English
Dění poslední doby kolem Akademie věd ČR se zdaleka netýká jen jí; vztahuje se k celé vědě v Česku. Jde totiž o první zřetelně formulovaný krok mocných v řadě kroků dalších. Věda se nějak vymyká dobrému schématu, podle něhož „vše prověří neviditelná ruka trhu“. Za povšimnutí také stojí, že slovo „věda“ se vytrácí – jde jen o „výzkum, vývoj a inovace“. Věda ale souvisí s pojmem „vědět“ a vědění je naplnění – pro člověka snad přirozené – zvědavosti. Máme smůlu. Zkoumáme nanejvýš, zda náhodou už někdo neví to, na co jsme zvědavi, nic nevyvíjíme ani neinovujeme. To se týká matematiky i mnoha dalších oborů, které jsou nezávislé na experimentech. Výsledkem našeho snažení je pouhé vědění – věda.
Zlato z nás nepadá, dokonce ani chléb náš typ vědy nijak nezlevňuje. A za to jsme placeni… Jak k tomu přijde „daňový poplatník“? Takové uvažování je zřejmě základním motivem pro činy, které mají vědu likvidovat. Jistě existují i další pohnutky, o jejichž nemravnosti a existenci nepochybuji; koneckonců v čele našeho státu stojí vědec, který klade otázky typu: „proč se v ČR mají zkoumat astrofyzikální problémy“ a který v oficiálních projevech hledá „největšího společného jmenovatele“, protože uznal, že „matematizace“ se dnes nosí. Samým pilným hledáním nějak nezpozoroval, že mu radí pán, jemuž se nelíbí, že se vyvinul z opice.
Věda je tu od starověku, stejně jako potřeba likvidovat vědce. Zmíním např. Archiméda. V roce 212 před Kristem jej v obléhaných Syrakusách propíchl voják mečem, když odmítl okamžitě odejít k veliteli římských obléhatelů předtím, než dokončí své matematické úvahy; rychlé a účinné syrakuské řešení.
Jiné případy mají dokonce pražský kontext. Giordano Bruno se kvůli svým názorům na vesmír dostal do konfliktu s církví v Itálii – byl totiž nevhodně nepřizpůsobivý. V roce 1588 se na pouti Evropou dostal na půl roku do Prahy na dvůr Rudolfa II., který asi poznal, že z Bruna recept na výrobu zlata nevypadne. Dal mu tak alespoň 300 tolarů na další cestování. Brunova pouť končila v Padově, v níž byl krátce profesorem matematiky, stolici však získal Galileo (také pěkný ptáček – „A přece se točí!“) a po udání v Benátkách nakonec skončil v Římě, kde byl po osmi letech ve vězení v roce 1600 zdárně upálen. Na hranici pronesl: „S větší bázní snad vynášíte nade mnou rozsudek, než s jakou jej já přijímám.“ Řešení jeho případu nebylo rychlé, zato účinné. Byl asi posledním z vědců, kteří takto byli efektivně likvidováni.
V roce 1600 se v Praze jako asistent Tycha Braha objevil Johannes Kepler. O rok později se po Braheově smrti stal císařským matematikem na dvoře Rudolfa II. a v Praze setrval až do roku 1612. Vedle astrologických záležitostí, které od něj požadoval císařský podivín, sepsal Kepler Rudolfinské tabulky, v knize Astronomia nova představil své (Keplerovy) zákony atd. Platby od dvora byly sporé, do konce života mu různí mocipáni nespláceli své dluhy – jednoznačná snaha o likvidaci vědce prostřednictvím nedostatku financí. Zdá se, že metoda úspěšně funguje dodnes.
Frontispis Rudolfinských tabulek podle Keplerova návrhu symbolicky vyjadřuje dokončení díla.
Avšak právě za objevná díla dlužili různí mocipáni Johannu Keplerovi až do konce jeho života.
V roce 1819 byl po třinácti letech na pražské Karlově univerzitě kvůli nekonformitě v oblasti náboženské vědy zbaven profesury filozof, teolog a matematik Bernard Bolzano. Několik jeho knih se ocitlo na indexu, nesměl vyvíjet žádné veřejné aktivity. Již tehdy šlo o metodu finančního přiškrcení (malá penze) a zákaz publikovat (i když později bylo druhé zmírněno) – inu, blížíme se k našim časům. Tato kauza měla jeden kladný efekt; Bolzano získal mnohem více času na matematiku a teorii vědy obecně.
