastrukturu vzdělávání spojeného s výzkumem pro prioritní osu 4. Biologické centrum nepřipravilo projekt, který by v sobě zahrnoval rekonstrukci areálu AV ČR a zároveň i vybavení určené pro ty nejlepší, což jsou z pohledu EU především příjemci grantů 7. rámcového programu. Nepovedlo se to přesto, že BC AV ČR vzniklo sloučením jednotlivých ústavů právě proto, aby bylo připraveno na projekty strukturálních fondů EU. Snažil se i Jihočeský kraj a pro přípravu projektů uděloval granty. Skutečnost, že projekt, který BC AV ČR připravilo, nebyl ten nejlepší možný, lze doložit kupříkladu tím, že se jej neúčastnil nositel ceny Premium Bohemia prof. Julius Lukeš.
Nyní bych měl začít chválit, ale na hodnocení je příliš brzo. Zatím jen některé menší infrastruktury dokončily výstavbu a jen někde lze poukázat na mezinárodní reputaci vědců, kteří v nich pracují. MŠMT spustilo mezinárodní oponentní řízení s návštěvou oponentní komise na místě. Především jsme ale otevřeli výzvu Podpora výzkumných kapacit VaV center, PO 1, OP VaVpI, která se zaměřuje na zavedení mezinárodně uznávaných systémů řízení, především mezinárodních vědeckých rad, a na zapojení infrastruktur do mezinárodních spoluprací. Stejné požadavky kladou i národní programy udržitelnosti. Mnozí, kdo zprávu pochopili, již mezinárodní poradní sbory ustavili nebo ustavují.
Těmto konstatováním se vymyká snad pouze již zmíněná infrastruktura ELI, která má odlišnou mezinárodní roli. Doufám, že jí dokážeme dostát, jak se to daří Rumunům.
Největší kritika se na nové infrastruktury snáší proto, že nepodporují výzkum v Praze. Snad se to v příštím programovacím období podaří změnit. Můj názor je ale znám: Situace, kdy akademický pracovník dostane nejlepší podmínky v městě vzdáleném dvě hodiny cesty a tuto nabídku bez kriticky vážných osobních důvodů odmítne, je ve vyspělém světě nepředstavitelná. Vypovídá to o skutečnosti, že motivace pro vědeckou práci v ČR je jiná než jinde ve světě. Česká věda má jiný systém než věda v zemích, s nimiž se chceme srovnávat, a to ke škodě celé společnosti. Nezbývá než doufat, že nové infrastruktury, nové programy strukturálních fondů, které budou financovat především výzkumnou práci v nich, a nové možnosti, které přinášejí, tuto situaci změní.
Uvedená naděje se týká i metody hodnocení výzkumu a fungování univerzit. Fakt, že cílem českých výzkumníků je především bádat v ČR, pokud možno ve svém rodném městě, je hluboká vazba, která nás vede k neustálému hledání měřítek platných stejně pro všechny a na každém místě této země. Nikde ve světě se to neděje. Výzkum a vysokoškolské vzdělávání je veřejná služba. Žádný mozek není schopen zároveň vzdělávat inženýry do provozu, učit speciální kurz na hranici poznání, účastnit se práce co možná nejvíce rad a komisí, provádět výzkum na zakázku firem a řešit základní otázky na hranici filozofie a matematiky. Přesto tím, že neustále hledáme systémy hodnocení, které všechny tyto role zprůměrují, fakticky všechny tyto výkony najednou a od každého požadujeme. Abychom to změnili, musíme si přiznat, že kdo přejde z laboratoře do Rady pro výzkum, vývoj a inovace, do některé z jejích komisí, nebo nedej bože na ministerstvo, okamžitě se nestane vlastním nepřítelem, tvůrcem absurdních řešení, vůči nimž se normální člověk musí vymezovat. Jde jen o záminku, kterou si hledáme, abychom zdůvodnili svou nespokojenost s vlastní neschopností jednat věcně. Ze zkušenosti mohu říci, že člověk v této pozici nejspíše čelí požadavkům, které jsou prezentovány jako názor velkých skupin, ba i celé společnosti, ale po analýze se ukáže, že jde o prosazení individuálních tužeb, dokonce ne dobře promyšlených a zdůvodněných názorů.
