Kolik tváří má Ukrajina?

Pod touto hlavičkou uspořádala Rada pro popularizaci vědy AV ČR 6. října 2010 v knihkupectví Academia na Václavském náměstí tradiční Akademickou kavárnu. S historickými a politickými tvářemi Ukrajiny seznamoval sugestivně dr. David Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů, vývoj ukrajinského jazyka detailně přiblížila dr. Věra Lendělová z Ústavu slavistických a východoevropských studií Univerzity Karlovy a z téhož ústavu dr. Tereza Chlaňová prezentovala literaturu uplynulých dvou století s akcenty na její prvoplánově buditelský charakter a zároveň slibný vývoj současné literatury.


Foto: Archiv UK
Tereza Chlaňová z Ústavu slavistických a východo-evropských studií UK hovořila o ukrajinské literatuře posledních dvou století.

Setkání u kavárenských stolků se mohlo též nazývat přibližováním vzdálené země. Bez ohledu na častý výskyt ukrajinštiny na našich staveništích a v pokladnách supermarketů se obecné povědomí o této geograficky blízké, skoro padesátimilionové zemi, zredukovalo na klipové střípky Černobylu, oranžové revoluce, občas nefungujícího plynovodu, nostalgii Zakarpatí či legend o banderovcích. To vše provázeno i absencí překladové literatury a značně omezeným spektrem publicistické reflexe. Zapomněli jsme, že jsme zhruba 150 let žili ve stejném státním útvaru jako obyvatelé západních regionů současné Ukrajiny, tzn. v rakouském impériu, že i z českých zemí tam plynulo úřednictvo, cukrovarnické a pivovarnické technologie, že tudy vedla část švejkovské anabáze a mecenáš Josef Hlávka postavil v Černovicích na Bukovině dnešní univerzitu.

Kavárenský exkurz do historie začal v Kyjevské Rusi sv. Vladimíra, prvního východoevropského slovanského státu, o jehož paternalitu se dodnes přetahují Rusové s Ukrajinci. Soustředění na novodobé dějiny uvedlo inspiraci francouzské revoluce, která přiměla nepočetnou ukrajinskou inteligenci hledat východisko ve formování separátní, od ruského celku oddělené národní entity. Rozdílnost vývoje v devatenáctém století na „podruské“ Ukrajině (není totožné s levobřežní Ukrajinou), kde dochází ke dvěma zákazům ukrajinštiny v letech 1863 a 1876, a již probouzející se „podrakouská“ Ukrajina v relativně tolerantnějším prostředí rakouské monarchie. Turbulentní dvacáté století dvou světových válek s rozdílnými aspiracemi a cíli ukrajinské polské, ruské a nakonec i židovské národnosti. Ty byly častěji prosazovány střelbou než politickým diskurzem účastníků. Na počátku zábor sovětský a polský. Ten první s dočasnou renesancí ukrajinství skončil ve stalinském hladomoru počátku třicátých let a potlačování „ukrajinského nacionalismu“. Ten druhý dospěl k jakési guerillové poloválce a na scénu přivedl i Stepana Banderu, odsouzeného pro atentát. Druhá světová válka zahrnuje v závěru ukrajinskou epizodu ozbrojeného nacionalistického odporu. Primárním nepřítelem byla Moskva, pak etnický element polský, Němci v třetí řadě. Nejde o monolitní názor. Přesto tato epizoda dosud ovlivňuje ukrajinský happy-end – vznik státnosti v roce 1991.

Zpráva o jazyku začala konstatováním, že v roce 1934 získala ukrajinština v Paříži na konkurzu o nejlibozvučnější jazyk 3. místo po francouzštině a perštině. Vzkříšení ukrajinského jazyka spadá do počátku 19. století. Již v roce 1784 existovalo při Lvovské univerzitě Studium Ruthenium, kde se přednášelo i knižním ukrajinským jazykem. Historicko-lingvistický plán ukrajinštiny v roce 1829 I. Mohylnyckého byl podkladem ke vzniku textové kodifikace ukrajinštiny. Přelomový moment pro konsolidaci jazyka představuje založení Kyjevské univerzity v roce 1834 a vydání Ševčenkova Kobzara v roce 1840. Používání ukrajinštiny coby jazyka národní kultury a vzdělanosti kopíruje zhruba stejné zvraty jako pokusy o získání samostatnosti. Zásadním momentem jazykové emancipace bylo úsilí o získání terminologické autonomie. V roce 1921, v euforii sovětské avantgardy a ukrajinského návratu ke kořenům, vznikl Institut odborného jazyka, který vedl akademik A. J. Krymskyj. Vznikla dlouhá řada terminologických slovníků. Stalinská apokalypsa z počátku třicátých let zastavila tuto činnost a nechala zničit či znepřístupnit 1 200 000 terminologických pojmenování. Klikatá cesta hledání jazykové svéprávnosti končí triumfem přijetí ukrajinštiny jako jediného státního jazyka v roce 1989.

V rozsáhlém představení ukrajinské literatury nejvíce zaujal její buditelský syndrom podmíněný dlouhotrvající politickou závislostí a stále přítomnou hrozbou ztráty národní identity i existence samé. Spisovatel tak přejímal roli politického aktivisty a učitele, literatura suplovala neexistující politickou platformu a plnila buditelské funkce. Navíc zpočátku byla důležitá specifická otázka, zda lze dosáhnout ukrajinské literární svébytnosti, či půjde jen o exotický dodatek k literatuře ruské. Jednoznačnou odpověď přinesla básnická sbírka Kobzar (1840) i další díla Tarase Ševčenka. Autor potvrdil právo ukrajinské literatury na svébytnou existenci, stal se ikonou, symbolem národního ducha. V dalším ději sledovala ukrajinská literatura zákruty historického itineráře, aby nakonec dozrála do evropských kontur a mohla nabídnout bohaté menu i českému čtenáři. Tato nabídka zatím, bohužel, nenachází početnějšího konzumenta.

Obraznou představu o říjnové Akademické kavárně poskytuje fakt, že byly všechny stolky obsazeny a ještě se nedostávalo nejméně deseti židlí. Diskuse skončila prosbou personálu, jemuž se přiblížila zavírací hodina. Na shledanou na příští Akademické kavárně, která se chopí domácího problému výuky matematiky na školách.

JAN KREKULE,
Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.