Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Non multa, sed multum 3

Humanitní vědy v České republice 1990–2010

Třetí, závěrečné pokračování příspěvku místopředsedy Akademie věd ČR prof. Jaroslava Pánka (Historický ústav AV ČR) o výsledcích humanitních věd v uplynulém dvacetiletí, který autor na konci června přednesl na kongresu Společnosti pro vědy a umění.

07_1.jpg
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Dějiny umění mají svou centrální základnu s bohatou dokumentací v Ústavu dějin umění AV ČR. Současně se tento obor rozvíjí na univerzitních pracovištích, v galeriích a muzeích, zejména v Národní galerii v Praze, jejíž katalogy mají příležitost spolu s výměnnými výstavami proniknout do zahraničí a ovlivnit tamní znalost českého kulturního dědictví. Historici umění dosáhli pozoruhodných výsledků v moderní interpretaci středověkého, renesančního, barokního i moderního umění. Specifickým směrem výzkumu se stalo manýristické umění a kulturní ovzduší na dvoře Rudolfa II. jako výraz jedné z velkých epoch evropského kulturního vývoje. Výstavní katalogy a publikace věnované tomuto tématu zařadily rudolfínskou Prahu mezi význačné kulturní metropole a získaly světový ohlas.

Nejdůležitějším výsledkem celého oboru se ovšem stalo dovršení monumentálního díla Dějiny českého výtvarného umění, které zahrnuje vývoj všech projevů a forem umělecké tvorby od pravěku až do roku 2000. Je to výkon plně srovnatelný s velkými kunsthistorickými syntézami jiných evropských zemí a bezpochyby jeden z nejcennějších výsledků českých humanitních věd posledního čtvrtstoletí. Vzhledem k rozsahu a kvalitě shromážděné ikonografie se toto dílo – vydané pouze v češtině – stává částečně dostupným i zahraniční odborné veřejnosti.

Jazykověda je sice výrazně vázána na národní jazyky, to však neznamená její izolaci do rámce národních států, spíše naopak. V současné době probíhá práce na Evropském jazykovém atlase, Atlas Linguarum Europae – A Linguistic Atlas of Europe, jehož úkolem je zmapovat základní jazykové diference v rámci našeho kontinentu. Na atlasu spolupracuje asi 40 národních komisí z většiny evropských států, které vycházejí z bádání o jednotlivých jazycích. Čeští lingvisté jsou schopni vnést i do tohoto projektu nemalý vklad, neboť v uplynulých dvaceti letech dospěli ke zvládnutí mimořádných děl, která jsou východiskem jak pro poznání vývoje češtiny, tak i pro celoevropské komparace.

Na pražské filozofické fakultě vznikl pod vedením Františka Čermáka monumentální Český jazykový korpus, který v elektronické podobě dokumentuje stav a vývoj současného českého jazyka a dnes již obsahuje více než miliardu slov a stává se východiskem pro komplexní synchronní a částečně i diachronní výzkum českého jazyka. Jde o převratný jev v české lingvistice, neboť místo dílčích a nahodilých sběrů materiálu je zde shromážděno a k nejrůznějším analýzám připraveno obrovské množství dokladů a kontextů jazykové praxe v podobě psané, mluvené i historické. Z této základny, jedné z největších svého druhu na světě, vyrostla nejen řada monografií, ale i tři frekvenční slovníky, gramatika a perspektivně by měl vzniknout i nový velký slovník češtiny. Živý mezinárodní zájem vzbuzuje nejnovější větev Českého národního korpusu, nazvaná InterCorp, tj. korpus asi dvaceti překladových jazyků ve vztahu k češtině. Z pražské filozofické fakulty vyšel rovněž mohutný Slovník české idiomatiky a frazeologie, který přináší relativně úplný popis současné české frazeologie a předkládá desetitisíce hesel se synonymy, příklady a překlady do čtyř jazyků. Naproti tomu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vznikl Encyklopedický slovník češtiny (2002), významný příspěvek české jazykovědy k teoretickému myšlení o jazyce, který obohacuje nejen světovou lingvistiku, ale též antropologii a další humanitní obory. Stejně jako Český národní korpus, původně inspirovaný z Anglie, také publikační výsledky v oboru teorie a metodologie se stávají předmětem mezinárodní pozornosti a komparativní součinnosti.

