English
V lednu 2012 uplyne dvě stě let od vydání českého překladu Všeobecného občanského zákoníku (dále ABGB), který tehdy nesl archaický titul Kniha wsseobecných zákonů městských pro wssecky německé dědičné země Mocnářstwj Rakouského. Nejen pro historika je jistě pozoruhodné, že v letech 1810 až 1812 se okolo tohoto vydání potkaly dva historické fenomény: kodifikace občanského zákoníku jako výsledek mnohaleté státem dozorované intelektuální činnosti a kodifikace vernakulárního jazyka, konkrétně českého jazyka (obrozenci psáno s velkým Č) jako výsledek autonomního (mimostátního), spontánního intelektuálního snažení.
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Mezinárodní konferenci ke 200. výročí vydání Všeobecného občanského zákoníku hostila Lannova vila.
Setkání či průsečík těchto kodifikací se uskutečnilo právě prostřednictvím překladu občanského zákoníku do českého jazyka. Popsat cestu tohoto setkání bude předmětem příspěvku. Nejdříve však připomeňme stav češtiny, do které měla být nařízením panovníka importována zásadní liberálně integrační kodifikační právní norma.
Na rozdíl od velkých evropských jazyků a literatur, které se unifikovaly již dříve do polohy spisovné, a tedy kodifikované verze, moderní, tedy jednotná čeština do počátku 19. století v zásadě neexistovala. Unifikace češtiny po celé 18. století se neudála a ani nemohla vlivem zvláštních sociokulturních a sociopolitických okolností a samozřejmě také vlivem rychlejší unifikace a modernizace druhého zemského jazyka (němčiny). Ten od poloviny 17. století požíval privilegium média oficiální státně byrokratické komunikace. Od 40. let 18. století posiloval vliv němčiny i jako obecného středoevropského komunikačního prostředku, a to nejen v administrativně-byrokratické oblasti, ale i v oblasti kulturního a vědeckého života.
Reprofoto: Archiv HÚ AV ČR
Alegorie Občanskéhozákoníku z roku 1811 od Ignatze Pieschela
Český jazyk se na venkově dochoval ve značné čistotě a původnosti, byť regionálně značně diferencovaný a terminologicky neúplný. V českých vnitrozemských městech byla čeština až do josefínských reforem jazykem městských kanceláří, a tudíž i běžným komunikačním prostředkem středních a nižších vrstev. Byla však značně rozkolísaná, a to v závislosti na vzdělání a bydlišti uživatelů. Český hovorový jazyk zvláště ve městech přebíral mnohé germanismy.
Problémem češtiny v 18. století tedy byla jednak absence jednotné jazykové normy a především absence užívání češtiny ve „vyšších“ komunikačních situacích. Katolický kněz Antonín Jaroslav Puchmajer charakterizoval v roce 1797 tento stav jako „vyhnání české řeči ze škol, kostelů a radnic“. Jazykovědci se domnívají, že čeština na přelomu 18. a 19. století „byla jazykem s redukovanými funkcemi a svým způsobem jazykem, který minimálně reagoval na modernizační podněty zvenčí“. To mj. znamenalo, že se čeština „míjela s dobou“ a nové výrazy spojené s technickými a technologickými inovacemi a právnickými konstrukty a institucemi v ní chyběly. Na její kritický stav upozorňovaly od poloviny 18. století jak četné zásahy státu do byrokratické komunikace, tak vydávání tzv. obran českého jazyka i právě potíže s překlady, respektive s hledáním kvalitních překladatelů nejnovějších právních kodifikací.
V čase krize či rozhodování mezi obnovou nebo asimilací se ale také horečnatě hledalo „kodifikační řešení“. Východiskem pro novou kodifikaci spisovné češtiny se nakonec stal literární jazyk z konce 16. století, zvláště tzv. Bible kralická, a dílo Jana Amose Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci češtiny byla nakonec všeobecně přijata gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. Dobrovského Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache lze označit za stěžejní kodifikační dílo. Dobrovský navazoval na humanistickou češtinu Bible kralické a jeho normativní návrhy byly až na výjimky obecně přijaty. Tento zásadní kodifikační proces se udál za nezájmu státu, respektive se uskutečnil zcela mimo jeho struktury.