Prozatím byly postihovány jen vědecké osobnosti a zprostředkovaně i lidé kolem nich. Globálnější postih vědy přišel v minulém století v Německu. Věda se dělila na árijskou a židovskou (viz mj. také ostudný časopis Deutsche Mathematik Ludwiga Bieberbacha), přičemž židovská matematika byla prakticky zlikvidována. Naštěstí mnozí postižení uprchli, i když samozřejmě ne všichni. Neunikl např. emeritní profesor pražské německé univerzity, matematik Georg Pick, který zemřel v Terezíně v roce 1942 ve věku 83 let.
Trochu východněji byla v Moskvě likvidována škola reálných funkcí, tzv. Luzi(n)tanie. Později, v roce 1946, došlo i na veřejné fackování Nikolaje N. Luzina. V prokletí se octla teorie relativity, genetika a kybernetika se staly „buržoazními pavědami“.
Tolik k ilustraci toho, že jsme v současnosti konfrontováni s jevem skoro tradičním. Vše, co se dělo na našem teritoriu za císaře pána a od roku 1918, je dosti známé; výčet by byl dlouhý. Vždy ale šlo o boj se státní byrokracií. Věda oscilovala mezi svobodou a nesvobodou, rozvojem a stagnací, podporou jejích nositelů, nebo opakem. Zmíněné pokmitávání by mohlo být důvodem k historickému optimismu, jde jen o to, abychom se lepších časů dožili.
Posledních 150 let ve vědě přineslo mimořádně kvalitativní i kvantitativní rozvoj. Matematiky se týká měrou vrchovatou. K nám se toho ale moc nedostalo. Vědců bylo málo; vesměs profesoři a docenti na vysokých školách, jejich počet byl velmi omezen. V této souvislosti připomínám jen některé skutečnosti. Před válkou nám scházely diferenciální rovnice, obyčejné i parciální, zrod a vývoj funkcionální analýzy se nám vyhnul, moderní teorie funkcí komplexní proměnné šla mimo naše teritorium. Lebesgueův integrál, mocný nástroj moderní matematické analýzy, se v české literatuře objevil čtyřiatřicet let po svém vzniku v Čechově knize Bodové množiny (1936).
Vědci – matematici – si situaci uvědomovali, doba, kdy byly české vysoké školy za 2. světové války uzavřeny a profesoři byli na tzv. dovolené s čekatelným, jim umožnila si ve větší míře věci rozmyslet. Závěrem bylo v první řadě vědomí, že přiměřený podíl na vědě ve světě získáme pouze tak, že u nás vzniknou státem financované vědecké instituce s větším počtem vědců.
Po válce bylo mnoho starostí s vysokoškolskou výukou po dlouhé šestileté přestávce, přesto se na problém a jeho řešení nezapomnělo. Ještě před převzetím moci komunisty v únoru 1948 vznikl Badatelský ústav matematický, v roce 1950 Ústřední ústav matematický. Lidský potenciál schopných mladých vědců se neobvykle koncentroval mimo jiné i kvůli dlouhému a násilnému uzavření českých vysokých škol nacisty. Do období po únoru 1948 spadá také nápad vytvořit po sovětském vzoru akademii věd s protagonistou Zdeňkem Nejedlým. Vedle sboru členů akademie se měl vytvořit i systém k akademii přidružených vědeckých ústavů financovaných státem. Z matematiků se této myšlenky chopili profesoři Eduard Čech a zejména Vojtěch Jarník, kteří se na vzniku ČSAV výrazně podíleli. V té době to u nás byla jediná možnost, jak institucionálně podpořit potřeby vědy, tj. zvýšit počet aktivních vědců.
V roce 1953 vznikl v Praze – kromě jiných – Matematický ústav ČSAV. Velmi brzy se na velice dobrou vědeckou úroveň vypracovali mladí matematici jako např. Miroslav Fiedler, Jaroslav Kurzweil, Vlastimil Pták, Ladislav Svante Rieger, Ivo Babuška. S ústavem velmi úzce spolupracovali Jan Mařík, Karel Rektorys, Jiří Bečvář a další matematici z univerzit. S vysokými školami byly ústavy (a ČSAV obecně) spojeny hlavně personálně. Sbor členů akademie pocházel zpočátku ve své velké většině právě z vysokých škol.
Potřeba vzniku státem financovaných vědeckých pracovišť byla v zájmu rozvoje vědeckého potenciálu země zřejmá. Vznikly by v jakémkoli rozumném politickém systému, totalitní režim jejich vznik jen urychlil; nepřipouštěl totiž nijaké veřejné diskuse. Zkušenosti z ústavů, které nelze zařadit mezi společenskovědné, a tedy ve své podstatě s politikou nesvázané, mohou být jiné než například zkušenosti v historicky, filozoficky či ekonomicky zaměřeném ústavu. Stejně tak různý musí být pohled na jejich vědecké aktivity.
