Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2010  > květen  > Událost

Ve stínu Katyně

Když jsem 22. února 2010 obdržel od ministra vzdělání a vědy Ruské federace (RF), prezidenta Ruské akademie věd a zvláštního představitele prezidenta RF pro mezinárodní kulturní spolupráci pozvánku na konferenci Победа над фашизмом в 1945 году: Её значение для народов СНГ и мира (Vítězství nad fašismem v roce 1945: jeho význam pro národy SNS a svět), netušil jsem, jakých rozměrů tato akce bude a zejména do jakého rámce bude zasazena.

Konference, která byla uspořádána v Moskvě 8. dubna 2010 pod příznačným mottem Мы побе­дили вместе (Zvítězili jsme společně) a jíž se zúčastnilo odhadem na 250 účastníků, byla pojata ve velkolepém stylu. Většina pozvaných byla ze zahraničí, ze zemí Společenství nezávislých států (СНГ), ale také z dalších zemí Evropy i zámoří, kde hlavní roli sehráli zástupci zemí bývalé protihitlerovské koalice, zejména z USA a Velké Británie. Z České republiky jsem byl jediným zástupcem; Slovensko (stejně jako země bývalé Jugoslávie) nebylo vůbec zastoupeno. Konference se zúčastnili čtyři polští historici a politici, dva zástupci poraženého Německa (velvyslanec v Moskvě Walter Schmid a ředitel muzea v Berlíně-Karlshorstu Jörg Morré, s nímž jsem se – stejně jako s Poláky – shodl, že konference je více státní záležitost než vědecká). Velkolepé bylo zabezpečení sympozia: účastníci byli ubytováni v jednom z nejluxusnějších hotelů v Moskvě, Ritz-Carltonu, což jen dokládalo význam, jaký ruská strana této akci připisuje – samo­zřejmě také s ohledem na bezpečnost účastníků kvůli nedávným teroristickým útokům v moskevském metru.


Foto: Archiv autora

Konference se nesla v odlišném duchu, než jsme byli dosud zvyklí. Již vystoupení Medveděvova pověřence Michaila Jefimoviče Švidkoje naznačilo posuny, ke kterým na ruské straně došlo. Především se jednalo o zdůraznění hlavní události předchozího dne, jíž bylo historické setkání ruského premiéra Vladimíra Putina a polského premiéra Donalda Tuska v Katyňském lese, kde se nad hroby polských důstojníků zavražděných sovětskou NKVD1 na jaře 1940 vůbec poprvé setkali tak významní politici obou států. Byť se polské představy o omluvě ze strany Ruska v plné míře nenaplnily, jistě to byl rozhodný krok kupředu. Připomeňme v této souvislosti Putinova slova v Katyni o tom, že komunističtí vládci „se po desetiletí snažili cynickou lží ukrýt pravdu o katyňských popravách, stejnou lží je i klást vinu za tyto zločiny na ruský národ“, která naznačila, jakým směrem se bude ubírat i oficiální ruský historický diskurz, mj. také činnost komise proti falzifikaci historie. Tedy že odpovědnost za tyto zločiny bude na těch, kteří je připravili a nařídili. Je však otázkou, jak proměny ruského postoje bude vnímat ruská společnost, která byla desetiletí masírována oficiální propagandou líčící Katyň jako zločin spáchaný Němci…

Odstup od Stalinovy osobnosti, který byl jasně patr­ný už z Putinových slov v Katyni, byl na konferenci více než evidentní; Stalinovo jméno padlo až při dvanáctém příspěvku plenárního zasedání – a to paradoxně z úst vnučky Winstona Churchilla historičky Celii Sandysové, předsedkyně fondu Churchill Leadership. Tento odstup byl patrný i z doprovodných akcí, jakou bylo 9. dubna otevření výstavy Советское общество и война 1941–1945 (Sovětská společnost a válka 1941–1945), která byla sestavena z nově odtajněných dokumentů a měla za cíl představit utrpení národů Sovětského svazu v boji za svobodu i leckdy doposud opomíjené stránky jejich života, partyzánské hnutí, německou perzekuci obyvatelstva, podmínky života na Němci okupovaných územích SSSR, sovětskou válečnou výrobu, blokádu Leningradu, vyhlazování židovského obyvatelstva apod.; vše s důrazem na těžký život prostých občanů ve válečných letech2. Do ruské historiografie se tak vnesou témata, která leckdy zůstávala jen ve stínu na jejím okraji.


Foto: Archiv autora
Optinská poustevna (Оптина пустынь) sloužila za války jako tábor NKVD Kozelsk. Odtud odjížděly transporty polských důstojníků do Katyně.

