Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Soudobé dějiny – média – politika

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR oslavil dvacáté výročí založení prací – uspořádáním prvního z nové řady seminářů, v nichž chce před nadcházejícím sjezdem českých historiků, který se uskuteční v září 2011 v Ostravě, oživit veřejnou diskusi o našich nejnovějších dějinách. Úvodní seminář, který se konal v budově AV ČR na Národní třídě 4. října 2010, nesl název Soudobé dějiny – média – politika: jejich místo v demokratické společnosti.

Vedle zhodnocení současného stavu výzkumu o soudobých dějinách se zaměřil i na „politiku paměti“ a „uzákoňování“ dějin po roce 1989 (zejména s ohledem na tolik diskutovaný připravovaný zákon o tzv. třetím odboji) a na otázky popularizace a pedagogického využití odborného bádání na tomto poli. Samostatný diskusní blok patřil i obrazu nejnovějších dějin, jak jej veřejnosti předkládají dnešní česká média; jako řečníci v něm vystoupili mj. i redaktor LN Petr Zídek a televizní moderátor Jakub Železný.

V úvodním vystoupení k tomuto bloku skloubil Tomáš Zahradníček své zkušenosti novináře a zároveň i pracovníka Akademie věd ČR; jeho text je natolik inspirativní nejen pro historiky, ale pro vědeckou obec vůbec, že jej přinášíme v plném znění. V druhém příspěvku, který otiskujeme, se Pavel Urbášek z Univerzity Palackého v Olomouci zabývá akademickou samosprávou jako základním předpokladem svobody vědeckého bádání.
 



Média a věda: Proč ve zprávách není to, co v nich není


Měl jsem za úkol si připravit řeč na téma

Mediální obraz dějin

. Přemýšlel jsem a došel k závěru, že otázka může znít takto: „Proč je ve zprávách to, co v nich je, a není v nich to, co v nich není?“. Mám dojem, že si ji vedle historiků kladou i jiné odborné veřejnosti, zklamávané skutečností, že novinky, které svým kolektivním rozumem pokládají za prvořadé, se ve zpravodajství neobjeví, zatímco média jako na běžícím pásu šíří informace, jež se příslušné odborné veřejnosti zdají podřadné a zavádějící.



Metafora s běžícím pásem není náhodná. Zpravodajství tak fungovat musí, jinak by nedokázalo zvládnout množství údajů, které jím protékají. Jak se ten průtok vlastně reguluje? Podle čeho se rozhoduje, která zpráva je pro čtenáře a která do koše? Zkusil jsem si podle vlastních zkušeností sepsat kritéria, jež má informace splňovat, aby byla vyvolena. Musí být aktuální, našimi prostředky sdělitelná, závažná, zajímavá, ověřitelná. Přemýšlím o těch parametrech a zdají se mi dobré. Problémy vidím jen v jejich uplatňování.



Rozhodujícím kritériem často bývá „sdělitelnost našimi prostředky“. Televize nerada vysílá, co se nedá nafilmovat; obrázkový časopis netiskne, co nelze vyfotit; noviny nezveřejní, co nedokáže reportér během několika hodin uchopit a napsat. To provozní ohledy způsobují, že se tolik daří kuriozitám. Pošlete do deníku tlustou knihu, zůstane nepřečtena. Pošlete zprávu, že jste v archivu objevil menu s Masarykovou vlastnoruční poznámkou „málo osoleno“ a máte o ohlas vystaráno. Protože to je nové, vysvětlitelné každému reportérovi, zajímavé, ověřitelné. A třeba i důležité.



Co je pro jednoho aktualita, může být pro jiného stará vesta. Zjišťování, zda je zpráva nová, se obyčejně děje na redakční poradě. Aklamací. Slyšel to už někdo? Neslyšel. Za „novou“ se tak bez potíží uzná zpráva, která nebyla aspoň patnáct roků v českých médiích.



Aktuální je vždy probíhající konflikt. Když do redakce zavolá pan Luboš Marek z Ješetic se zprávou, že ví od dědečka, že se nad vesnicí nachází poklad zakopaný Švédy po bitvě u Jankova, zavolá reportér archeologům. Ti nahlédnou do kartoték a řeknou, že to je hloupost. Vítězové nic nezakopávali, přes Ješetice netáhli. Místní legenda už způsobila, že návrší během 19. století několikrát překopali učitelé z okolí, čímž patrně zničili keltskou pevnůstku. Najdou se reportéři, jimž by bylo líto zmarněného dne, kteří nemohou předstoupit před šéfa s prázdnýma rukama, a tak dají do novin zprávu o zajímavém sporu mezi panem Markem, jenž patrně objevil švédský poklad, a archeology, kteří ho odmítají vyzvednout.