Zato pod přísnou a dlouholetou gescí státu byl 1. června 1811 připraven a publikován Všeobecný občanský zákoník. V předmluvě k vydání nového Všeobecného občanského zákoníku bylo vysloveno přání císaře Františka I., aby tento zákoník byl srozumitelný všem občanům říše. Naplnění panovníkova přání však přivodilo alespoň v případě českého prostředí nečekané množství komplikací. Největší problém představovalo nalezení vhodného překladatele, protože v překladech právních kodifikací nejde jen o formální jazykovou správnost, nýbrž především o vhodnost a přiměřenost terminologie a stylu vzhledem k adresátovi.
Již od vydávání tereziánských kodifikací se hledal vhodný překladatel do češtiny, který by důkladně ovládal český jazyk, ale také se, jak napsal první koordinátor překladu Codexu Theresianus do češtiny Jan Jiří Mueller von Muehlensdorf v roce 1766, dobře vyznal „in jure et praxi, protože čeština obsahuje mnoho terminos technicos, čímž může dojít k zatemnění pravého významu zákonů“. Codex Theresianus měl původně překládat Jan Václav Pohl, učitel češtiny z vídeňské novoměstské Vojenské akademie, ale protože za překlad žádal 6000 zlatých a tři roky času, nebyla mu tato práce svěřena. Von Muehlensdorf byl ochoten překládat za cenu o polovinu nižší, ale vymínil si, že k práci přizve další překladatele a sám provede konečnou revizi díla. Vlastní překlad Codexu učinil pražský novoměstský prokurátor Jan Nepomuk Faltin, který za překlad jednoho archu obdržel čtyři zlaté. Když v roce 1772 nařídila císařovna Codex opět přepracovat, měl být o dodatečný překlad požádán prostřednictvím von Muhlensdorfa opět Jan Nepomuk Faltin. Ten však nečekaně zemřel a práci převzal jeho kolega, kancléř Nového Města Pražského Johann Josef Zebrer. Za arch překladu obdržel jeden dukát, což odpovídalo necelým pěti zlatým v bankocetlích. Johann Josef Zebrer později ještě přeložil josefínský manželský patent z roku 1783 a v roce 1786 i první díl ABGB. Jak vidno, „translatores“ do češtiny dodávala pražská novoměstská radnice, která byla na rozdíl od staroměstské radnice považována za českojazyčnou, respektive za dvojjazyčnou.
Překlad Všeobecného zákoníku soudního, tzv. procesního řádu byl svěřen Josefu Valentinovi Zlobickému, kancelistovi vídeňské Oberste Justizstelle (Nejvyšší soudní dvůr) a po pětatřicet let profesorovi české řeči a literatury na vídeňské univerzitě. V prosinci 1807 rozhodla tzv. Hofkommission in Gesetzwesen, tedy Dvorská komise ve věcech zákonodárných, že zrevidovaná osnova ABGB může být již překládána do českého a polského jazyka. Polský překlad byl zadán Vincenci Okuliczovi, o český byl opět požádán vídeňský profesor českého jazyka a literatury Josef Valentin Zlobický. Ten ABGB ale přeložil jen do deváté hlavy druhého dílu, neboť 25. března 1810 nečekaně zemřel. Dne 9. dubna 1810 byla jeho dědicům vyměřena za tuto práci renumerace ve výši 63 dukátů, tj. 283 zlatých (30 krejcarů v bankocetlích); obdrželi tedy téměř pět zlatých za arch. Referent Dvorské komise ve věcech zákonodárných, dvorní rada von Zeiler, navrhl za pokračovatele v překladu „suplenta zemřelého profesora Zlobického Vojtěcha Veselého, adjunkta vídeňské c. k. bankální examinatury, který prý již předložil mnohá platná vysvědčení“. Vojtěchu Veselému byla okamžitě zadána část zákoníku k překladu na zkoušku a již na následujícím sezení komise 30. dubna 1810 podal dvorní rada Geyer von Ehrenberg zprávu o Veselého překladatelských schopnostech v tom smyslu, že Veselý si touto zkouškou získal plně jeho důvěru „jak správností textu, tak dobrotou jazyka“, ale zároveň upozornil na skutečnost, že český jazyk udělal za posledních dvacet let velký pokrok, a proto navrhuje, aby byl Veselého překlad průběžně zasílán k revizi „všeobecně známému prof. Nejedlému z Prahy, který byl jako advokát a učitel češtiny velice zběhlý v překladech starých listin a ve znalosti městského a zemského práva“.
