Hvězda

Koncem minulého roku vyšla v Nakladatelství Artefactum Ústavu pro dějiny umění AV ČR publikace „Hvězda, arcivévoda Ferdinand Tyrolský a jeho letohrádek v evropském kontextu“. Ačkoli se práce týká jediné budovy, je to kniha velkého rozsahu – 570 stran textu se 730 ilustracemi.

Dějiny a teorie architektury nepatří k prominentním tématům našich diskusí a kavárenských debat. Určitou výjimkou v záplavě literatury, jež se na nás valí ze všech stran, je snad edice Slavné vily, která má ovšem i nezanedbatelnou dimenzi dobové módy – tradice stavět si rodinná sídla patří dnes už nejen k filmovým hvězdám z Beverly Hills, ale i ke „hvězdám“ našeho politického, hospodářského a kulturního života.
O skutečnosti, že je libocká „vila“ Hvězda mimořádná, není třeba pochybovat: její unikátní – šesticípý ­– půdorys je při příjezdu do Prahy od západu vidět na první ­pohled; přehlédnout ji však nelze ani z letadla, protože ruzyňské letiště je jen malý kousek od ní.
Čím je však ještě pozoruhodná? Jde o jednu z mála zcela intaktně dochovaných staveb období renesance z poloviny 16. století u nás. Dodnes přesně nevíme, kdo ji vlastně projektoval a jaký k tomu měl důvod. Také její vnitřní vybavení může splývat s dlouhým obdobím, kdy sloužila jako politická propagace zneužitého jména a díla klasika – jako muzeum Aloise Jiráska. Tehdejší režim správně usoudil, že symbolika Bílé hory, na které Hvězda stojí, je pro Čechy i po třech stech letech živá a ideologicky ji lze dobře využít. Jen málokdo ví, že stropy přízemí pokrývá přes pět set scén s antickými výjevy, ale také ze světa flóry a fauny.

Dominanta pražské Liboce – letohrádek Hvězda je mimořádná stavba šesticípého půdorysu.

Ještě méně lidí si uvědomuje, čím se vyznačovala teorie architektury v polovině 16. století, kdy letohrádek vznikl. Kupodivu šlo o témata, která jsou moderní i v současnosti – originalita, kreativita a inovace; stačí jen si je přeložit z tehdejších spisů o architektuře, například od Sebastiana Serlia – invenzione, stravaganza, capriccio, cose inusitate, il variare, cose fuori dell’uso commune, fuori dell’uso ordinario (extravagance, invence, kapričo, věci nepo-užité, variace, věci mimo běžný úzus, mimo standard). Vysvětleme si situaci trochu podrobněji. Re-naissance, znovuzrození antiky, znamenala v architektuře odklon od světa středověkého symbolismu, který vyvrcholil v úchvatných dílech, jako byly katedrály, stavby zbavené hmotnosti, zemské tíže. Stavebníci a architekti sice nepopírali konstrukční zázraky stavitelů katedrál, ale chtěli napodobit (imitatio) a eventuálně překonat (superatio) architekturu císařského Říma. I když se z antického starověku dochovala jen jediná kniha o architektuře od architekta Vitruvia, který jí kdysi chtěl povzbudit „svého“ císaře Augusta, její odkaz byl zřejmý – architektura v ní byla definována jako syntéza, souhrn tří vlastností: firmitas, utilitas, venustas (pevnost, užitek, krása) a minimálně jednu z nich – užitečnost, jinak pohodlí, nebo dokonce komfort – bychom ve středověku asi hledali marně. Přiléhavě tuto trojici – triadu – parafrázoval jeden z nejdůležitějších architektů 16. století Andrea Palladio: „U každé stavby, jak říká Vitruvius, se musí uvážit tři věci, bez nichž si ­žádná stavba nezaslouží chvály: je to užitek neboli pohodlí, trvanlivost a krása; neboť by nemohlo být nazýváno dokonalým dílo, které by bylo užitečné, ale na krátkou dobu, nebo jež by na dlouhou dobu bylo nepohodlné, nebo by mělo obě tyto vlastnosti, ale bez půvabu.“ Okolní sídliště v Liboci a Řepích by oba mistři neušetřili přísné kritiky – nemají pevnost – stavební solidnost a je jen otázkou času, kdy železobetonové panely zrezatí a začnou se hroutit a rozpadat; s tmavými a nevětratelnými schodišti a miniaturními ložnicemi nejsou příliš užitečné, a navíc nemají ani příliš „půvabu“.

Letohrádek Hvězda

Pokračujme ve stručném přehledu historické teorie architektury. V kapitole o rozměrovosti chrámů Vitruvius rovněž uvádí, které proporční poměry a jaká čísla jsou pro architekta rozhodující: „Matematikové však […] prohlásili za úplné to číslo, jemuž se říká šest, a to proto, že má dělení vyhovující jejich šestinné soustavě takto. Jednu má jako jeho šestinu, dvě jako jeho třetinu, tři jako jeho polovinu, čtyři jako dvě třetiny, pět jako pět šestin a šest jako číslo úplné.“ Obdobně pokračuje v argumentaci o čísle deset. Nyní postačí, když pouze odkážeme na proporční kánon lidského těla podle Leonarda da Vinci s jeho figurou vepsanou do čtverce a kruhu, abychom věděli, o čem hovoříme. Známe ji z milionů reklam, ale kdo z nás ví, že je to ilustrace Vitruvia?

