Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Biodiverzita: napřed poznat, až pak chránit

Historické příčiny druhové rozmanitosti v regionu Dokeska

Letošní rok byl v rámci aktivit OSN vyhlášen Rokem biodiverzity. Dlouho jsem se ke psaní tohoto článku odhodlával, protože jsem stále nebyl s to zjistit, co mi na něčem tak zjevně pozitivním vlastně vadí.
Když byl loňský rok obdobně vyhlášen Mezinárodním rokem astronomie, zdálo se mi to přirozené a v pořádku: jistě bude víc energie na výzkum i na popularizaci, víc nového se dozvíme o hvězdách. Byl to rok zasvěcený konkrétní oblasti výzkumu, nikoli tedy Rok hvězd nebeských, ale Rok astronomie. Ne Rok pravdy (ten bohužel nastane, pokud se nám civilizace nějak zásadně sesype), ale rok úsilí o vyjádření pravdy.


© Obě fota Petr Meduna, Archiv ARÚ AV ČR, Praha
Jeřáb popelavý (Grus grus) v rákosinách kolem Břehyně u Doks

Podle toho by se letošní rok mohl jmenovat Rok výzkumu biodiverzity. Nebo dejme tomu Rok péče o biodiverzitu, protože pečovat o něco přece znamená zároveň poznání a výzkum. Letos však máme Rok biodiverzity a všechno je jinak. Jako by bylo samozřejmé, že všichni už víme, co to ta biodiverzita je a co s ní máme dělat. Ano, chránit ji; ohrožené druhy, rozumí se. Na internetu se mi to potvrzuje, všude se píše ve smyslu, že Rok biodiverzity znamená zabránit jejímu poklesu. Z mosta doprosta. Hlavní vlastností biodiverzity patrně je, že klesá, a to by neměla. Až klesat přestane, můžeme na ni zapomenout jako na šťastně spravený (nebo vytržený) zub. Všechno je, zdá se, odborně jasné, jako bylo v ochraně životního prostředí vždycky. Jde tedy opět jenom o požadovaná praktická řešení, a to zejména na globální úrovni.

Na prostorové úrovni České republiky se problém, jak se mi zatím zdá, implementuje zejména tak, že o biodiverzitu ve Zlámané Lhotě nejde, ani o její ochranu, a natož o její poznání. Lhota není svět. Jde o kácení deštných pralesů a destrukci korálových útesů; ty jsou naštěstí daleko, mimo dosah, a jejich ničení je nezpochybnitelné a nezastavitelné. O to lépe o jejich likvidaci můžeme na dálku řečnit. Pokud se týče Lhoty, lze o biodiverzitě prostě mlčet. Na úrovni regionů a lokalit je biodiverzita jasná věc, většinou tam žádná není, a pokud ano, je už chráněna vyhláškou.

Potíž s biodiverzitou může být i v tom, že racionální – utilitární důvody k její ochraně nejsou příliš silné, a o to důležitější jsou nesnadno uchopitelné důvody nikoli iracionální, leč kulturní a psychologické. Věříme, že příroda má pro nás svou hodnotu (ba možná ji má i jaksi sama o sobě, protože nad nás lidi transceduje). Pestrost přírody stejně jako pestrost kultury si pestrostí nových virtuálních světů nedokážeme nahradit už proto, že ty virtuální světy mají svou náplň odvozenou opět z přírody a dosavadní diverzity kulturní.

