Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2010  > listopad  > Tribuna

Obecná učení, akademická obec a společnost: Otázky bez odpovědí?

Když římský a český král Karel IV. zakládal 7. dubna 1348 obecné učení v městě Praze, učinil tak dle svých slov ve snaze o povznesení království, aby bylo „[…] náležitě ozdobeno řadou moudrých mužů […],
aby se znalostí věd vzdělali ti, jež vrozené bystré nadání činí zralými k zdravému úsudku […], aby dokonce mohli býti hrdi na to, že mohou jiné z ciziny zváti k této půvabné vůni a k účasti na takovém vděku“.
Zakladatelské úsilí Karlovo můžeme vzhledem k tehdejšímu pojetí obecného učení považovat také za položení základu obecného pěstování vědy jak v zemích Koruny české, tak v celé tehdejší Svaté říši římské.
Věda, neoddělitelně spojená s hledáním pravdy, stejně jako i akademická obec, utvářená univerzitou jako nedělitelné společenství, měly vedle své svobody a autonomie vymezenu vznešenou úlohu služby společnosti.

18_1.jpg
Reprofoto: Karel IV., Academia

Zamysleme se nad výše uvedenými citáty a nad trváním jejich poselství v čase.
1. Cílem je obecné povznesení. Pokud v naší zemi stále ještě nějaké obecné pojetí vědy existuje (už nějakou dobu je zvykem na oficiální úrovni hovořit a psát jen o výzkumu, vývoji a inovacích), kolik obecného povznesení v sobě obsahují jeho cíle? Obecné povznesení není totéž co zvýšení ekonomické efektivity či růst HDP. Obecné povznesení není možné bez svobodně přijaté, zodpovědné, tvůrčí a iniciativní služby. Služba není posluhování vynucované tlakem či okolnostmi. Kdo vyžaduje posluhování, neumožňuje rozvinutí služby.
Podívejme se především každý sám na sebe. Nakolik máme uvnitř naší akademické obce na mysli obecné povznesení a službu ideálu vzdělanosti včetně jeho mravního rozměru, tak jak byl chápán největšími intelektuálními postavami od antických dob? Co považujeme za úspěch? Co má v našich očích cenu?

2. Prostředkem je moudrost. Ptáme se ještě vůbec, co je to moudrost? Určitě to není učenost měřená sumou získaných poznatků zvyšujících kvalifikaci pracovní síly či umožňujících lepší společenské uplatnění. Ani nejvyšší možný počet citací či patentů nevypovídá o moudrosti. Chytrost v provádění toho či onoho za účelem uznání, úspěchu, zajištění postavení či výhod také není moudrost. V jakém vztahu je učenost k moudrosti? Chce vůbec ještě někdo po vědcích, aby pěstovali moudrost? A je ve vědeckém prostředí samém patrná snaha moudrost pěstovat?
Moudrost přesahuje veškerou vědu a není možná bez pokory. O pokoru nestojíme. Sami sebe bereme příliš vážně. Stěží tak můžeme pěstovat moudrost, i kdybychom chtěli.
Nejsou naše diskuse namísto pokusů o hledání moudrosti příliš často jen mimoběžnými řečmi s cílem vyhrát, prosadit se a prezentovat sebe sama? Vrátíme-li se k počátkům univerzitního systému, byli bychom schopni postavit se s logikou našich argumentů a s naší úrovní formulování myšlenek logické argumentaci středověkého bakaláře, mistra či doktora? Na skutečnou učenou disputaci už nemáme při všech našich jednáních a projednáváních čas. Máme na ni vůbec ještě intelektuální schopnosti?

3. Měřítko není geograficky omezené. Jiné z ciziny zváti k účasti na tom nejlepším, co je. Jaká jsou naše měřítka? Nehovoříme o světovém uznání, zatímco jde o uznání lokální svým významem, trváním i geograficky? Nestává se, že jde o světové a časem prověřené uznání, a nehovoříme o něm s vážností téměř vůbec? Hovoříme-li o uznání, o uznání čeho vlastně jde?

4. Podmínkou je bystré nadání. Nadání není oprávněním k povyšování se nad jiné v žádném smyslu. Jeho rozvinutí a vzdělání ve znalosti věd může umožnit jeden potřebný druh služby obecnému povznesení. Čím bystřejší nadání, tím větší je odpovědnost a závazek vůči celku. Nebo má být nadání bráno pouze jako prostředek k osobnímu prosazení se a k osobnímu prospěchu? V obecném zmatení pojmů zaměňujícím úspěch, postavení a hodnotu člověka lze nadání v tom či onom rovněž považovat za věc nároku. Není to jen logickým vyústěním omezeného nazírání na člověka a na jeho hodnotu odvozovanou od uplatnění na společenském trhu?

5. Jež nadání činí zralými ke zdravému úsudku. Jak často hluk hlasitě či často vyslovovaného převládá nad zdravým rozumem a úsudkem? Jsme ochotni jít proti proudu? Jsme schopni snést přehlížení nebo i posměch s tím spojený? Ukazujeme svou zralost tím, že mluvíme jen tehdy, máme-li čím přispět, nebo mluvíme i tehdy, když se hlavně sami chceme slyšet? Snažíme se při vytváření vlastního úsudku pochopit, v čem spočívá různost stanovisek a jaká je váha argumentů našeho oponenta?
Současná situace naší vědy (ale nejen vědy a nejen naší) není dílem náhody ani vnějšího škůdce bez naší viny. Podílíme se na ní naší činností a také nečinností. Některé instituce zůstávají hodně dlužny. Jsme příliš často a příliš hluboce rozděleni; ve svých postojích a stanoviscích se mnohdy vymezujeme uvnitř akademické obce vůči sobě navzájem. Téměř zcela zmizela vzájemná důvěra a sounáležitost. Zdá se, že i v akademické obci ­bylo obecné povznesení z velké části nahrazeno partikulárním zájmem a prospěchem. Ojedinělé velké skutky nemohou zakrýt celkový stav. Řád věcí, ve kterém slova nejsou vyprazdňována, dané slovo platí a dohody jsou dodržovány, není samozřejmostí, ale věcí snílků. Neměl by být věcí každého z nás?
Akademická obec má vůči sobě samé, vůči své zemi a vůči světu mravní a intelektuální povinnost, která je ve svých souvislostech a důsledcích mnohem důležitější než shromažďování a vyučování jakkoli objevných nových poznatků. Snažme se ji naplňovat ve svém okolí a v celé akademické obci tak, jak nás zavazuje zakladatel Univerzity Karlovy (jakož i Zákon o vysokých školách). Snažme se o kultivaci naší akademické obce projevováním vzájemné úcty a respektu. Současně s tím žádejme po společnosti vytváření podmínek pro naši službu, včetně spravedlivé odměny.
Společnost, která si neváží životně důležité služby založené na vzdělání, poctivosti a mravních hodnotách (což se projevuje kupříkladu ve finančně katastrofálním postavení mladých lékařů a dlouhodobém nedocenění práce učitelů), nečeká žádná světlá budoucnost. Nezávisle na tom, jaký je odhad růstu HDP v příštích letech.
Jen k vyučování v účelově zaměřených dovednostech není univerzit potřeba. Chce-li však společnost žít, nejen (byť v blahobytu) živořit k úpadku, neobejde se bez univerzit spojujících hloubku vzdělání a pěstování svobodného kritického ducha s mravním zakotvením a úctou k druhému i při nesouhlasu. Je si toho vědoma? Jsme si toho vědomi my, členové akademické obce?

ZDENĚK STRAKOŠ,
přetištěno z časopisu Univerzity Karlovy
Forum 3/10