Co se týče dalších projevů v plenárním zasedání, o trochu vzruchu se postaral bývalý polský ministr zahraničních věcí Adam Rotfeld (nynější předseda Výboru pro otázky odzbrojení generálního sekretáře OSN), který prohlásil, že vítězství přineslo Polákům záchranu, ale ne osvobození, protože jim byl vnucen režim, který nechtěli. Vzpomenul přitom nejen Katyně a Putinových slov „правда очищает“, ale i genocidu Arménů. Zajímavý byl též projev německého velvyslance, který zdůraznil, že pro Němce je tato doba především vzpomínkou na padlé všech národností za války, připomněl slova Richarda von Weizsäckera, že den kapitulace byl dnem osvobození pro všechny, i pro Němce, od totalitarismu. V zasedání zazněly příspěvky oficiálních představitelů, politiků, předsedů Akademií věd bývalých zemí SSSR, ale také pamětníků (mj. od zástupce Yad Vashem, veterána Velké vlastenecké války, který hovořil o sovětských Židech a jejich osudech za války). Velmi konzistentní byl závěrečný projev akademika Alexandra Oganoviče Čubarjana, který konstatoval, že na základních bodech se shodneme – válku vyvolal německý nacismus, poražen byl spojenými silami a přišla tak záchrana před nacismem (спасение от нацизма). O dalších otázkách můžeme diskutovat, historie přece není jedné barvy. Odpolední část zasedání se přesunula z Дому Пашковa Российской государственной библиотеки naproti Kremlu na Поклонную гору do Muzea Velké vlastenecké války, kde se měly v dioramatech velkých bitev druhé světové války konat (po slavnostním položení věnců a květin k pomníku truchlící matky) čtyři kulaté diskusní stoly; podle mě to nejcennější, vždyť se tady sešly legendy světové historické vědy. Bohužel jsem vzhledem k paralelní organizaci kulatých stolů mohl shlédnout jenom ten, kde jsem chtěl vystoupit a který nesl název Опыт и ценности союзничества во второй мировой войне (Zkušenosti a hodnoty spojenectví ve druhé světové válce)3 a byl symbolicky umístěn v dioramatu na pozadí pádu hořícího Berlína. Byl také zřejmě nejhvězdněji obsazený (předsedali mu A. O. Čubarjan a Warren Kimball, zúčastnili se Oleg A. Ržeševskij, Gabriel Gorodeckij, Geoffrey Roberts a další zahraniční hosté). Avšak časový skluz (po spoustě pozdravných projevů na plenárním zasedání, které historické vědě mnoho nepřinesly) způsobil, že času na diskusi příliš mnoho nezbylo, spíše šlo o krátká představení účast­níků, na které již nebyla šance reagovat. Ve svém příspěvku, který reflektoval odlišnou historickou českou, resp. československou zkušenost (na rozdíl např. od toho, co řekl o polské zkušenosti prof. Eugeniusz Duraczyński), jsem zdůraznil pozitivní vztah Čechů a Slováků k SSSR za války, což jsem dokumentoval slovy velitele ilegální odbojové organizace Obrana národa gen. Bedřicha Homoly, popraveného v lednu 1943 Němci: „Moskva nám nevezme ani řeč ani půdu, kdežto Berlín obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen.“4 Bohužel na podrobnější analýzu nebyl čas, všichni vystupující byli nuceni ke zkratkovitým vyjádřením. Lze jen doufat, že ruská strana přistoupí k publikování sborníku příspěvků z této konference.

Zmíněné akce jsou předehrou k velkým oslavám 65. výročí konce války, které budou v Rusku spojeny s Rokem veteránů Velké vlastenecké války, oslavám, v nichž už jistě nebude ústředním motivem Stalinova osobnost, ale důraz na prostého sovětského člověka, který nesl tíhu této války.


© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Před polskou ambasádu ve Valdštejnské ulici v Praze nosili lidé květiny a zapalovali svíčky, aby vyjádřili soustrast s polským národem.

Tragickým momentem této ze strany Ruska velkolepě rozehrané hry se však stala havárie polského vládního speciálu Tu-154, v jehož troskách zahynula tři dny po katyňském setkání Tuska a Putina 10. dubna polská reprezentace v čele s prezidentem a dalšími vysokými vojenskými, politickými a společenskými představiteli. Neuvěřitelná souhra tragických náhod způsobila, že stín Katyně, jenž se předsedové obou vlád pragmaticky snažili – každý po svém – odsunout, se znovu vrací do polsko-ruských vztahů. Čas ukáže, zda obě strany zvládnou překonat i tento, pro polský lid tak bolestivý moment a dokáží rozvíjet vzájemné vztahy. Kompromisu bude v tomto ohledu však zřejmě třeba na obou stranách…

JAN NĚMEČEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.

Poznámky po čarou


1 Katyňský les je nejznámějším místem těchto masakrů, další se však udály na jiných místech (Mednoje u Tveru, Charkov apod.). NKVD tak zavraždila bezmála 22 000 polských občanů – důstojníků, policistů i příslušníků státních služeb. Katyń. Dokumenty zbrodni, t. 1, 2, Varšava 1995, 1998 aj.

2 Viz katalog Советское общество и война 1941–1945. Каталог историко-документальной выставки (Sovětská společnost a válka 1941–1945. Katalog historicko-dokumentární výstavy), Moskva 2010.

3 Další kulaté stoly nesly názvy: 1. Послевоенное устройство и современные угрозы миру (Poválečné uspořádání a současné hrozby pro mír), 2. Народы Советского Союза в Великой Отечественной войне (Národy Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce), 3. Память о Войне и пре­емственность поколений (Paměť války a kontinuita generací).

4 Známý rusofil G. Roberts k mému vystoupení poznamenal: „Your contribution was the shot.“