English
Lidská práva a věda tentokrát v souvislosti s bioetikou se staly tématem zářijového sympozia Mezinárodní sítě pro lidská práva akademií a vědeckých společností, které se konalo v sídle Rady Evropy ve Štrasburku. Síť akademií se většinou zaměřuje na pomoc konkrétním vědcům po celém světě, kteří jsou trestně stíháni za uplatňování základních lidských práv.
Foto: Archiv autora
Štrasburské sídlo Rady Evropy
Rada Evropy (RE) je nejstarší celoevropská politická organizace, která má sice stejnou vlajku a hymnu jako Evropská unie, ale na rozdíl od ní zahrnuje 47 států včetně Ruska, Turecka a kavkazských republik, kromě Běloruska; sdružuje celkem 800 milionů lidí. U jejího zrodu v roce 1949 stál mezi jinými také Winston Churchill. Po 2. světové válce se měla stát jedním z pilířů nového uspořádání Evropy – místem dialogu, budování demokracie a ochrany lidských práv, aby se předcházelo vojenským konfliktům. Rada Evropy nemá žádné ekonomické, vojenské ani geostrategické cíle, je založena na sdílených hodnotách. Disponuje několika orgány, které sledují situaci v členských zemích – činnost policie, stav vězeňství, práva pacientů, práva národnostních a jiných menšin. Zřejmě nejvýznamnějším orgánem RE je Evropský soud pro lidská práva, jenž se mj. zasloužil o zrušení trestu smrti na starém kontinentu.
Rada Evropy je velice aktivní i v oblasti bioetiky, která s problematikou ochrany lidských práv souvisí. Její výbor pro bioetiku sdružuje experty z řad biologů, právníků, filozofů a v pozici pozorovatele též odborníky z Konference evropských církví, Svatého stolce, Izraele a z dalších mimoevropských zemí, zejména Kanady, Spojených států a Japonska. Multidisciplinární a pluralistický přístup vede ke konsensu jen do určité míry a výsledkem většinou nebývají právně závazné texty, nýbrž spíše doporučení – ty jsou však často prospěšnější. Velký vliv měla práce RE v zemích, v nichž vládl komunismus a které po roce 1989 přijaly základní lidská práva do právních systémů, což mělo vliv na utváření dalších norem včetně bioetických.
Normativním dokumentem Rady Evropy v oblasti bioetiky je Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti ve vztahu k medicíně a biologii, které se ve zkratce přezdívá „Oviedo“ podle španělského města, kde v roce 1997 začal proces ratifikace a čtyř dodatků této úmluvy. V České republice nabyla právní moci 1. října 2001. Jmenujme alespoň ještě dva novější dokumenty: Xenotransplantace (2003) a Ochrana lidských práv mentálně postižených lidí (2004).
Při tvorbě norem se dbá, aby nebyly uniformní, ale aplikovatelné v souladu s národní tradicí, kulturou, dějinami a náboženstvím. Experti jsou ve výborech zastoupeni tak, aby se dodržovala geografická a oborová rovnováha. Společenský vývoj v jednotlivých členských zemích je nerovnoměrný. Proto se v některých případech, jako jsou interrupce nebo eutanázie, nedaří nalézt dohodu. Evropské státy se však shodly na zákazu klonování lidských bytostí a vytváření lidských zárodků k výzkumným účelům. V případě, že národní legislativa umožňuje výzkum na embryích in vitro, je třeba se postarat o jejich adekvátní ochranu.
Foto: Archiv autora
Evropský soud pro lidská práva, který patří mezi nejznámější instituce Rady Evropy, byl zřízen v roce 1959. Budovu postavil Richard Rogers v r. 1994.
Přírodní vědy se zakládají na experimentálních metodách poznání, které se někdy dostávají do konfliktu s jinými principy. Vědci tak mohou být v situaci, kdy porušují práva včetně základních lidských práv. Carlos de Sola z Rady Evropy představil tři základní typy konfliktů: Substanciální, jenž se týká např. lékařského výzkumu na nezpůsobilých pacientech, na lidských zárodcích a genové terapie; Kulturní, kdy se výzkum střetává s kulturními, náboženskými nebo rodinnými normami; Legislativní, kdy vývoj vědeckého poznání naráží na rigidní právní normy, klinickou praxi či rozkolísanost pojmů. Alfou i omegou náročného procesu hledání konsensu mezi vědci a společností je lidská důstojnost.
