František Trávníček

(1888–1961)

„Charakterizuje jej především prudká životnost, s níž se zmocňuje každého vědního problému. Jeho přirozený temperament nutí jej k tomu, že velmi živě reaguje na vše, co se dotkne jakkoli jeho nitra a jeho vědních zájmů. Je však s podivem, jak dovede svůj přirozený temperament mírniti ve svých vědních projevech. Vše, co nese pečeť konečného vědeckého soudu, je u něho již zbaveno osobního zahrocení, neboť prošlo kontrolou jeho jasného, nestranného rozumu. […] Je nejcharakterističtějším znakem jeho zvídavého ducha, jehož pozornosti neunikne ani jazykový jev zdánlivě nepatrný a bezvýznamný, že dovede pronikati vždy k jádru věci, odhalovati vzájemné vztahy a skrytou zákonitost i tam, kde běžný pozorovatel vidí jen pestrou směs. Proto prof. Trávníček […] byl přímo předurčen k tomu, aby zanechal velká díla systematická.“ (A. Kellner, 1948)

František Trávníček se narodil 17. srpna 1888 ve Spešově u Blanska. Po studiích na gymnáziu v Brně-Černých Polích nastoupil roku 1907 na Filozofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde se věnoval slavistice a srovnávací indoevropské jazykovědě (studoval mj. u J. Máchala, F. Pastrnka, J. Polívky, E. Smetánky a J. Zubatého). Následně v letech 1911–1915 pracoval jako sekretář dialektologické komise III. (jazykovědné) třídy České akademie věd a umění a působil též jako středoškolský profesor v Praze. Za první světové války byl povolán do zbraně, v roce 1916 se však dostal do ruského zajetí a následně vstoupil do československých legií. Začal spolupracovat s ruskými jazykovědci, především A. A. Šachmatovem.
Roku 1920 se na Karlově univerzitě habilitoval pro obor českého jazyka a starší literatury a rok poté byl na Masarykově univerzitě v Brně jmenován mimořádným profesorem mluvnice českého jazyka se zvláštním zřetelem k dialektologii československé. Po dalších šesti letech se stal řádným profesorem, ve školním roce 1932–1933 působil jako děkan filozofické fakulty, v letech 1948–1959 jako rektor Masarykovy univerzity. V letech 1956–1961 položil základy brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV.
Měl blízko k meziválečnému Pražskému lingvistickému kroužku; od roku 1924 byl mimořádným (1948 řádným) členem České akademie věd a umění a od roku 1925 dopisujícím členem Královské české společnosti nauk, od roku 1952 akademikem ČSAV a předsedou VII. (filologicko-literární) sekce ČSAV. Za svého předsedu si jej vybralo Sdružení moravských spisovatelů. V letech 1948–1960 byl poslancem Národního shromáždění.
Za svůj životní úkol si stanovil zpracovat mluvnicky celý novočeský spisovný jazyk. Sledoval proto vývoj jazyka, historickou mluvnici a věnoval se soustavně dialektologii. K vydání připravil IV. díl Historické mluvnice jazyka českého od J. Gebauera, věnovaný skladbě. Trávníčkova badatelská činnost vyvrcholila syntézami Historická mluvnice československá (1935), Moravská nářečí (1926), Slovník jazyka českého (dva díly vyšly poprvé 1937, s P. Vášou) a Mluvnice spisovné češtiny (dva díly 1948–1949).
F. Trávníček projevoval živý zájem o všechny otázky spisovného jazyka a budil jej i u široké veřejnosti podnětnými články, které vycházely pod souhrnným názvem Jazykové zákampí v Lidových a Svobodných novinách, později v Literárních novinách (část jich vyšla roku 1940 pod názvem Nástroj myšlení a dorozumění). Jazykovědné bádání popularizoval rovněž v knížkách O českém jazyce (1924), Jazyk a národ (1930) nebo Úvod do českého jazyka (1948). Zabýval se také jazykem uměleckých slovesných projevů (Umělecká mluva, 1947).
Po roce 1948 se poněkud nekriticky orientoval na ruskou jazykovědu a jeho teoretickým východiskem se staly Stalinovy stati o marxismu v jazykovědě. Jak napsal např. rusista Stanislav Žaža: „Většina z bohatého díla Františka Trávníčka zasluhuje pozornosti a úcty. Méně to platí o některých jeho názorech a teoretických soudech z posledních období jeho života, které byly zatíženy nekritickým přístupem k stalinskému pojetí jazykovědy a netolerancí vůči odlišným lingvistickým koncepcím. […] Naproti tomu je třeba s trvalým respektem vzhlížet k Trávníčkovým hlubokým znalostem jazykového materiálu a schopnostem pronikavé analýzy, k jeho poctivému úsilí o nalézání vědecké pravdy a k jeho přímo neúmorné pracovitosti.“
František Trávníček zemřel v Brně 6. června 1961.

HANA KÁBOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.