Nerad bych se tomu reportérovi příliš posmíval. Dovedu se vcítit do jeho kůže, protože jsem jeho práci léta dělal. Je podřízen kritériím, která si nevymyslel. Jako my všichni. Jsem přesvědčený, že by svou profesi rád dělal lépe, jenže by k tomu potřeboval lepší podmínky.



13_1.jpg
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Nejde jen o ty interní. Sám jsem se léta v novinách pokoušel co nejčastěji referovat o dění ve společenských vědách a dařilo se mi to jen málo. Také jsem zažíval pocit, v redakcích dosti rozšířený, že vina není jen na mé straně.



Akademické instituce a jejich pracovníci přirozeně uvažují v jiných kategoriích než žurnalisté. Skutečnost, že odedávna strádají malým zájmem o svou činnost, se jen málo promítla do způsobu, jakým svou práci prezentují.


Formálně se obracejí na média s různými pozvánkami a zprávami, ty jsou ale většinou formulované tak, že automaticky mizejí v redakčních koších. Nebývá v nich totiž nic, co by dávalo naději, že návštěvou takové akce nebo přečtením knihy může vzniknout žurnalistická zpráva, která by splňovala výše uvedená kritéria. Fakt, že někdo pořádá konferenci, výstavu nebo vydává knihu, není sám o sobě aktualitou, ale samozřejmým produktem provozu akademické instituce. Nikdo se nad tím nepozastaví. Informace o tom, že i dnes večer se televizní noviny budou vysílat, není zprávou, ale dokladem, že televize jako instituce stále trvá ve své zavedené existenci.


Co žurnalistům chybí, jsou překlady z jazyka akademického trvání do jazyka aktualit.



Nechybějí náhodou, protože každý takový překlad bude současně výkladem, neobejde se bez posunů významů a kontextů. To jsou věci křehké, proto jsou akademické instituce v otázce překládání zdrženlivé. Dobrá tradice jim velí, aby vyčkaly na mediální výklady své práce, ne aby samy vymýšlely žurnalistické interpretace své činnosti.



Jenže mohu uvést řadu příkladů, jak jsem se jako novinář o překlad snažil a narazil jsem na naprostou nevůli překládat.



Jdete předem za organizátory mezinárodní konference, na niž jste byl pozván jako zpravodaj, a položíte jim základní otázku, ve kterém příspěvku očekávají něco nového, důležitého, zajímavého. Jsou jí překvapeni, protože si ji sami takto nepoložili. Cítíte, že se jim vůbec nelíbí. Po delší debatě s nimi odcházíte s pocitem, že těmto kritériím vlastně nevyhoví nic. A že si vás v duchu škrtli ze seznamu kulturních lidí.



Dostanete tip na vycházející hvězdu společenských věd a domluvíte se s ní, že její stať, psanou takovou tou skloňovanou a časovanou románštinou, upravíte. Za dva dny ji přeložíte do češtiny, jenže autor vám sdělí, že od úmyslu vydat ji ustupuje, protože překlad je sice korektní, ale on se s touto jazykovou podobou nedokáže identifikovat. Fakt je, že v češtině zněla obyčejněji, ale pořád šlo o zajímavou práci. Udržovat spisovnou češtinu jako jazyk obecné komunikace patří k důležitým úkolům médií. Brání tak rozpadu jazyka do stovek specializovaných hantýrek, kterým zcela nerozumějí ani vědci sousedních podoborů. Naši předchůdci dokázali naučit spisovnou češtinu plnohodnotně diskutovat o Aristotelově filozofii, takže není žádný důvod ustupovat v případě mnohem prostších problematik.



Nechci vás zničit vršením podobných případů, ale byl bych rád, aby na vás aspoň trochu dolehl pocit marnosti, který na člověka padal.



Zároveň ale musím říci, že už nyní pociťuji jistou nostalgii za dobou, v níž vedle mocných tohoto světa, kteří na požádání médií zastavují letadla v letu, existují sféry, které mediální logiku upřímně nechápou a nepodrobují se jí.



Éra, v níž u nás vedle sebe existoval svět zpravodajství a svět společenských věd – oba strádaly neopětovanou láskou, ale současně si oba zachovávaly svou důstojnost vyplývající z vlastních hodnotových žebříčků – mizí pomalu v nenávratnu. Je-li pro vědu, stejně jako pro další obory veřejné služby, pro jejich holé přežití, napříště nezbytné zaštítit se větší přítomností v médiích, čeká nás sňatek nerovných partnerů. Média bez akademického světa být mohou, a tak se nedá čekat nic jiného, než že se v budoucím svazku slabší partner podřídí vůli silnějšího, tedy že se akademický svět částečně podřídí uvažování médií.