Matematického ústavu ČSAV se politické dění dotýkalo (v různých dobách odlišně) jen v personální oblasti s ohledem na vztahy jednotlivců ke KSČ. Pracuji v něm od roku 1964. Jako student jsem s ním přicházel do kontaktu již v roce 1962. Dobu předtím si přímo nepamatuji, vím ale, že koncem 50. let muselo několik pracovníků – patrně z politických důvodů nebo kvůli nesprávnému třídnímu původu – odejít. Jednalo se například o Václava Fabiána či Petra Mandla. Jiným bylo vyhazovem vyhrožováno.
Matematický ústav ČSAV existuje podle zákona 56 let. Přežil i krušné období normalizace s redukovanými vědeckými kontakty svých pracovníků, s finančními omezeními, nedostatkem vědecké literatury. Zato ale s vědeckými výsledky velmi dobré úrovně. Současná údajně nepolitická finanční opatření vůči AV ČR jsou evidentně taková, že se ústav svých šedesátin ve zdraví nedožije, i kdyby (v dočasném úsporném režimu kvůli finanční krizi) mohl. Tento zásah vědu a její nositele nenávratně poškodí.
Rád bych ještě podotkl, že akademické ústavy nebyly jedinými státem financovanými pracovišti orientovanými na vědu před převratem v roce 1989. Připomínám například Státní výzkumný ústav pro stavbu strojů v Běchovicích. Matematika v něm hrála nezanedbatelnou roli, neboť šlo o ústav zaměřený na aplikace v technice s vazbami na průmyslové podniky. Bez systému a struktury jako v Akademii však ústav záhy po převratu bez náhrady zanikl. O výsledky údajně průmysl neměl zájem, protože neměl zakázky. Pracovníci odešli mnohdy do soukromé sféry a ze vzniklého „tunelu“ si odnesli znalosti, kontakty apod. Mimo jiné i proto se v současnosti peníze ušetřené na AV ČR musí přelít do průmyslu. Jen ten tunel je dnes zřetelněji viditelný…
Obě fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Vědu nelze uniformně měřit a poměřovat
I toto téma je za celou historkou současné krize financování Akademie věd. Jde o „kafemlejnek“ pana dr. M. Blažky, šedé eminence RVVI.
Vzpomínám, že když se po převratu převracela i ČSAV, v první fázi se jednalo o převzetí moci Komorou volených zástupců z ústavů. Poté šlo o nové zákonné konstituování ČSAV formou novely zákona o ní, čímž byl položen základ pro nový zákon o AV ČR, jak jej známe dnes. Další etapa se týkala „oddělení zrna od plev“. Tento proces spočíval ve snížení počtu pracovníků (počet zhruba 13 000 lidí se redukoval asi na 6000; několik ústavů zaniklo). Vědečtí pracovníci byli hodnoceni na základě výkonnosti, tehdy k tomu sloužily zejména počty publikací. A už se vlastně měřilo… Vznikla interní grantová agentura ČSAV (vůbec první na území ČSFR) s ideou toho, čemu se dnes říká účelové financování. Peněz moc nebylo, vyčleněny byly z rozpočtu Akademie – respektive z rozpočtu ústavů. Vypsala se soutěž a soutěžilo se. Požadavků bylo více než peněz, muselo se znovu poměřovat. Zkušený prof. J. Koutecký nás učil, jak se grantové projekty posuzují. Porovnávání bylo založeno (stejně jako dnes) na posudcích vědců – odborníků – na daná témata. Dnes se zdá samozřejmé, tehdy jsme to ale moc neuměli. Na základě poměřování vznikl pořadník a projektům se udělovaly finanční prostředky, dokud nebyl měšec prázdný.
Věda jako taková existuje vlastně v hlavách těch, co ji vytvářejí (to se matematiky týká velmi výrazně). Tím by vše mohlo skončit, problém je jen v tom, že poznatky by mizely v nenávratnu s jejich nositeli. Takovou situaci pamatuji dokonce v našem Matematickém ústavu; jeden z nositelů nám byl i dlouho ředitelem. Proto se vědecké poznatky už od starověku sepisují a zveřejňují. Publikace jsou vlastně jediným výstupem vědeckého bádání a instituce (univerzity, ústavy) na nich odůvodněně trvají. Nakonec je to i v našem zájmu, chceme své výmysly sdělit přátelům a kolegům. Co kdyby měli nějaký další nápad a naše myšlenky posunuli dále? Pamatuji šedesátá léta a jedno z tehdejších amerických hesel: Publish or perish! Vycházelo z univerzit a vědeckých institucí, peněz moc nebylo, měřila se produkce a podle ní přicházely finance od státu. Potud bylo vše v pořádku. Důsledkem ale byl mimořádný (téměř exponenciální) nárůst počtu publikací (v matematice se projevil utěšeným tloustnutím Mathematical Reviews, speciálními čísly, kterými se dohánělo zpoždění atd.). Počet dobrých a kvalitních prací se na druhé straně moc nezvyšoval. S tím bylo třeba něco udělat. Matematici však iniciativu příliš nevyvinuli. S iniciativou přišli zejména chemici a biologové. Dle nich je dobré jen to, co je hodně citováno a vychází v „dobrých“ časopisech; a jsme u impaktních faktorů. Science a Nature jsou ty správné časopisy! Nedávno jsem z úst vlivného člena naší Akademické rady slyšel parádní slovo „nejčrista“ coby nejvyšší ohodnocení biologa. To je moc pěkné, ale viděl někdo v tak vysoce impaktovaných plátcích relevantní matematický článek, nemluvě o publikacích literárněvědných, jazykových nebo historických?