07_2.jpg 07_3.jpg

V Ústavu pro jazyk český AV ČR vznikl mohutný pětisvazkový Český jazykový atlas, který završil výzkumy prováděné od šedesátých let několika generacemi dialektologů. Je to vrcholné dílo vystihující v kartografické a komentované podobě zeměpisnou rozrůzněnost češtiny, její slovní zásoby, tvarosloví, hláskosloví a skladby. Vzhledem k tomu, že je zde zachycena nářeční diferenciace našeho území v době, kdy v důsledku migrací a působení hromadných sdělovacích prostředků postupně mizí regionální rozdíly, jde o velmi závažný příspěvek k poznání české jazykové kultury.

Zatímco v dialektologii a dokumentaci současného jazyka bylo dosaženo vynikajících výsledků, diachronní výzkum českého jazyka se věnoval přípravě lexikálních děl, která dosud chybějí, ačkoli pokročilejší národy jimi již delší čas disponují. Velký Staročeský slovník, jenž předkládá slovní zásobu středověké češtiny a který založil už v roce 1903 Jan Gebauer, vycházel v tištěné podobě tak pomalu, že bylo třeba přikročit k urychlenému elektronickému zpracování; slovník humanistické a barokní češtiny je bohužel zatím v nedohlednu. Naproti tomu se podařilo dokončit Slovník jazyka staroslověnského – Lexicon linguae palaeoslovenicae (1966–1997), což je epochální výkon české jazykovědné slavistiky, na nějž od roku 2008 navazuje péčí Slovanského ústavu AV ČR vydávání Řecko-staroslověnského indexu – Index verborum graeco-palaeoslovenicus. Tato díla mají zásadní význam pro celosvětové bádání v oborech slavistiky a byzantologie. Úspěšně pokračuje rovněž dlouhodobý úkol českých klasických filologů v Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR Slovník středověké latiny v českých zemích – Lexicon Latinitatis medii aevi Bohemorum; vychází od roku 1977 a je součástí mezinárodního projektu evropských středolatinských slovníků, vedeného Mezinárodní akademickou unií. Tato zásadní jazyková a encyklopedická pomůcka, která již dospěla k písmenu M, zpracovává slovní zásobu latinských literárních i jiných památek (některé z nich vycházejí v knižnici Fontes latini Bohemorum) a stává se jedním z klíčů k porozumění středověkým východiskům naší kultury.

Nového rozmachu se dočkal komplexní výzkum jazyků, jež se na našem území uplatňovaly ve středověku a raném novověku. Mezioborového studia, které propojuje klasická studia, obecnou a srovnávací jazykovědu, bohemistiku, slavistiku, germanistiku, ale také anglistiku a romanistiku, se poprvé v tomto rozsahu chopilo Středisko pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních na brněnské filozofické fakultě s cílem nově osvětlit jazykově literární kořeny současné civilizace. Jedním z výsledků široce koncipovaného lingvisticko-literárněvědného výzkumu je syntéza Die lateinische Literatur des Mittelalters in Böhmen (2007) z pera Jany Nechutové, která se rovněž ujala ediční práce na přípravě k vydání latinských děl Jana Husa v prestižním belgickém nakladatelství Brepols. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se zásluhou Libuše Spáčilové rozvíjí lingvistická a historická analýza novohornoněmeckých textů, jež vznikly v moravském prostředí na přelomu středověku a novověku. Spolu se studiem a vydáváním německých literárních památek starší i moderní doby se postupně vytvářejí vědecké předpoklady k tomu, aby byl do kulturních dějin českých zemí a střední Evropy patřičně začleněn tvůrčí odkaz všech etnik, jež v uplynulém tisíciletí žila nebo žijí na našem území.

Při studiu současného jazykového vývoje pokročilo rovněž zpracování proměn češtiny v důsledku přijímání výpůjček z cizích jazyků, především z angličtiny. Ostatně též práce na poli anglické lingvistiky dosáhla cenných výsledků při přípravě monolingválních a dvojjazyčných (anglicko-českých) počítačových korpusů a při zpracování mluvnice současné angličtiny na pozadí češtiny. I když v tomto směru česká věda může pouze sledovat obecné trendy světového vývoje, integruje se do mezinárodního dění v oboru a je schopna poskytovat kvalitní nástroje ke vzdělávání v dnes nejdůležitějším nástroji světové komunikace. Obecně zajímavých výsledků dosahuje také jazykovědná slavistika a orientalistika, především na pražské filozofické fakultě, o čemž svědčí vydávání mezinárodních časopisů Pandanus pro indologii a Mongolo-Tibetica Pragensia. Vzhledem k obtížné, ale postupně se prosazující emancipaci romského etnika v Evropě má velký význam od roku 1990 ustavení romistiky jako vědeckého a pedagogického oboru, na němž se podílela světově uznávaná specialistka Milena Hübschmannová.

