Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Mezinárodní právo soukromé

Pracovnice Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i., prof. Monika Pauknerová obhájila dizertaci na téma Evropské mezinárodní právo soukromé před komisí Právní vědy a získala vědecký titul „doktor sociálních a humanitních věd“. Prof. Pauknerová patří mezi naše přední odborníky v oblasti mezinárodního práva soukromého a práva mezinárodního obchodu. Založila u nás školu evropského soukromého práva a je mezinárodně uznávanou vědeckou osobností nejen ve svém oboru, ale také v oboru srovnávacího práva.

15_1.jpg
fota: © Archiv autorky

Mezinárodní právo soukromé je oborem práva, který upravuje soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Např. obchodní společnosti se sídlem v různých státech spolu chtějí uzavřít smlouvu o dílo, na internetu se objeví nekalá reklama v angličtině, kterou si uživatelé internetu přečtou v řadě dalších států, nebo rozsudek vydaný soudem ve Francii by měl být uznán a vykonán v České republice. Je to právní obor dost komplikovaný, který vyžaduje nejen znalosti českého práva, ale často i znalosti práva jiných států a jiných právních kultur, širší jazykové zázemí apod. Mezinárodní právo soukromé je v různých státech koncipováno obdobně, má společné rysy: upravuje především postup, jak určit právní řád, kterým se bude řídit soukromoprávní vztah, v němž je nějaký mezinárodní prvek, dále upravuje postupy soudů v řízeních, v nichž je obsažen mezinárodní prvek, kdy např. společnost se sídlem ve Francii žaluje o náhradu škody společnost s sídlem v České republice apod. K velmi intenzivnímu sjednocování dochází v posledních letech nejen celosvětově, ale i v rámci Evropské unie. Vytváří se evropské mezinárodní právo soukromé, které je považováno za nejdynamičtěji se rozvíjející oblast soukromého práva v EU.

Tento vývoj je možné označit za zcela unikátní. Zejména v posledních zhruba deseti letech dospěly členské země EU k ochotě dosahovat v tomto oboru určitých kompromisů a přijímat sjednocené právní předpisy. Důvodem je jistě i to, že tato oblast tolik nezasahuje do národních právních kultur jako třeba úprava hmotného práva a je přitom poměrně efektivní. V blízké budoucnosti se očekává přijetí řady dalších sjednocených předpisů. Toto vše je výzvou pro evropské právní teoretiky, kteří uvažují o komplexní kodifikaci mezinárodního práva soukromého v rámci EU.

Evropské mezinárodní právo soukromé je mladou, novou disciplínou, která patrně vyžaduje určitou toleranci, ale zasluhuje si i kritický přístup. Praxe je sice velmi důležitá, ale není možné se nechat doslova zahltit často velmi podrobnými evropskými předpisy. Staví nás to před řadu nových, dosud neřešených problémů. Myslím, že je zcela nezbytné zaměřit se na tuto oblast z obecnějšího teoretického hlediska, které může být zároveň východiskem pro posuzování nových iniciativ na tomto poli – pokud kritizujeme, tak by to mělo být se znalostí věci.

Dizertační práce je výsledkem téměř desetiletého výzkumu v tomto oboru a přináší určitou konfrontaci systému evropského mezinárodního práva soukromého s českým právem. Ve své deskriptivní části vymezuje pojem, předmět a prameny evropského mezinárodního práva soukromého, které se následně snaží uspořádat do určitého systému. Hlavním tématem je studium obecnějších právních otázek, jako jsou vztah evropského mezinárodního práva soukromého k mezinárodním smlouvám, kterými jsou členské státy EU – všechny nebo jen některé – vázány, vztah evropského a národního práva členských států a dále obecnější otázky výkladu a používání těchto předpisů a vztahy k nečlenským státům a k subjektům se sídlem mimo EU. Zkoumají se jak možnosti dalšího sjednocování právních úprav, tak již přijaté právní instrumenty, jejich vzájemné vztahy, které jsou často dost složité, a zpětný vliv evropského práva na právo členských států. Unifikovaná úprava soukromoprávních vztahů v mezinárodním měřítku, zejména evropském, se bude nepochybně dále rozšiřovat. Znamená to vždy nalézt určité optimální kompromisní řešení, které spojí různé právní kultury. K tomu je potřebná důkladná a solidní analýza právních úprav různých států, z níž lze dovodit určité syntetické závěry.

Z toho, co jsem uvedla, je zřejmé, že právní věda je dost odlišná nejen od přírodních věd, ale i od řady jiných společenskovědních oborů. Nepíše se mi o tom snadno, protože je mi jasné, že pro řadu mých kolegů z jiných vědních oborů není právní věda vůbec „vědou“ srovnatelnou s jinými vědními obory. O tom, co je to skutečná právní věda, nemá širší veřejnost dostatečné povědomí, což je samozřejmě podobné se situací i jiných vědních oborů. Právo je neprávnickou veřejností, včetně specialistů z jiných oborů, vnímáno především jako oblast praktického práva, se všemi svými neduhy a slepými uličkami. Je nicméně potřeba si uvědomit, že právo je již od doby práva římského myšlenkovým systémem, který je jedním z pilířů evropské civilizace. Navazuje na staletí budování právních systémů, vyvíjí se v každodenní konfrontaci se společenskými ideami a praxí a vytváří nezbytný teoretický základ pro fungování praktické právní regulace v každém státě i ve větších společenstvích.

Dizertační práce navazuje na tradiční přístupy české nauky mezinárodního práva soukromého, která si díky politické neutralitě tohoto oboru zachovala vysokou úroveň i v dobách naší stále ještě nedávné minulosti.

MONIKA PAUKNEROVÁ,
Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i.