A tato parta u nás už počátkem devadesátých let přišla s myšlenkou, že poměřování založené na numerice impaktů se má nasadit na celou českou vědu a podle toho ji i financovat. Matematici se proti tomu ohradili, zřejmě ne dost důrazně. Protesty z oblasti společenských věd byly utišeny tím, že se jim snad udělí výjimka. Nechali nás žít, a to nás uklidňovalo. Analýzu Mezinárodní matematické unie jsme s uspokojením vzali na vědomí, aniž bychom ji důrazně propagovali a prosazovali. Numerika se někde v pozadí provozovala, ale zdálo se, že na financování vliv nemá, minimálně ne v rámci Akademie nebo univerzit. První viditelný a vyhlášený průšvih se objevil nedávno. Skvělá, česky napsaná, medievalistická monografie pana prof. F. Šmahela se octla na chvostu hodnocení. Naše víra ve zdravý rozum se ukázala jako neopodstatněná. To je poznatek, kterého bychom se propříště měli držet.
„Scientometrie“ obecně je nástrojem neschopných a nemohoucích. Možná vznikla jako zábavná legrácka. Kdo skočí dál? Kdo má větší index nebo delší bůhvíco? Chopili se toho ale vlivní byrokrati, jejichž vliv spočívá v tom, že vládnou penězi a jejich rozdělováním pro vědu. Možná i vědí, že vědecký výsledek může ohodnotit většinou jen vědec, že vědecký poznatek třeba v chemii a v matematice nelze porovnat. Tvrdím dokonce, že srovnání je při dnešním stupni specializace nemožné i v samotné matematice. Uspořádání snad máme, ale jen částečné.
Rozhodování vlivných však musí vypadat fundovaně. A to jsme jim více méně posvětili, a tím jsme se i provinili. Slavná Rada vlády, vzniklá nezávisle na vědcích, je instituce pohříchu politická. V čele Rady dnes (žel jen na krátkou dobu) stojí ex offo pan Jan Fischer. Jeho tatínka, pana dr. Otu Fischera, si z Matematického ústavu ČSAV ještě někteří z nás pamatují. Asi se v hrobě obrací. Byl prominentním a praktickým statistikem, velmi dobře věděl, jak se čísílka dají hezky (po churchillovsku) dezinterpretovat.
Tentokrát Rada vlády pokroutila již tak pokřivený systém vskutku radikálně. Dokonce natolik, že se to nelíbí ani „nejčristům“. Tak vzniklo dnešní, vcelku jednotné, protestní hnutí. Bojím se jen, že je pro nejbližší dobu neúčinné. Bojím se, že přijdou další kroky; ty se dotknou i vysokých škol.
Naše téma je věčné, Gaussova křivka populace ve vztahu k vědě je zcela výmluvná, přesvědčit ten velký hrb uprostřed je opravdu těžké. Není ale nemožné. Přispět můžeme účinně tak, že budeme vzdělávat, že se do vzdělávání budeme pilně plést, že budeme hlouposti kritizovat a pokoušet se je napravit. Pro nás by mělo být zásadní, aby např. budoucí učitelé matematiky uměli matematiku. V Matematickém ústavu pamatuji časy, když se vědci (E. Čech, M. Fiedler, J. Kurzweil a další) otázkám vyučování matematiky na všech úrovních věnovali. Dnes je to pryč. Mimo jiné i proto, že „scientometrie“ současné Rady vlády od podobných aktivit mladší vědce už delší dobu odrazuje.
Povídat by se dalo a mělo hodně. To bylo od převratu zanedbáno, hlavně kvůli individuálním zájmům jednotlivců, a možná i kvůli tomu, že např. moje zkušenost se mladším zdá nepochopitelná a ztrácí se jim v mlhách dávných dob. A tak se musí historie, v trochu jiném hávu, opakovat. Ještě že zatím nikdo nepřichází s modelem ze Syrakus!
