English
(1915–2008)
Válečné konflikty vždy zdůrazní význam potravinářství a potravinářského výzkumu, což plně platilo i ve 2. světové válce. V následující, tzv. studené válce se otázka zabezpečení dostatečných a trvanlivých zásob potravin pro vojsko i civilní obyvatelstvo stala opět mimořádně důležitým tématem, na nějž se soustředil zájem badatelů. Významnou roli v Československu sehrál jeden ze zakladatelů moderního konzervárenství u nás, brněnský rodák a moravský patriot Vladimír Kyzlink (29. února 1915–3. ledna 2008).
Obě fota: Ústav konzervace potravin VŠCHT Praha
Již jako student pracoval coby asistent na katedře zemědělské a analytické chemie Vysoké školy zemědělské v Brně a v této funkci zůstal i po ukončení studia v roce 1937 a o rok později získaném doktorátu. Jeho kariéru však zasáhlo uzavření českých vysokých škol v Protektorátu Čechy a Morava a byl nucen odejít do soukromé sféry. Nejprve stejně jako mnoho dalších českých chemiků působil V. Kyzlink ve výzkumných laboratořích firmy Baťa, konkrétně v závodě v Otrokovicích. Záhy však změnil působiště a v relativně mladém věku se stal vedoucím kontrolní laboratoře a oddělení výzkumu v „zemědělsko lučební“ společnosti Biochema v Modřicích, později proslulých konzervárnách Fruta Modřice. Biochema byla původně založena jako družstevní podnik produkující například bílkovinná krmiva či ochranné prostředky proti škůdcům a v době války se soustředila na výrobu různých náhražek, neodmyslitelného průvodce všech moderních válečných konfliktů. Už zde zavedl mladý vědec některé progresivní technologie, které naznačovaly jeho kreativní potenciál.
Po osvobození se V. Kyzlink vrátil na brněnskou Vysokou školu zemědělskou a již roku 1946 se habilitoval pro technologii zemědělského průmyslu. Pouhé dva roky nato se stal jejím řádným profesorem v oboru konzervárenství. Právě v oblasti konzervárenské technologie se proslavil nejvíce. Když na nově osamostatněné Vysoké škole chemickotechnologické v Praze vznikla fakulta potravinářské a biochemické technologie, přešel sem i V. Kyzlink jako již respektovaný odborník ve svém oboru. O čtyři roky později zde založil Katedru konzervárenské technologie (od roku 1966 nesla název Katedra konzervace potravin) a stanul v jejím čele. Specializoval se přitom zejména na otázky konzervace rostlinných produktů, především ovoce a zeleniny, problematiku konzervace potravin živočišného původu (s výjimkou mléka) garantoval na katedře Stanislav Klein. Profesor Kyzlink se aktivně zapojil nejenom do práce katedry, ale zároveň v letech 1957–1959 vykonával funkci děkana celé fakulty a určitou dobu byl i prorektorem VŠCHT. Proslul jako vynikající přednášející, který vychoval celé generace potravinářských technologů a především odborníků na konzervaci potravin. S Vysokou školou chemickotechnologickou zůstal spjat dlouhá desetiletí, katedru vedl s výjimkou let 1981–1983 až do roku 1985, vědecky ale pracoval i poté až do velmi vysokého věku. Penzi již ovšem trávil v milovaném rodném Brně, kde se mu dostalo různých vysokých poct, mezi jinými i čestného doktorátu tamější Vysoké školy zemědělské, který mu byl udělen v roce 1992.
Vladimír Kyzlink se během dlouhé vědecké kariéry věnoval nejrůznějším tématům, mj. chemii vitaminu C, antokyanových barviv, pektinů, termoinaktivaci enzymů a především různým formám sterilace potravin. Jako jeden z prvních našich badatelů pochopil význam obalové techniky v potravinářství a společně s Dušanem Čurdou, svým nejbližším žákem, prosadil zavedení tohoto předmětu do vysokoškolské výuky. Hlavním Kyzlinkovým dílem se stala práce Základy konservace potravin, která u nás vyšla celkem ve čtyřech vydáních (poprvé v roce 1958) a zároveň se dočkala i anglické edice v renomovaném nakladatelství Elsevier. Na podkladě této syntézy mu byl roku 1957 také udělen titul doktora věd (DrSc).
Vladimír Kyzlink se dožil vysokého věku a snad mu v tom napomohlo skautské otužování z mladých dob, kdy měl prý pro svou vysokou a štíhlou postavu přezdívku Marabu. Roli mohl hrát tuhý moravský kořínek, i když celý rod údajně podle rodinných tradic pocházel až z dalekého severského Švédska. V každém případě si udržoval velmi dlouho také duševní svěžest a jako nestor oboru konzervárenství sledoval prudké změny v tomto oboru v devadesátých letech i na počátku 21. století. Životní dráha prof. Kyzlinka se uzavřela na samém počátku roku 2008 v požehnaném věku 93 let.
MARTIN FRANC,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.