Vojtěchu Veselému komise přikázala, aby překlad uvedl v soulad s překladem svého předchůdce. Honorován měl být stejně jako Josef Valentin Zlobický, tedy jeden dukát za arch překladu. Veselý pracoval velmi rychle a již 30. září 1810 předložil komisi překlad prvního dílu zákoníku a 13. listopadu prvé dva oddíly druhého dílu s tím, že dohotovení překladu závisí již jen na německém tisku celého zákoníku. Práci na překladu dokončil 30. ledna 1811, samozřejmě kromě hlavy o zápůjčce, která prozatím nebyla dohotovena ani v německé verzi.
Překlad se měl po Nejedlého revizi tisknout ve státní tiskárně ve Vídni, ale ta neměla k dispozici všechny české litery. Komise tedy rozhodla zhotovit tisk v Praze a požádala o schválení rozhodnutí dvorskou komoru. V odůvodnění žádosti se pravilo, že „publikum má obdržet zákoník v patřičné formě, aby byl srozumitelný i pro ty, kteří jsou zběhlí jen v češtině“. Českou verzi zákoníku vytiskl pražský knihkupec Kašpar Widtmann. Zákoník byl tištěn a průběžně korigován od počátku listopadu 1811 a vyšel těsně po Novém roce v nákladu 1 500 výtisků (zatímco polská mutace měla 6 000 a vlašská 8 000 výtisků). Vídeňské Hofkommission in Gesetzwesen byl předložen v kožené vazbě 22. ledna 1812. V Praze se prodával za dva zlaté a 21 krejcarů, německá verze zákoníku byla kvůli delšímu textu o šest krejcarů dražší.
Odměna za překlad byla dobově přiměřená, leč výrazně diferenciovaná. V důsledku státního bankrotu byla také výrazně znehodnocena. Více než papírové peníze se tak v této ekonomicky nejisté době cenily prebendy a společenské pocty s vysokým symbolickým kapitálem. Josef Valentin Zlobický zemřel rok před bankrotem, a tak jeho dědicové byli vypořádáni ještě v neznehodnocených bankocetlích. Vojtěch Veselý obdržel 31. prosince 1811 místo druhého examinátora při pražské bankální administraci, když se před tím pokusil získat univerzitní místo po zesnulém Josefu Valentinovi Zlobickém. Uvolněné místo profesora vídeňské stolice české řeči a literatury ale obdržel jeho konkurent Jan Hromádko. Nicméně pražský úřednický post byl dostatečnou kompenzací za překladatelskou námahu, uvážíme-li, že Veselý obdržel posléze za překlad 186 archů zákoníku – a to včetně rejstříků a korektury Zlobického překladu – 1 200 zlatých W. W. v bankocetlích, i když jejich skutečná hodnota mezitím klesla na pouhou pětinu. O odměně zemskému advokátovi a po Františku M. Pelclovi druhému profesorovi stolice českého jazyka a literatury na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze Janu Nejedlému jednala komise 20. února 1812. Ehrenbergerovými ústy navrhla nikoli vyplacení peněžité odměny, neboť „muži jeho postavení by neslušela“, ale propůjčení titulu c. k. rady, neboť Nejedlý musel vykonat mnoho oprav, „aby se toto dílo mohlo tisknout a distribuovat, a tak mohlo sloužit také k výuce, jak tyto právnické termíny vyjádřit česky“. Vysoce prestižní titul c. k. rady udělil císař Janu Nejedlému, synovi řezníka ze středočeského komorního městečka Žebrák, rozhodnutím datovaným 9. března 1812, v němž se doslovně pravilo: „Uděluji doktorovi a profesorovi Nejedlému za překlad známého občanského zákoníku do češtiny titul c. k. rady bez poplatku.“ Šestatřicetiletý český vlastenec a buditel (mezi léty 1806–1808 vydával první český odborný časopis Hlasatel český, v roce 1804 vydal německy Českou gramatiku), zemský advokát, bývalý Pelclův suplent a nyní univerzitní profesor JUDr. Jan Nejedlý stanul na vrcholu své životní dráhy.