Překládat se naučí chtě nechtě on. Pokud si média nedokázala pěstovat vlastní překladatele ani v dobách prosperity, jistě to nebudou dělat v dohledné budoucnosti, kdy jsou po výpadku značné části dosavadních příjmů personálně zdecimována.



Akademické instituce si – pokud začnou pokládat svou přítomnost v médiích za nezbytnou – vytvoří vlastní překladatelské odbory, a ty začnou konat. Napříště už nepůjde žádná tlustá kniha do redakcí bez dokonale novinářské zprávy o tom, že ve třetí kapitole se vyvrací omyl tradovaný v učebnicích. Napříště už nebudou odeslány pozvánky na konferenci bez telefonátu zpravodajům, kteří se dozvědí, že v jedenáct hodin zazní nečekaná teze, po níž bude následovat vášnivá polemika. A ta debata se uskuteční, i kdyby ji pořadatelé měli zinscenovat.



Akademický svět bude oslněn úspěchy, které mu přinese osvojení si technik oboru public relations. Současně se tím změní. Získá totiž vedle kafemlejnku nového pána. Plnit jeho požadavky není, jak zjistí, nijak nesnadné, stejně jako není nesnadné sloužit kafe-mlejnku, když pochopíte jeho konstrukci a přijmete ji za jednu z priorit. Ale není to také nevinné. Znamená to ve svých důsledcích další zúžení prostoru pro základní výzkum. Novinářské čtení je jiné čtení než vědecké studium, je utilitární, spěchající k jakémukoli výsledku, zanedbávající všechno, co není hned teď prakticky využitelné.



Zpravodajská média prošla za posledních dvacet let radikální proměnou. Ve svých důsledcích zúžila prostor, který existoval pro popularizaci vědy. Dříve bývala média politicky vyhraněná, která ochotně šířila znalosti tvořící širší rámec jejich programu. Bez ohledu na čas a prostor jste občas mohli do Rudého práva napsat o dělnickém hnutí, do Lidové demokracie o baroku, do

Lidových novin

o Masarykovi. To už dnes neplatí. Počet titulů se zmenšil a změnila se jejich vnitřní představa o tom, čím jsou. Osvobodily se od přímého řízení politickými institucemi, mimoděk se ale také vzdaly s nimi souvisejících patronátů kulturních a společenských. Dnes se pokládají za veřejný prostor, do něhož má přístup každý, kdo představí svou dobrou věc způsobem respektujícím novinářská kritéria. Nikdo už nemá rezervaci, vláda ani Národní divadlo ani Akademie věd.



Myslím, že akademické instituce tuto změnu nezaznamenaly. Prodírají se zarostlým úvozem, kterým se vždycky jezdilo, zatímco vedle stojí nová dálnice. Diví se, proč jiní frčí a rozumějí tomu většinou postaru, politicky. Tedy chybně. S hrůzou sledují, jak se v médiích představují zastánci názorů a teorií, které vědecký svět pokládá za okrajové či pomýlené. Vykládají si to tak, že novináři tyto názory také vyznávají, že média přednostně informují o tom, s čím souhlasí, zatímco ve skutečnosti je to tak, že ochotně šíří cokoli, co se jenom šířit dá. Nechápou, že slabí a okrajoví se vždy dřív než bytelné instituce naučí techniky

public relations

, protože jim nic jiného nezbývá. Uvést sám sebe jako zastánce potlačované pravdy nebo objevitele nedoceněných novot přitom patří k základním figurám rétorického umění, na němž stojí úspěšné veřejné působení.



Situace se teď rychle mění. V akademických institucích ohrožených škrtací mánií cítíte, že vážně pocítily potřebu získat záštitu, pochopení veřejnosti pro svou činnost. A tedy cesty do médií. V nouzi ji najdou rychle. Musí zapomenout na „popularizaci vědy“ a místo toho přemýšlet o „aktualitách z výzkumu“. Hned tu dálnici uvidí a pofrčí.



Zpravodajství může být užitečný sluha, ale zlý pán. To je třeba také říci. Zkušenosti z jiných oborů lidské činnosti varují, že s přítomností v médiích je to jako s penězi. Nikdy jí není dost. Nedostatkem pozornosti nakonec nejvíc trpí ti, kteří své aktivity postupně omezí na stálou veřejnou sebereprezentaci.



TOMÁŠ ZAHRADNÍČEK,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.