Blížíme se k jednomu z minim oscilačního procesu. Věřme (bez důkazu), že jde doopravdy o oscilace. Ty vykazují i maxima. Navzdory snahám RVVI o „konečné řešení“! Vzdát bychom to rozhodně neměli.
ŠTEFAN SCHWABIK,
Matematický ústav AV ČR, v. v. i.
Zlato z nás nepadá, dokonce ani chléb náš typ vědy nijak nezlevňuje. A za to jsme placeni… Jak k tomu přijde „daňový poplatník“? Takové uvažování je zřejmě základním motivem pro činy, které mají vědu likvidovat. Jistě existují i další pohnutky, o jejichž nemravnosti a existenci nepochybuji; koneckonců v čele našeho státu stojí vědec, který klade otázky typu: „proč se v ČR mají zkoumat astrofyzikální problémy“ a který v oficiálních projevech hledá „největšího společného jmenovatele“, protože uznal, že „matematizace“ se dnes nosí. Samým pilným hledáním nějak nezpozoroval, že mu radí pán, jemuž se nelíbí, že se vyvinul z opice.
Věda je tu od starověku, stejně jako potřeba likvidovat vědce. Zmíním např. Archiméda. V roce 212 před Kristem jej v obléhaných Syrakusách propíchl voják mečem, když odmítl okamžitě odejít k veliteli římských obléhatelů předtím, než dokončí své matematické úvahy; rychlé a účinné syrakuské řešení.
Jiné případy mají dokonce pražský kontext. Giordano Bruno se kvůli svým názorům na vesmír dostal do konfliktu s církví v Itálii – byl totiž nevhodně nepřizpůsobivý. V roce 1588 se na pouti Evropou dostal na půl roku do Prahy na dvůr Rudolfa II., který asi poznal, že z Bruna recept na výrobu zlata nevypadne. Dal mu tak alespoň 300 tolarů na další cestování. Brunova pouť končila v Padově, v níž byl krátce profesorem matematiky, stolici však získal Galileo (také pěkný ptáček – „A přece se točí!“) a po udání v Benátkách nakonec skončil v Římě, kde byl po osmi letech ve vězení v roce 1600 zdárně upálen. Na hranici pronesl: „S větší bázní snad vynášíte nade mnou rozsudek, než s jakou jej já přijímám.“ Řešení jeho případu nebylo rychlé, zato účinné. Byl asi posledním z vědců, kteří takto byli efektivně likvidováni.
V roce 1600 se v Praze jako asistent Tycha Braha objevil Johannes Kepler. O rok později se po Braheově smrti stal císařským matematikem na dvoře Rudolfa II. a v Praze setrval až do roku 1612. Vedle astrologických záležitostí, které od něj požadoval císařský podivín, sepsal Kepler Rudolfinské tabulky, v knize Astronomia nova představil své (Keplerovy) zákony atd. Platby od dvora byly sporé, do konce života mu různí mocipáni nespláceli své dluhy – jednoznačná snaha o likvidaci vědce prostřednictvím nedostatku financí. Zdá se, že metoda úspěšně funguje dodnes.
Frontispis Rudolfinských tabulek podle Keplerova návrhu symbolicky vyjadřuje dokončení díla.
Avšak právě za objevná díla dlužili různí mocipáni Johannu Keplerovi až do konce jeho života.
V roce 1819 byl po třinácti letech na pražské Karlově univerzitě kvůli nekonformitě v oblasti náboženské vědy zbaven profesury filozof, teolog a matematik Bernard Bolzano. Několik jeho knih se ocitlo na indexu, nesměl vyvíjet žádné veřejné aktivity. Již tehdy šlo o metodu finančního přiškrcení (malá penze) a zákaz publikovat (i když později bylo druhé zmírněno) – inu, blížíme se k našim časům. Tato kauza měla jeden kladný efekt; Bolzano získal mnohem více času na matematiku a teorii vědy obecně.
Prozatím byly postihovány jen vědecké osobnosti a zprostředkovaně i lidé kolem nich. Globálnější postih vědy přišel v minulém století v Německu. Věda se dělila na árijskou a židovskou (viz mj. také ostudný časopis Deutsche Mathematik Ludwiga Bieberbacha), přičemž židovská matematika byla prakticky zlikvidována. Naštěstí mnozí postižení uprchli, i když samozřejmě ne všichni. Neunikl např. emeritní profesor pražské německé univerzity, matematik Georg Pick, který zemřel v Terezíně v roce 1942 ve věku 83 let.