Nejedlého korekce překladu ABGB do češtiny lze hodnotit jako obdivuhodný výkon. Jan Nejedlý uplatnil na rozdíl od Zlobického a Veselého znalost staré české právnické terminologie a jako zkušený překladatel projevil vyšší pochopení pro stylovou jednotu díla. Hláskoslovné, tvaroslovné a syntaktické korekce Zlobického a Veselého překladu byly nutné, protože upřednostňovaly tvary původní, tedy z doby zlatého věku humanistické češtiny, kdy například neproběhla diftongizace. V syntaktické rovině byl Zlobického překladu trestního i občanského zákoníku vytýkán především nevhodný výběr typu souvětí, nedodržování logického uspořádání slov ve větě a poplatnost němčině, například kladením slovesa, respektive finita verba ve vedlejší větě až na konec věty, zbytečné slovní přídavky, které zatemňovaly pravý smysl paragrafového znění, či postpozice shodných přívlastků. Rozporné stylistické vyznění Zlobického právnických překladů vystavil ostré kritice již Josef Dobrovský v roce 1786.
„Žitá každodenní juristická praxe“ upřednostňovala i nadále autentický jazyk práva, a tím byla němčina. Český překlad plnil spíše osvětovou a propagační roli a bezpochyby poukázal i na vlídnou tvář Františkova vládnutí. Většina soudců, justiciárů a městských notářů tento překlad z praktických důvodů nepoužívala anebo k němu sahala velmi zřídka. Pojem práva městská byl už v době překladu nevhodný a zavádějící. Nicméně čeština nedisponovala jiným termínem, než který používal starobylý Koldínův zákoník. Překladatel reagoval ale zřejmě také na dobový fakt, že svobodnými občany tehdejší společnosti na přechodu věků, tedy na přechodu společnosti stavovské v občanskou byli tehdy v českých zemích stále jen a jen měšťané královských měst. Na počátku 19. století se tedy potkaly v Čechách dvě kodifikace: jedna soukromoprávní a druhá jazyková. Ta právní kodifikace, která byla importovaná zvenčí a tedy z jiného byrokratického a kulturního prostředí, bohužel předcházela jazykovou. V momentě vzájemného střetu těchto dvou kodifikačních norem vzniklo cosi, co navenek sice splňovalo po jazykové stránce formální znaky úplného díla, nicméně v praxi se velmi neuplatnilo z důvodu obecné nesrozumitelnosti. Jazyková kodifikace byla ještě nezažitá a hlavně kodifikovala jazyk, který nebyl jazykem žitým. Obě tyto systematické kodifikace však obsahovaly výrazný stabilizační i modernizační potenciál a do budoucna zásadně spoluurčovaly intelektuální a duchovní život společnosti a přispěly k její civilizační a kulturní kultivaci.
MILAN HLAVAČKA,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.