Česká literární věda, která má své centrum v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, dosáhla v posledních několika letech dvou vynikajících výsledků. Završila mohutný sedmisvazkový Lexikon české literatury, který podává kriticky zhodnocenou materii o osobnostech, dílech a institucích českého písemnictví; tento lexikon je naprosto nepostradatelnou pomůckou pro veškeré bohemikální bádání doma i v zahraničí. Současně vzniklo pod vedením Pavla Janouška čtyřsvazkové dílo o poválečné české literatuře, které je prvním pokusem o syntézu této části novodobých kulturních dějin. Vzápětí však začalo vycházet za redakce Vladimíra Papouška nové zpracování dějin české literatury 20. století, pojaté na principu synchronního střetávání textů a proměn literární řeči. Lze tedy očekávat alternativní výklady týchž klíčových jevů kulturního vývoje. Informace o dějinách české literatury se sice dostávají zahraničním zájemcům také prostřednictvím souhrnů v západních jazycích (naposledy zásluhou Jiřího Holého), avšak nejdůležitější nové výsledky jsou publikovány česky. Tím významnější je činnost Ústavu pro českou literaturu AV ČR jako organizátora kongresů zahraničních bohemistů (v pětiletých intervalech), kteří se jako badatelé nebo jako překladatelé zabývají českou literaturou. Právě jejich prostřednictvím jsou nové poznatky předávány světu.

Čeští vědci se samozřejmě věnují také zahraničním literaturám, tradičně především slovanským. Kupříkladu péčí Slovanského ústavu AV ČR se dostává velké pozornosti slovansko-německým literárním vztahům, pro jejichž studium byl založen časopis Germanoslavica, ale také nejstarším slovanským památkám na českém území (v prvoedici česko-církevněslovanských homilií od Václava Konzala) a svébytnému písemnictví ruské emigrace v meziválečném Československu. Všechny tyto publikace mají značný dopad jak ve slovanských, tak i v německy mluvících zemích.

Na vynikající úroveň se dostala literární anglistika na pražské filozofické fakultě, která spolupracuje s předními univerzitami ve Spojeném království, Irsku a USA. Eminentním tématem českého výzkumu se stalo dílo Williama Shakespeara, jehož znalec Martin Hilský završil kompletní překlad Shakespearova díla doprovázený rozsáhlými kritickými studiemi. Všeobecné uznání tohoto interpretačního výkonu, oceněného též udělením Řádu Britského impéria, dokládá skutečnost, že pražskému Ústavu anglofonních literatur a kultur bylo svěřeno uspořádání Světového shakespearovského kongresu v roce 2011. Existují i další směry bádání, z nichž si zaslouží zmínku alespoň výzkum irské literatury, divadla a kulturní historie při pražském Centre for Irish Studies. Toto centrum, které s podporou irské vlády vybudovalo jednu z největších oborových knihoven na evropském kontinentu, již zorganizovalo konferenci Mezinárodní asociace pro studium irských literatur IASIL (2005) a prestižní Mezinárodní sympozium o díle Jamese Joyce (2009). Výzkum samozřejmě probíhá i v literaturách germánských, románských a orientálních, avšak zejména úspěšné prosazení ve vysoce kompetitivní anglofonní oblasti dává špičkám české literaturní vědy dobré vysvědčení.

07_4.jpg 07_5.jpg

Etnologie má vedle univerzitních kateder a muzeí badatelské zázemí především v Etnologickém ústavu AV ČR. Vrcholným dílem, které zde vzniklo v součinnosti s Ústavem evropské etnologie na brněnské filozofické fakultě, je velká třísvazková encyklopedie Lidová kultura, která podává souhrn poznatků o národopisu Čech, Moravy a Slezska. Dalším významným výsledkem se stalo kartografické zpracování vybraných stránek lidové kultury a dějin osídlení (zejména též židovského) na českém území. Vysoce aktuální výzkum se značným mezinárodním dopadem představují publikace o českých menšinách v zahraničí a zvláště o nově se utvářejících komunitách Romů, Vietnamců a dalších národností v České republice. Z povahy této disciplíny vyplývá, že takřka všechny interetnické výzkumy mají mezinárodní dopad a dotýkají se stěžejních sociálních problémů současné společnosti, která od přelomu 20. a 21. století prožívá velké migrační a strukturální proměny osídlení starého kontinentu. Problémy etnické rozrůzněnosti a soužití se zabývají rovněž etnologové z pražské filozofické fakulty, kteří se – kromě dalších témat jako Lužičtí Srbové či etnologie práva – významně podíleli na výzkumu romských osad na východním Slovensku, přičemž se Milena Hübschmannová zasloužila o interpretaci struktury romské rodiny.