Podle mne je řešením pochopit společenskou roli výzkumu, vývoje a vysokoškolského vzdělávání. Uznat omezenou lidskou kapacitu při jejich naplňování. Když se podíváme za hranice, vidíme nejméně tři typy vysokých škol: univerzity, technické univerzity a polytechniky (Fachhochschule). Rovněž výzkumných institucí je několik typů: Ústavy společnosti Maxe Plancka (za cíl mají špičkový základní výzkum), ústavy Helmholtzovy společnosti (jde především o velké výzkumné infrastruktury), ústavy Frauenhoferovy společnosti (zabývají se výzkumem pro firmy a aplikacemi) a Leibnitzova společnost (sdružuje některé tradiční ústavy, muzea a knihovny). Málokterá země má výzkum zorganizován tak systematicky jako Německo; většina nám podobných zemí řeší strukturu výzkumu spíše formou dlouhodobých institucionálních projektů udělených univerzitám, sdružením univerzit a výzkumných ústavů apod. Ovšem struktura cílů je podobná.
Prošli jsme snad všemi podobami hodnocení výzkumu a rozdělování peněz na financování institucí. Různé instituce se k němu postavily různě. Ze svého pohledu jsem za nejrozumnější považoval první podobu výzkumných záměrů, která se odvíjela od množství peněz, které instituce v minulosti získala z grantových soutěží. Zohledňovalo to i nákladovost jednotlivých oborů, zprůměrovalo eventuální subjektivní rozhodování jednotlivých agentur, ale hlavně ukázalo, která instituce má ambici výzkumnou a která vzdělávací. Z různých důvodů se od této metody upustilo a hledaly se metody další: projektové financování celých institucí výzkumnými záměry a výzkumnými centry a nakonec současný kafemlejnek. Financování univerzit se k původní metodě cudně vrací; jde o jeden z faktorů výpočtu v takzvaném koeficientu kvality, podle nějž se rozděluje 22 % prostředků na činnost vysokých škol. Jakmile jsme si zkusili podle této metody nastavit financování vysokých škol, výsledek ukázal, že se kvalitní výzkum dělá u šesti „obvious suspects“, dalších čtyři či pět univerzit se drží v průměru a ostatní mají převážně jiný cíl, většinou vzdělávání ve prospěch regionu. Podobné měřítko u jiných typů výzkumných institucí bohužel nemáme k dispozici, i když v roce 1999 vytvořeno bylo.
V současnosti, více než 24 let po zásadní společenské změně, se nemůžeme vymlouvat na nikoho, jakkoli by to bylo lákavé. Pokud si stěžujeme, že průmysl nemá zájem o spolupráci ve vědě a výzkumu, je třeba si uvědomit, že drtivá většina manažerů jsou porevoluční absolventi českých vysokých škol. A co hůř, Česká republika je vedle Španělska zemí s nejhorší znalostí cizích jazyků a také s největšími rozdíly v této znalosti mezi školami. Učitelé odborných předmětů na základních a středních školách se většinou musí spolehnout na literaturu v češtině, čímž jsou odříznuti nejen od světového poznání, ale i od vlastních českých špiček, které publikují převážně anglicky. Zároveň máme málo projektů European Research Council a i malou úspěšnost v nich.
Pokud něco funguje zjevně špatně, musíme to změnit. Nejméně ztrát bychom utrpěli, pokud nově klasifikujeme jak vysoké školy, tak různé typy výzkumných ústavů podle toho, jakým výzkumem se zabývají. Pokud vedle toho umožníme jejich součástem, které mají cíle jiné, aby se z nich vyčlenily a přihlásily k institucím, k nimž logicky patří, nemusí taková změna trvat příliš dlouho. Ústavy Max Planckovy společnosti se v současnosti téměř vždy staví jako poměrně malé uvnitř existujících celků, většinou univerzit. Stejně tak ústavy Frauenhoferovy společnosti jsou vždy navázány na některou technickou univerzitu. Následně lze začít jednotlivé instituce financovat podle jejich věcného cíle. Teprve poté se zbavíme vzájemného podezřívání, že kdosi kdesi vyjednal, co je výhodné právě pro něj.
Prosím, abyste se nad mou analýzou přinejmenším zamysleli. Nové výzkumné infrastruktury a strukturální fondy EU v příštím programovacím období nám v tomto dávají vynikající a možná i poslední šanci. Bude to ve prospěch České republiky i poznání samého. Vím, že je obtížné přiznat si konkrétní a často osobní vinu na nevyužití jednotlivých příležitostí a odpovědnost za současný stav. Výmluvy ale nic neřeší; zvláště, když mnohé národy v horší situaci příležitost využily. Nezbývá než se oprostit od osobního prospěchu a spřátelených vazeb a podívat se, co můžeme udělat pro svůj národ. Podobně to napsal i Tomáš G. Masaryk ve své práci Naše nynější krize z roku 1898.