Biodiverzita v Máchově kraji
Co to vlastně ta biodiverzita je? Rád bych ukázal trochu jiný přístup, který může upozornit, že její problematiku nemůžeme redukovat ani na problém globálně-zahraniční, ani na praktické řešení již dávno známých faktů.
V projektu výzkumu krajinného vývoje Dokeska (AX00050801, GA AV) se prvotně zabýváme právě biodiverzitou. Grant se oficiálně jmenuje Vegetační kontinuita a dynamika krajiny; přítomnost a historické příčiny ohniska diverzity v regionu s kolísavou kolonizací. Pojem biodiverzity v tomto grantu tedy přímo nefiguruje; upřímně už můžeme přiznat, že jsme nechtěli budit mylné podezření, že je pro nás biodiverzita vědecky znějící krycí jméno pro katalogizující bádání ve stylu předminulého století. Právě naopak: cílem projektu je pochopit krajinnou dynamiku regionu. Chceme prozkoumat místní styl fungování krajiny, který posléze prozradí něco obecného o reakcích evropské krajiny na změny klimatu či osídlení. Toto poznání je založeno právě na interpretaci místní biodiverzity, jak se o ní dozvídáme z paleobotanického záznamu (pyly a makrozbytky v rašelinách, uhlíky v terestrických půdách) a z historických i současných dat o flóře, fauně a vegetaci. V tom smyslu je současná a minulá biodiverzita zdrojový soubor vzájemně korespondujících textů, z nichž se dozvídáme o proměnách krajiny.


Borovice, slatinný mokřad a lesnaté kužele obou Bezdězů ­ obraz, který se nezměnil po několik tisíc let.

V případě Dokeska se dá paradoxně mluvit o proměně krajiny za posledních 11 000 let, což je avizovaný holocén, hlavně v pojmech jako krajinná stabilita, invariance, konstance. Zjistili jsme prostě, že na Dokesku se během holocénu „nic zvláštního nestalo“. Proměna krajiny pod vlivem změn klimatu a změn lidských aktivit (což jsou hlavní hybatelé vývoje naší krajiny) byla velmi malá. Toto zjištění by mohlo někomu připadat jako neuspokojivé, ve střední Evropě je ale naopak docela mimořádné. Čas plyne, kolonizační vlny se střídají, klima se mění, a tím se mění i většina české krajiny. Doksy se z údajného keltského slova pro močál (dogz) stávají jménem města – ale sousední oblast borů, skal a rašelin trvá v původní podobě, jakou získala už v časném holocénu. Stejným písčitým borovým lesem stoupá k Bezdězu mezolitický lovec, Mácha i dnešní výletník. Ruka, která držela oštěp, drží krabičku GPS; to jsou ale detaily zanedbatelného pokroku. Jedenáct tisíc let v Máchově kraji znamená víc trvání než změny.

S tímto zjištěním se především mění tradiční a mylná interpretace místní biodiverzity. Ta zněla asi takto: Dokesko (pro nás tedy území zhruba mezi Doksy, Českou Lípou, Stráží pod Ralskem a Bakovem) je oblast, jejíž podobu určila nejprve exploatace lesa a poté vojenský prostor a těžba uranu. Bory jsou výsledkem vytěžení původních list­náčů a násilného zavedení borových a případně smrkových kultur. Místní biodiverzita pak byla nutně vykládána jako souhra okolností z říše paradoxů. První paradox je, že v kraji léta ničeném civilizací vůbec něco zajímavého přežilo. Druhým je, že jsou to často druhy teplomilné nebo naopak horské, což je jen podivná směsice vzniklá nejspíš stejně podivnou hrou náhod.

Náš dosavadní výzkum ukazuje, že je vše jinak. Na základě zjištění z více nezávislých paleobotanických, ale i biogeografických metod lze konstatovat, že místní krajina je izolovanou součástí areálu boreokontinentálního lesa, tedy tajgy. Dokesko je tajga, což není nezávazný příměr špatné poezie, ale míněno doslova a vážně, jako v poezii dobré. Podle vegetační mapy Evropy se tajgová vegetace vyskytuje souvisle od uralské hranice s Asií po Skandinávii; do střední Evropy zasahuje mozaikovitě její hemiboreální typ, který dosud končil na polském pomezí v Lužici. Náš výzkum však ukazuje, že ostrovem této vegetace ve světovém měřítku vysunutým nejvíc k jihozápadu je právě Dokesko.

