Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Jiří Horák (1884–1975)

Jiří Horák (1884–1975)
FOTO: Archiv MÚA AV ČR

Málokterému z vědců se poštěstí, aby jeho knihy četli lidé různých profesí a věkových kategorií, vycházely déle než půl století v téměř dvou desítkách vydání a představovaly více než půl milionu exemplářů. Akademikovi Jiřímu Horákovi se to podařilo, leč je nutno si přiznat, že na rozdíl od ilustrátora sbírky lidových pohádek Český Honza Josefa Lady, bylo většině čtenářů jméno editora naprosto neznámé.


V odborných kruzích tomu však bylo naopak. Rodák z Benešova u Prahy, absolvent filozofické fakulty Karlovy univerzity (1902–1906) a posluchač pražské německé univerzity, měl za sebou v době, kdy vyšlo první vydání jeho Českého Honzy (1941), poměrně bohatou odbornou dráhu. Po několika letech učitelování na pražských středních školách se r. 1919 na své alma mater habilitoval na základě spisu Ukrajinské látky v literatuře české do roku 1874 v oboru srovnávacích dějin slovanských literatur. O tři roky později se pro tento obor stal v Brně mimořádným profesorem a r. 1927 již jako řádný profesor nastoupil na Karlovu univerzitu. Zde se projevil i jako zdatný organizátor a ve školním roce 1932–1933 a 1933–1934 zastával funkci děkana, respektive proděkana fakulty.
Náležel také ke členům a funkcionářům řady významných vědeckých společností, mezi nimiž nechyběla ČAVU (od r. 1924), KČSN (od r. 1925), Československá národní rada badatelská (od r. 1935), Slovanský ústav (od r. 1927), Národopisná společnost českoslovanská nebo Učená společnost Šafaříkova. V roce 1956 byl jmenován akademikem nově založené Československé akademie věd. Za svého člena jej přijaly i mnohé zahraniční učené společnosti, z nichž zmíníme například Srbskou akademii v Bělehradě, Warszawskie Towarzystwo naukowe a Royal Anthropological Institute of Great Britain.
Již před první světovou válkou se odborně i administrativně zapojil do velkého projektu, jehož cílem bylo komplexně zachytit český folklórní písňový materiál. Po r. 1945 osobně vedl Státní ústav pro lidovou píseň. Na tuto činnost navázal v letech 1956–1963 jako ředitel Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Národopisná problematika byla Horákovi nejbližší a věnoval se jí nejintenzivněji, čehož výsledkem jsou desítky textů publikovaných v mnoha odborných časopisech a sbornících (viz Bibliografický soupis prací akad. J. Horáka s přehledem jeho činností, A. Robek a kol., 1979). V metodě srovnávacího studia navázal na svého učitele Jiřího Polívku a propracovával dále migrační teorii, kterou Polívka uvedl na domácí odbornou scénu. Nesbíral jen mechanicky materiál, ale snažil se objasnit i kontext, v němž texty vznikaly. Popis lidové slovesnosti doplňoval i o hodnocení umělecké stránky jejího podání.
Zasloužil se také výrazně o popularizaci lidové tvorby prostřednictvím pořadů pro rozhlas, přípravou podkladů pro gramofonové desky nebo přednáškovou činností. Všichni pamětníci vysoko hodnotili jeho vybroušený sloh a řečnické umění stejně jako široké jazykové znalosti.
Vedle Horáka národopisce a folkloristy je rovněž nutno zmínit Horáka literárního historika a slavistu. Ostatně ke studiu české lidové slovesnosti ho přivedlo právě srovnávací studium slovanských literatur, které mu zároveň poskytlo i rozsáhlé znalosti pro komparaci a nalézání společných kořenů (Z dějin literatur slovanských, 1948). Systematickou pozornost věnoval i dílům klasické ruské a polské literatury (Masaryk a Dostojevskij, 1931), přičemž nezůstával jen u odborných studií, ale v jeho bibliografii bychom nalezli i překlady. Byl zároveň plodným autorem slovníkových hesel – především o ruské literatuře – a redaktorem (Národopisný věstník slovanský, Slavische Rundschau).
Je zajímavé sledovat, co z Horákovy činnosti akcentovali v průběhu několika desetiletí autoři textů k jeho životním jubileím. Pro léta třicátá je Horák uznávaným odborníkem na poli lidové slovesnosti, editorem a etnologem, padesátá léta posunují do popředí jeho zájem o slovanské literatury a především pak literaturu ruskou, aby ho v nekrolozích z roku 1975 vystřídal důraz na úzké osobní a odborné vazby k Sovětskému svazu a jeho působení velvyslance v Moskvě v letech 1945–1948. Ale nebylo to tím, že by se výrazně měnil Jiří Horák, spíše přístup autorů. Inu, doba si žádala své.

JAN CHODĚJOVSKÝ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.