Trochu východněji byla v Moskvě likvidována škola reálných funkcí, tzv. Luzi(n)tanie. Později, v roce 1946, došlo i na veřejné fackování Nikolaje N. Luzina. V prokletí se octla teorie relativity, genetika a kybernetika se staly „buržoazními pavědami“.
Tolik k ilustraci toho, že jsme v současnosti konfrontováni s jevem skoro tradičním. Vše, co se dělo na našem teritoriu za císaře pána a od roku 1918, je dosti známé; výčet by byl dlouhý. Vždy ale šlo o boj se státní byrokracií. Věda oscilovala mezi svobodou a nesvobodou, rozvojem a stagnací, podporou jejích nositelů, nebo opakem. Zmíněné pokmitávání by mohlo být důvodem k historickému optimismu, jde jen o to, abychom se lepších časů dožili.
Posledních 150 let ve vědě přineslo mimořádně kvalitativní i kvantitativní rozvoj. Matematiky se týká měrou vrchovatou. K nám se toho ale moc nedostalo. Vědců bylo málo; vesměs profesoři a docenti na vysokých školách, jejich počet byl velmi omezen. V této souvislosti připomínám jen některé skutečnosti. Před válkou nám scházely diferenciální rovnice, obyčejné i parciální, zrod a vývoj funkcionální analýzy se nám vyhnul, moderní teorie funkcí komplexní proměnné šla mimo naše teritorium. Lebesgueův integrál, mocný nástroj moderní matematické analýzy, se v české literatuře objevil čtyřiatřicet let po svém vzniku v Čechově knize Bodové množiny (1936).
Vědci – matematici – si situaci uvědomovali, doba, kdy byly české vysoké školy za 2. světové války uzavřeny a profesoři byli na tzv. dovolené s čekatelným, jim umožnila si ve větší míře věci rozmyslet. Závěrem bylo v první řadě vědomí, že přiměřený podíl na vědě ve světě získáme pouze tak, že u nás vzniknou státem financované vědecké instituce s větším počtem vědců.
Po válce bylo mnoho starostí s vysokoškolskou výukou po dlouhé šestileté přestávce, přesto se na problém a jeho řešení nezapomnělo. Ještě před převzetím moci komunisty v únoru 1948 vznikl Badatelský ústav matematický, v roce 1950 Ústřední ústav matematický. Lidský potenciál schopných mladých vědců se neobvykle koncentroval mimo jiné i kvůli dlouhému a násilnému uzavření českých vysokých škol nacisty. Do období po únoru 1948 spadá také nápad vytvořit po sovětském vzoru akademii věd s protagonistou Zdeňkem Nejedlým. Vedle sboru členů akademie se měl vytvořit i systém k akademii přidružených vědeckých ústavů financovaných státem. Z matematiků se této myšlenky chopili profesoři Eduard Čech a zejména Vojtěch Jarník, kteří se na vzniku ČSAV výrazně podíleli. V té době to u nás byla jediná možnost, jak institucionálně podpořit potřeby vědy, tj. zvýšit počet aktivních vědců.
V roce 1953 vznikl v Praze – kromě jiných – Matematický ústav ČSAV. Velmi brzy se na velice dobrou vědeckou úroveň vypracovali mladí matematici jako např. Miroslav Fiedler, Jaroslav Kurzweil, Vlastimil Pták, Ladislav Svante Rieger, Ivo Babuška. S ústavem velmi úzce spolupracovali Jan Mařík, Karel Rektorys, Jiří Bečvář a další matematici z univerzit. S vysokými školami byly ústavy (a ČSAV obecně) spojeny hlavně personálně. Sbor členů akademie pocházel zpočátku ve své velké většině právě z vysokých škol.
Potřeba vzniku státem financovaných vědeckých pracovišť byla v zájmu rozvoje vědeckého potenciálu země zřejmá. Vznikly by v jakémkoli rozumném politickém systému, totalitní režim jejich vznik jen urychlil; nepřipouštěl totiž nijaké veřejné diskuse. Zkušenosti z ústavů, které nelze zařadit mezi společenskovědné, a tedy ve své podstatě s politikou nesvázané, mohou být jiné než například zkušenosti v historicky, filozoficky či ekonomicky zaměřeném ústavu. Stejně tak různý musí být pohled na jejich vědecké aktivity.
Matematického ústavu ČSAV se politické dění dotýkalo (v různých dobách odlišně) jen v personální oblasti s ohledem na vztahy jednotlivců ke KSČ. Pracuji v něm od roku 1964. Jako student jsem s ním přicházel do kontaktu již v roce 1962. Dobu předtím si přímo nepamatuji, vím ale, že koncem 50. let muselo několik pracovníků – patrně z politických důvodů nebo kvůli nesprávnému třídnímu původu – odejít. Jednalo se například o Václava Fabiána či Petra Mandla. Jiným bylo vyhazovem vyhrožováno.