Skončeme muzikologií, jedním z nemnoha humanitních oborů, které nenarážejí na větší jazykové a teritoriální bariéry. Interpretace díla Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a v poslední době i Bedřicha Smetany, stejně jako příprava souborných kritických edicí jejich díla vzbuzuje mezinárodní zájem o spolupráci již námětem samým. Celková situace tohoto oboru se však změnila tím, že zmizely zábrany při zpracování církevní a náboženské tematiky, a proto se mohlo rozvinout rovněž bádání o starším liturgickém zpěvu, o gregoriánském chorálu a vokální polyfonii, které se stává – v sepětí s obecnými církevními dějinami a historií hudebního divadla – jedním z klíčů k pochopení evropské duchovní kultury.

Co říci závěrem této stručné obhlídky vybraných výsledků českého humanitního bádání? Při pohledu na tisíce publikačních položek, jež každoročně přibývají do bibliografie humanitních disciplín, může vnější pozorovatel propadnout pocitu beznaděje nad stále se prohlubující atomizací výzkumu. Toto zjištění naštěstí vystihuje pouze jednu stránku vývoje. Druhou, radostnější stranou téže mince je sílící snaha o syntetické nebo encyklopedické zvládnutí narůstajících poznatků. Zejména v archeologii a starších dějinách, české historiografii a biografickém bádání, literární historii, dějinách umění a etnologii v posledních několika letech vznikla, byla zahájena nebo i dokončena mohutná mnohasvazková díla, která shrnují jinak nezvládnutelné množství dílčích poznatků do přehledné a obecně využitelné podoby. Nevýhodou těchto velkých děl je skutečnost, že zpravidla zůstávají pouze v češtině. Jenom nemnoho mimořádně významných monografií se podařilo vydat v zahraničí, a to převážně v němčině. Do angličtiny jsou překládány leckdy jen stručné přehledy, někdy navíc zastaralé nebo zatížené kompilativním přístupem autorů. Vedle nich samozřejmě vycházejí v zahraničí též jednotlivé monografie a články se zcela novými poznatky, ty však s velkou pravděpodobností utonou v záplavě specializovaných knih a časopiseckých příspěvků, otištěných v evropských a amerických periodikách.

V tomto rozporu spočívá jeden z paradoxů českých humanitních disciplín. Nejsou tak slabé, aby neměly světu co nabídnout. Zpravidla však nemají dostatek sil k tomu, aby to učinily v jazycích všeobecně srozumitelných, takže jejich hlas zůstává o hodně slabší než působení prací vznikajících v zahraničí. Situace však není bezvýchodná, neboť se mění v důsledku dlouhodobé otevřenosti českého vědeckého prostředí vůči mezinárodní spolupráci. Pokud by se projevila také cílená podpora při vydávání nejcennějších výsledků českého humanitního bádání v prestižních západních nakladatelstvích, mohly by české humanitní vědy v budoucnosti najít ve světě daleko lepší uplatnění.

Výše uvedený článek by nemohl v této podobě vzniknout bez vstřícné součinnosti kolegů z mnoha institucí, kteří mi poskytli faktografické podklady a velmi cenné komentáře. Jsou to vesměs významní znalci svých oborů: Ladislav Bareš, Jiří Beneš, Marie Bláhová, Jakub Čapek, František Čermák, Jan Čermák, Jarmila Gabrielová, Milan Hlavačka, Zdeněk Jirásek, Jiří Kocian, Lubomír Konečný, Lucie Kostrbová, Josef Krob, Martin Kuna, Miroslav Kunštát, Jiří Lach, Eva Mrhačová, Jiří Mikulec, Jiří Musil, Milan Myška, Jana Nechutová, Karel Oliva, Ondřej Pilný, Svatava Raková, Eva Semotanová, Ivan Šedivý, Oldřich Tůma, Helena Ulbrechtová, Svatava Urbanová, Jaroslav Vacek, Petr Vorel a František Vrhel. Všem jim upřímně děkuji za podporu.

JAROSLAV PÁNEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.