Ve 20. století zaznamenala věda fundamentální změny; člověk stále častěji zasahuje do přirozeného chodu živých organismů a je nucen tuto skutečnost regulovat. Podle prof. Ludwiga Honnerfeldera z Akademie věd Severního Porýní-Vestfálska věda míní tyto procesy spíše modifikovat nežli se vyrovnávat s následky, které vědecký vývoj přináší. Etické výzvy přináší jak toto dění, kulturní kontext, resp. morální kodex společnosti, tak sám fakt, že lidské bytosti jsou součástí přírody a mají nezcizitelnou důstojnost. Často ovšem závisí na interpretaci vědeckého výsledku – co vlastně objev v různých souvislostech znamená. Všeobecně známý je konflikt v otázce ochrany prenatálního života člověka. Zárodek člověka nese identickou DNA jako dospělý člověk. Mají tato dvě stadia života stejnou důstojnost a právo na stejný stupeň ochrany? Odpověď na tuto otázku ovšem nepřináší věda, ale interpretace těchto výsledků z perspektivy etiky. Existuje velká názorová pluralita a tedy i množství etických kodexů, a proto je nutné vyhledávat principy platné ve všech kulturních okruzích (tzv. transkulturní validitu) a znovu vymezit ideu humanity.
Jednou z nejvýznamnějších osobností, které stály u zrodu mezivládní organizace – Rady Evropy, byl britský premiér sir Winston Churchill.
Vědci hledají etický kontext své disciplíny, ale velkou roli při hledání odpovědi na otázku po transkulturní validitě hrají badatelé humanitních a společenských věd – právníci, kulturní antropologové, filozofové, teologové… I v křesťanském kulturním okruhu, jehož normou lidství je osobnost Ježíše Krista, se setkáváme jak s konzervativními, tak s liberálními proudy etického myšlení a tedy pluralitou etických kodexů. Bylo by naivní se domnívat, že pokroku ve vědě lze dosáhnout ignorováním kulturních souvislostí a vyloučením církví z dialogu o bioetických problémech. Vliv křesťanství v Evropě sice slábne, ale jinde ve světě naopak roste. Věda bude vedle křesťanství muset vést daleko intenzivnější dialog i s islámem, jehož vliv na našem kontinentu bude podle většiny prognóz narůstat, a také s dalšími náboženskými tradicemi. Je proto varovné, že v evropských zemích klesá podpora humanitních věd a s tím i potenciál udržet dialog o bioetických a jiných problémech na určité úrovni. V této souvislosti se dokonce hovoří o globální krizi humanitních věd (Oxford Today 2011/24) s tím, že úlohu univerzit v 21. století je třeba znovu stanovit, aby nedocházelo k rozdělování věd na „užitečné a zbytečné“.
Evropští vědci se potýkají se svou dějinnou zkušeností. Například v Německu se vyrovnávali s nacismem, který „vědeckými metodami“ legitimizoval rasovou ideologii a zanechal vědecký materiál získaný při „výzkumu“ v koncentračních táborech. Využívat těchto vzorků a poznatků je přísně zakázané a nutno dodat, že Německá národní akademie věd Leopoldina je v oblasti lidských práv mimořádně aktivní.
V současnosti se výzkum potýká s neméně závažnými etickými problémy. Farmaceutický průmysl investuje obrovské sumy do klinického výzkumu (1,2 bilionu Kč v roce 2010) a některé firmy údajně masově testují nové léky v rozvojových zemích, které nepřijaly regulační opatření, jež jsou i v Evropě považována za samozřejmá. Často jsou využíváni chudí a negramotní lidé. Případy zneužívání bezdomovců či jinak sociálně vyloučených lidí byly zaznamenány i v některých evropských zemích.
Klinický výzkum není jedinou oblastí, kde je třeba se obávat o ochranu lidských práv. Genetici dnes dokáží získat velmi přesné údaje o zdravotním stavu a dědičných chorobách, které umožní léčbu „ušitou pacientovi na míru“. Údaje jsou zároveň zneužitelné a jejich únik může pacienta vážně poškodit, a proto je třeba definovat význam genetického testu a způsob jeho interpretace a případně ošetřit neočekávané výsledky. Neurovědy, které se řadí do strategického výzkumu (Pentagon v r. 2011 investoval do neurologického výzkumu 240 milionů dolarů), dnes disponují zobrazovacími metodami, které umožňují identifikovat děti s vysokým rizikem vývojových poruch. Jak tyto informace uchránit před zneužitím? Jiným problémem je obchod s lidskými orgány, jenž je v mnoha zemích spojen s vraždami a organizovaným zločinem. To jsou otázky, které intenzivně zaměstnávají všechny, kdo se o lidská práva zasazují.
Rada Evropy reaguje na výzvy, které přináší vědecký výzkum a technologický vývoj. Přijaté úmluvy vytvářejí právní a etický rámec výzkumu, třebaže v právním řádu jednotlivých zemí mívají různé postavení – někde jsou na úrovni ústavních zákonů, jinde na úrovni nižších právních norem. Velký vliv však mají i v ostatních světadílech, protože mnohé mimoevropské země je ratifikovaly, aby stanovily základní etické standardy výzkumu a zajistily vymahatelnost práva.
ROBERT ZIKA,
Kancelář AV ČR