Matematický ústav ČSAV existuje podle zákona 56 let. Přežil i krušné období normalizace s redukovanými vědeckými kontakty svých pracovníků, s finančními omezeními, nedostatkem vědecké literatury. Zato ale s vědeckými výsledky velmi dobré úrovně. Současná údajně nepolitická finanční opatření vůči AV ČR jsou evidentně taková, že se ústav svých šedesátin ve zdraví nedožije, i kdyby (v dočasném úsporném režimu kvůli finanční krizi) mohl. Tento zásah vědu a její nositele nenávratně poškodí.
Rád bych ještě podotkl, že akademické ústavy nebyly jedinými státem financovanými pracovišti orientovanými na vědu před převratem v roce 1989. Připomínám například Státní výzkumný ústav pro stavbu strojů v Běchovicích. Matematika v něm hrála nezanedbatelnou roli, neboť šlo o ústav zaměřený na aplikace v technice s vazbami na průmyslové podniky. Bez systému a struktury jako v Akademii však ústav záhy po převratu bez náhrady zanikl. O výsledky údajně průmysl neměl zájem, protože neměl zakázky. Pracovníci odešli mnohdy do soukromé sféry a ze vzniklého „tunelu“ si odnesli znalosti, kontakty apod. Mimo jiné i proto se v současnosti peníze ušetřené na AV ČR musí přelít do průmyslu. Jen ten tunel je dnes zřetelněji viditelný…
Obě fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Vědu nelze uniformně měřit a poměřovat
I toto téma je za celou historkou současné krize financování Akademie věd. Jde o „kafemlejnek“ pana dr. M. Blažky, šedé eminence RVVI.
Vzpomínám, že když se po převratu převracela i ČSAV, v první fázi se jednalo o převzetí moci Komorou volených zástupců z ústavů. Poté šlo o nové zákonné konstituování ČSAV formou novely zákona o ní, čímž byl položen základ pro nový zákon o AV ČR, jak jej známe dnes. Další etapa se týkala „oddělení zrna od plev“. Tento proces spočíval ve snížení počtu pracovníků (počet zhruba 13 000 lidí se redukoval asi na 6000; několik ústavů zaniklo). Vědečtí pracovníci byli hodnoceni na základě výkonnosti, tehdy k tomu sloužily zejména počty publikací. A už se vlastně měřilo… Vznikla interní grantová agentura ČSAV (vůbec první na území ČSFR) s ideou toho, čemu se dnes říká účelové financování. Peněz moc nebylo, vyčleněny byly z rozpočtu Akademie – respektive z rozpočtu ústavů. Vypsala se soutěž a soutěžilo se. Požadavků bylo více než peněz, muselo se znovu poměřovat. Zkušený prof. J. Koutecký nás učil, jak se grantové projekty posuzují. Porovnávání bylo založeno (stejně jako dnes) na posudcích vědců – odborníků – na daná témata. Dnes se zdá samozřejmé, tehdy jsme to ale moc neuměli. Na základě poměřování vznikl pořadník a projektům se udělovaly finanční prostředky, dokud nebyl měšec prázdný.
Věda jako taková existuje vlastně v hlavách těch, co ji vytvářejí (to se matematiky týká velmi výrazně). Tím by vše mohlo skončit, problém je jen v tom, že poznatky by mizely v nenávratnu s jejich nositeli. Takovou situaci pamatuji dokonce v našem Matematickém ústavu; jeden z nositelů nám byl i dlouho ředitelem. Proto se vědecké poznatky už od starověku sepisují a zveřejňují. Publikace jsou vlastně jediným výstupem vědeckého bádání a instituce (univerzity, ústavy) na nich odůvodněně trvají. Nakonec je to i v našem zájmu, chceme své výmysly sdělit přátelům a kolegům. Co kdyby měli nějaký další nápad a naše myšlenky posunuli dále? Pamatuji šedesátá léta a jedno z tehdejších amerických hesel: Publish or perish! Vycházelo z univerzit a vědeckých institucí, peněz moc nebylo, měřila se produkce a podle ní přicházely finance od státu. Potud bylo vše v pořádku. Důsledkem ale byl mimořádný (téměř exponenciální) nárůst počtu publikací (v matematice se projevil utěšeným tloustnutím Mathematical Reviews, speciálními čísly, kterými se dohánělo zpoždění atd.). Počet dobrých a kvalitních prací se na druhé straně moc nezvyšoval. S tím bylo třeba něco udělat. Matematici však iniciativu příliš nevyvinuli. S iniciativou přišli zejména chemici a biologové. Dle nich je dobré jen to, co je hodně citováno a vychází v „dobrých“ časopisech; a jsme u impaktních faktorů. Science a Nature jsou ty správné časopisy! Nedávno jsem z úst vlivného člena naší Akademické rady slyšel parádní slovo „nejčrista“ coby nejvyšší ohodnocení biologa. To je moc pěkné, ale viděl někdo v tak vysoce impaktovaných plátcích relevantní matematický článek, nemluvě o publikacích literárněvědných, jazykových nebo historických?