Místní příroda je jednak geografickou analogií přírody dnešních boreálních lesů kontinentální Evropy, jednak historickým pozůstatkem lesů, jaké ve střední Evropě převládaly v časném holocénu. Je reliktem na krajinné úrovni, který se právě v této oblasti zachoval díky živinově chudým písčitým nebo rašelinným podkladům téměř bez hlinité složky. K tajze patří převaha jehličnanů – kromě převládající borovice je tu v pouhých asi 300 metrech nad mořem (což je výška pražského Proseka) původní dřevinou smrk, jehož výskyt v tak nízkých polohách Čech byl donedávna pokládán za druhotný. Patří k ní také cyklická sukcese, v našem případě střídání borovice a smrku na suchých místech a střídání olše s otevřenými rašelinami. Náležejí k ní konečně i požáry, jejichž hojnost máme podchycenou paleobotanicky; dodnes místní bory hoří i bez přičinění člověka. Borovice je na požáry adaptovaná, snadno se vznítí, dobře hoří a sama pak semeny přednostně kolonizuje spáleniště. Požár je tak ekologicky pozitivní, protože je sebeudržujícím mechanismem místních lesů. Tady by ovšem vzaly zasvé všechny naivní představy o ochraně diverzity pomocí bezzásahového režimu chráněných území – přirozený ekologický režim by znamenal přirozené požáry nehasit.

Místní druhová diverzita, která se donedávna jevila spíše jako podivný soubor náhod, se ve světle historického vývoje a biogeografických vazeb území ukazuje jako zákonitá a zároveň jako skutečnost, které jsme dosud dostatečně nerozuměli. Kombinace druhů zdánlivě teplomilných a horských má svou logiku – obojí jsou ve skutečnosti druhy kontinentálního rozšíření. Příslušností k boreálnímu lesu a holocénní stabilitou lze snadno vysvětlit zdejší ojedinělý výskyt druhů, jako je popelivka sibiřská (Ligularia sibirica), jejíž rozšíření naznačuje už samo její jméno, nebo ostřice velkonohá (Carex macroura), jejíž zdejší lokality jsou vzdáleny dobrých 2800 km od nejbližších výskytů na Urale. Stabilitou krajiny lze vysvětlit i místní výskyt endemitů, jakým je prstnatec český (Dactylorhiza bohemica). Místní vápnité bory jsou mnohem unikátnější a tím cennější, než dosud opěvované bučiny a suřové lesy. Zdánlivě bezcenné velkoplošné borové kultury jsou – na rozdíl od jiných oblastí – součástí variability a historickými následovnicemi borů původních a přirozených.

Teprve až se podaří biodiverzitu Dokeska reinterpretovat na základě nových zjištění o holocénní dynamice této oblasti, bude možné rozlišit, co je v ní skutečně cenné, a to možná i na světové úrovni. Jeřáb popelavý (Grus grus) je u nás kriticky ohroženým druhem, Českem prochází jihozápadní hranice jeho rozšíření a jeho populace na Dokesku je v rámci Česka největší. Hnízdí tu však teprve několik málo desítek let, což může unikátnost jeho výskytu poněkud deklasovat. Ale možná, že právě to je argumentem k jeho ochraně: jistě, není druhem „původním“ – aspoň o výskytu ve středověku a dříve nejsou data známa – ale zato jde o boreální druh, který dokázal Dokesko rozeznat jako vhodné prostředí, jako tajgu ve stavu dosti blízkém přirozenému, a svým výskytem místní tajgový fenomén posílil.

Biodiverzita je hodná nutné ochrany, ale až po jejím zevrubném poznání a pečlivé, mnohostranné interpretaci. Biodiverzita není předmět pozitivistické vědy chrlící druhové seznamy, ale otázka interpretace. Podobně jako poznání jazyka jeho slovníkem nekončí, ale začíná. Biodiverzita je – spolu s geodiverzitou a kulturní diverzitou – jazykem krajiny.

Článek byl částečně podpořen grantem AX00050801 (GA AV).

JIŘÍ SÁDLO,
Botanický ústav AV ČR, v. v. i.