Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2010  > listopad  > Rozhovor

Život vědce ve vlnách vzpomínek 2

Navazujeme na rozhovor s profesorem Pavlem Spunarem z minulého čísla, v němž náš významný kodikolog a znalec středověkého písma hovořil o svých rodových kořenech a jejich vlivu na cestu, kterou šel. Vzpomínal na své váhání mezi hudbou a vědou, na gymnaziální léta za protektorátu, na studia vědních oborů, pro které se nakonec rozhodl. Úvahy o ztrátě poválečných nadějí po únoru 1948 nás vedly ke krátkým zamyšlením, mimo jiné o významu tolerance i potřebě důvěry v lidskou důstojnost a porozumění. Pokračujeme dnes tak, jak proud života nesl svůj příběh dál.

16_1.jpg
Fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Pavel Spunar ve své pracovně v Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR

Pane profesore, kniha, nejen středověké kodexy, se pro vás stala hlavním předmětem zájmu a badatelského nadšení, ale i záležitostí srdce. Čím podle vás byla a je kniha pro evropskou vzdělanost?
Kniha byla mým průvodcem od dětství. Byt zaplňovaly knihovny a rodiče mi nebránili se v nich prohrabovat, vybírat si knížky, prohlížet je a číst. Již jako chlapce mne uhranul Ottův slovník naučný, znal jsem i kouzlo čítárny Náprstkovy knihovny U Halánků. Za studií jsem pochopil zásadní význam knihy pro kontinuitu kulturní tradice. Naučil jsem se pracovat se středověkými kodexy a ocenit jejich roli při transferu vzdělání. Každý středověký rukopis je neopakovatelnou individualitou, bohatě strukturovaným celkem i znakem s mnoha významy. Kodikologie, věda o středověkých rukopisech, je studuje v celistvosti, v provázanosti obsahu a formální výpravy, odkrýváním jejich proměnlivých funkcí, sledováním jejich geneze i „dlouhého života“ mezi písaři, vlastníky a uživateli. Dějiny knihy se staly páteří dějin vzdělanosti v Evropě.

V úvodu k vaší knize hovoří dr. A. Kostlán o „lidech rodu K. J. Erbena“, milovnících dávných písemností, jejichž práce předpokládá velikou vzdělanost, citlivý zájem o druhé, úctu k historickým památkám, piplavou pracovitost, která dá vše objevené dohromady, což lze za předpokladu vnitřního etického náboje a kulturního rozhledu. Zbývá cosi navíc, uvnitř někdo stále zpívá a básní… Ten obraz dokonale vystihuje právě vás. Kultivovanost a vzdělanost, o níž je řeč a která charakterizovala generaci vašich učitelů i generaci vaši, není v současné době tím nejžádanějším. Studie rakouského filozofa Konrada P. Liessmanna Teorie nevzdělanosti, citující starší Adornovu Teorii polovzdělanosti, si toho všímá…
Nevím, co máte přesně na mysli, ale přeceňujete mě. Ano, kultivovanost psaného slova často chybí. Mou generaci učili učitelé psát stručně a jasně, což neznamená nepromýšlet problémy, nevsadit svou osobitost do textu. Fragmentace vzdělání nepřeje celostnímu uchopení problému a odráží se i v úpadku jazyka, který jako by klesal pod náporem přetechnizovaného světa. Každý historik má mít svůj styl a nezaměnitelný slovník. Připomněla jste rakouského filozofa Konrada P. Liessmanna, který se nebál vystoupit proti povaze současné evropské vzdělanosti. Potřeba rychle a často publikovat rozmnožuje průměrnost a brání soustředěnému promýšlení problému. I specialisté by se měli osvěžit studiem filozofie, když vstupují na vědecké kolbiště.

16_5.jpg
Reprofoto: P. Spunar, Dějiny českého středověku
Vpravo: Otep myrry. Zápis české duchovní písně doprovázený hudebním záznamem v C klíči ve vyšebrodském sborníku č. 42. Píseň je nadepsána „Canticum Boemicale“ (Česká píseň) a začíná slovy „Otep myrry mněť mój milý“.

Vaším oborem je věda mezi historickými vědami kralující, medievalistika. Hovořil jste kdysi o tom, že chodíme ve starých částech měst po středověkých půdorysech… Máme středověk v sobě? A jaký byl a zůstává jeho přínos pro Evropu i naši zem?
Medievalistika není královnou věd, ale je pravda, že se na středověkých dokumentech učila kritice většina historiků. Není přesně ani definována, všichni historici však vědí, že badatel, zaměřující se na dějiny středověku, musí brát v úvahu celou škálu pramenů, musí se snažit porozumět studované době v celém rozsahu počínaje hospodářskými a sociálními dějinami až po jemnůstky filozofie a teologie. Medievalistika musí umět propojit všechny speciální obory. Jen znalost širokých souvislostí dokáže pochopit metaforu, rozkrýt skrytý význam znaku. A máme-li středověk v sobě? Nepochybně podobně jako dědictví antiky a dalších velkých epoch. Chodíme po Praze ve spleti ulic a uliček Starého Města, respektujících středověkou zástavbu, studujeme na univerzitách fungujících na středověké představě o společenství učitelů a žáků, kterou antika neznala, obdivujeme dodnes vzdušnost a jas gotických katedrál, mířících k nebi. Stačí jen pozorně vnímat; ozvěna uplynulých staletí je všudypřítomná.

16_3.jpg
Reprofoto: P. Spunar, Dějiny českého středověku
Svatojiřský antifonář, konec 13. století.
Sv. Jan
v iniciále „Vox“, pod ním modlící se řeholnice
ze svatojiřského kláštera
na Pražském hradě.
Perokresba mužské hlavy
s přípiskem světského charakteru,
jenž na volný okraj listu připojila neznámá řeholnice
ze svatojiřského kláštera.