A tato parta u nás už počátkem devadesátých let přišla s myšlenkou, že poměřování založené na numerice impaktů se má nasadit na celou českou vědu a podle toho ji i financovat. Matematici se proti tomu ohradili, zřejmě ne dost důrazně. Protesty z oblasti společenských věd byly utišeny tím, že se jim snad udělí výjimka. Nechali nás žít, a to nás uklidňovalo. Analýzu Mezinárodní matematické unie jsme s uspokojením vzali na vědomí, aniž bychom ji důrazně propagovali a prosazovali. Numerika se někde v pozadí provozovala, ale zdálo se, že na financování vliv nemá, minimálně ne v rámci Akademie nebo univerzit. První viditelný a vyhlášený průšvih se objevil nedávno. Skvělá, česky napsaná, medievalistická monografie pana prof. F. Šmahela se octla na chvostu hodnocení. Naše víra ve zdravý rozum se ukázala jako neopodstatněná. To je poznatek, kterého bychom se propříště měli držet.
„Scientometrie“ obecně je nástrojem neschopných a nemohoucích. Možná vznikla jako zábavná legrácka. Kdo skočí dál? Kdo má větší index nebo delší bůhvíco? Chopili se toho ale vlivní byrokrati, jejichž vliv spočívá v tom, že vládnou penězi a jejich rozdělováním pro vědu. Možná i vědí, že vědecký výsledek může ohodnotit většinou jen vědec, že vědecký poznatek třeba v chemii a v matematice nelze porovnat. Tvrdím dokonce, že srovnání je při dnešním stupni specializace nemožné i v samotné matematice. Uspořádání snad máme, ale jen částečné.
Rozhodování vlivných však musí vypadat fundovaně. A to jsme jim více méně posvětili, a tím jsme se i provinili. Slavná Rada vlády, vzniklá nezávisle na vědcích, je instituce pohříchu politická. V čele Rady dnes (žel jen na krátkou dobu) stojí ex offo pan Jan Fischer. Jeho tatínka, pana dr. Otu Fischera, si z Matematického ústavu ČSAV ještě někteří z nás pamatují. Asi se v hrobě obrací. Byl prominentním a praktickým statistikem, velmi dobře věděl, jak se čísílka dají hezky (po churchillovsku) dezinterpretovat.
Tentokrát Rada vlády pokroutila již tak pokřivený systém vskutku radikálně. Dokonce natolik, že se to nelíbí ani „nejčristům“. Tak vzniklo dnešní, vcelku jednotné, protestní hnutí. Bojím se jen, že je pro nejbližší dobu neúčinné. Bojím se, že přijdou další kroky; ty se dotknou i vysokých škol.
Naše téma je věčné, Gaussova křivka populace ve vztahu k vědě je zcela výmluvná, přesvědčit ten velký hrb uprostřed je opravdu těžké. Není ale nemožné. Přispět můžeme účinně tak, že budeme vzdělávat, že se do vzdělávání budeme pilně plést, že budeme hlouposti kritizovat a pokoušet se je napravit. Pro nás by mělo být zásadní, aby např. budoucí učitelé matematiky uměli matematiku. V Matematickém ústavu pamatuji časy, když se vědci (E. Čech, M. Fiedler, J. Kurzweil a další) otázkám vyučování matematiky na všech úrovních věnovali. Dnes je to pryč. Mimo jiné i proto, že „scientometrie“ současné Rady vlády od podobných aktivit mladší vědce už delší dobu odrazuje.
Povídat by se dalo a mělo hodně. To bylo od převratu zanedbáno, hlavně kvůli individuálním zájmům jednotlivců, a možná i kvůli tomu, že např. moje zkušenost se mladším zdá nepochopitelná a ztrácí se jim v mlhách dávných dob. A tak se musí historie, v trochu jiném hávu, opakovat. Ještě že zatím nikdo nepřichází s modelem ze Syrakus!
Blížíme se k jednomu z minim oscilačního procesu. Věřme (bez důkazu), že jde doopravdy o oscilace. Ty vykazují i maxima. Navzdory snahám RVVI o „konečné řešení“! Vzdát bychom to rozhodně neměli.
ŠTEFAN SCHWABIK,
Matematický ústav AV ČR, v. v. i.