Vaše vlny vzpomínek přinášejí čtenáři vyprávění plné příběhů, osudů, událostí a malých lidských i badatelských dobrodružství z let, která nebyla snadná. Proud je ale zalit laskavým světlem a svědčí nejen o neúnavném vědeckém zápolení, ale i o živém zájmu o okolní svět a jeho dění. Patří sem i divadlo Semafor nebo přátelé Vaculíkovi. Jako by se tu přirozeně prolínaly dva prostory, svět historicky dávný i současný, v souzvuku, který budí obdiv. Myslíte, že byl tento rys badatelské obci vlastní vždycky?
Těšit se z přátelství s umělci je všem tvůrčím pracovníkům blízké. Vlastní svět nápadů a pochybností je dobře okysličovat jinak nastaveným vnímáním. Seznámení s Ludvíkem a Madlou Vaculíkovými bylo pro mne právě takovým obohacením; on strhoval svými nápady a jazykem nezkaženým pražskou novinařinou, což samo bylo již estetickým zážitkem, ona působila jako pevná mravní autorita. Také přátelský kruh kolem Semaforu měl svou osobitou poetiku.

16_2.jpg
fota: © Archiv autora

Pokračování rodu ­– Pavel Spunar s vnuky, 1985


Teprve po roce 1989 jste mohl začít pravidelně přednášet na vysoké škole a získat vědecko-pedagogické tituly, které vám náležely. Přednášet studentům Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně religionistiku pro vás musela být radost i při náročném cestování z Prahy.

Kontakt se studenty byl pro mne novou zkušeností, podnětem a osvěžením. Nepomýšlel jsem na spolupráci s univerzitou, ale život se ubíral jinak. Jako medievalista jsem rád sledoval literaturu o středověké filozofii a teologii a něco se vtisklo do mého přemýšlení i práce. Po roce 1989 se začaly měnit tváře fakult a brněnská Masarykova univerzita mi nabídla spolupráci. Jedním z plánů bylo přenesení religionistiky z Akademie na filozofickou fakultu. Odvážný záměr se zdařil. Snad pomohla i vzpomínka na profesora O. Pertolda, orientalistu, který byl prvým ordinářem v Praze. Brněnským studentům jsem mohl jako historik středověké kultury nabídnout úvod do oboru, který se opíral o dějiny křesťanství, zamyšlení nad církví a hlavními směry teologie. Do Brna jsem dojížděl třináct let a našel v jeho prostředí pevné vztahy. Podařilo se dokonce vést prvé doktorandy, postarat se o přípravu mladých vědců. Příprava výběrových přednášek byla ovšem přínosem i pro mne.



Váš život je úzce spjat s Akademií věd České republiky a toto sepětí stále trvá. Jaké máte plány a ještě nesplněná přání?

O mém vztahu k Akademii vypovídají výmluvně již data. Začal jsem pracovat v Kabinetu profesora B. Ryby 1. ledna 1953 a ještě dnes, zachycen drápečkem, sedím u svého stolu. Sice již nechystám větší práce, ale rád se podílím na životě pracoviště recenzemi, lektorováním, posudky doktorských a habilitačních prací, diskusemi. Vzpomínám profesorů, kteří kladli důraz na referování v časopisech. Pro mladou vědeckou generaci je práce v Akademii jen jednou z možných příležitostí. Pro nás však byla Československá akademie věd záchranou i útočištěm. Vysoké školy horlivě kádrovaly a držely pedagogy i studenty na uzdě, akademické ústavy si ve svých začátcích dokázaly uhájit určitý respekt a zaměstnávat na dlouhodobé úkoly (slovníky, katalogy apod.) i „nespolehlivé síly“. Nepochybně byly v Akademii mezi pracovišti rozdíly; studium středověkých rukopisů a klasická filologie naštěstí nestály v centru zájmu dozorců. Odtud můj vřelý vztah k matce–Akademii, která se přes všechny oktrojované represe snažila respektovat lidskou důstojnost. Snad si i uvědomila, že o její existenci snil již J. E. Purkyně.



16_4.jpg
Foto: © Zdeněk Tichý, Archiv KNAV
Předání medaile Františka Palackého z rukou předsedkyně AV ČR Heleny Illnerové20. května 2004

Docela osobní poslední otázka. V knize vzpomínáte na svá učednická léta nadaného klavíristy. Byl jste nadějným žákem profesora V. Kurze, uvažoval jste dokonce, že se vydáte životem ve službě této umělecké oblasti. Možná, že mezi hrou na klavír a badatelským úsilím není zas až tak velký rozdíl? Není obé krásnou, nejen nadání, ale i píli předpokládající hrou?

Fantazie dirigenta nebo uměleckého interpreta, zejména klavíristy, míří jinam, než o čem sní badatelé. Oba rozdílné světy však spojuje tvrdá práce v pozadí, sen o dokonalosti a přesnosti. Pro klavíristu je kategorickým imperativem cvičit nejméně hodinu denně, badatel ctí zásadu nulla dies sine linea. Za úspěchem tak vždy vězí těžká dřina – u klavíru i u psacího stolu.



V úvodu ke svým vzpomínkám Pavel Spunar říká: „A tak stojím před hlavolamem. Není hledání sebe sama riskantním a zbytečným dobrodružstvím? Věřím, že nikoli, přestože pátrání po vlastních kořenech bolí. Celý život se s někým a něčím loučíme…“
Jeho kniha je při všech temnotách, které čas dvacátého století přinesl, svědectvím plným jasu, důvěry v bližní a lásky k životu. Je i citlivě vnímaným příběhem české Akademie věd.

SYLVA DANÍČKOVÁ