Leonardo da Vinci, tzv. vitruviánská figura
 
Při stavbě Hvězdy bylo použito 10 vídeňských sáhů jako poloměr kružnice. Měřítko (vídeňský sáh – zhruba 1,9 metru) vidíme na plánu, jenž vznikl v době stavby, s fascinací číslem šest se setkáváme v celém letohrádku, od šestibokých kosočtverečných interiérů v přízemí, které mají ve stěnách zapuštěno vždy šest výklenků – nik. Také výš­ka budovy až ke korunní římse má deset sáhů a podobně bychom mohli pokračovat dále; chceme však jen doložit, že projekt byl vypracován s ohledem na určitou číselnou symboliku, byť ji na první pohled nevidíme. Jde o určitou analogii zlatého řezu, který stál u zrodu kompozic nejkrásnějších renesančních (nejen) obrazů.
V čem je dále Hvězda inovativní? Položíme-li vedle sebe na stůl půdorysy všech čtyř podlaží, s překvapením zjistíme, že nejsou identické jako půdorysy dvacetipatrových hotelů v Las Vegas – v jejich případě stačilo, když architekt vyprojektoval jedno patro a to dvacetkrát zopakoval. V suterénu Hvězdy nechal projektant obíhat kruhovou chodbu; kruh jako představu renesančních teoretiků o dokonalé formě – forma perfetta; zatímco v přízemí střídá sály a chodby, jimiž lze pohodlně procházet kolem dokola celým objektem, v patře naopak tyto interiéry otevírá pouhými jedněmi úzkými dveřmi, takže se ocitáme jakoby v labyrintu, abychom ve druhém patře přišli do hodovní síně, která zabírá celou plochu půdorysu – lepší ilustraci teoretického pojmu il variare si těžko dovedeme představit.

Ústřední sál v přízemí s bohatou štukovou výzdobou

Vraťme se k otázce tvořivosti, kreativity, kterou se tak zaklínají současní architekti. Velmi často jde jen o samoúčel, jenž investorovi nic nepřinese. Arcivévoda Ferdinad Tyrolský, který sám položil základní kámen k letohrádku 27. června 1555, vede návštěvníka dovnitř velmi střídmým, strohým exteriérem, který jsme se v knize pokusili interpretovat pomocí fortifikačních principů v architektuře (vzpomeňme na hvězdicovité pevnosti). Uvnitř jej překvapí neuvěřitelně jemné, graciézní stropy pokryté štukovými scénami. Některé z nich lze velmi snadno identifikovat – postavy planetárních božstev nebo útěk Aenea z hořící Tróje, římské ctnosti – Mucius Scaevola klade ruku do ohně před králem Porsennou na důkaz, že se jeho druhové nevzdají. Také se scénami z Ovidiových Proměn (Leda s labutí aj.) neměl tehdejší návštěvník problémy; zbývají ale stovky výjevů, u nichž identifikace jednoduchá není, respektive není zřejmé, co má znamenat jejich konfigurace, kontext složitých kompozic kleneb, a tak je příchozí ohledně obsahu výzdoby odkázán na vlastní představivost.

Adalbert Hilscher; návrh nové střechy Hvězdy z roku 1780 (sbírka plánů ÚDU AV ČR).

Složení štuku, nezastupitelného materiálu v architektuře, bravurnost zpracování speciální hmoty, která byla vynalezena v antice, umělce přímo vybízelo k experimentům. Také renesanční mistři se experimentováním snažili prozkoumat složení štuku, zejména podíl rozemletého mramorového prášku. Většina pokusů umělců z Rafaelovy dílny (vatikánské loggie a Villa Madama v Římě, Palazzo del Te v Mantově a Odeo Cornaro v Padově) je polychromovaných a barva hraje velkou roli. Existují ale i případy monochromnních štuků v tónu slonové kosti – v Římě je krásným příkladem loggie vily Lante na Janiculu, jejíž stavitel se inspiroval štuky v antických hrobkách. Snad šlo někdy i o praktický problém slabého interiérového osvětlení, ve Hvězdě tomu tak ale bylo určitě.
Dostáváme se k otázce solidní pevnosti, jak ji požadoval Vitruvius a kterou někdy současná architektura řeší tak laxně. Autentičnost štuků ve Hvězdě je pozoruhodná – jsou ve velmi zachovalém stavu, a to do takových detailů, jako jsou třeba dodatečné vrypy ostrým nožem, které pomáhají modelovat některé objemy, vytvářet iluze pohybu zvířat nebo detailů rostlin. Tyto podrobnosti jsou samozřejmě někdy lépe vidět na ­fotografiích, jež vznikly pomocí náročného bočního nasvětlování a snímání ve výšce z bezprostředního odstupu. Snímky byly pořizovány vždy se zachycením měřítka, takže je v budoucnu bude možné porovnávat s dalšími díly stejných štukatérů, které se zachovaly v drážďanském zámku, v Nelahozevsi, Telči, Innsbrucku a Ingolstadtu.

Hvězda, plán suterénu kolem 1555. ÖNB Wien.

Poslední překvapení při četbě knihy souvisí s tématem aktuálním, totiž s přírodním prostředím obory (otázka environmentu), v níž se lovecký letohrádek nalézá. S pomocí plánů a jejich konfrontací s dobovými dokumenty, zejména v cestopisech, se podařilo dešifrovat původní hvězdicovou kompozici dubového lesa, který byl ohraničen po celém obvodu ohradní zdi jako Thiergarten, tedy doslovně zoologická zahrada. Ocitujme jeden z cestopisů od Fynese Morysona z Oxfordu z roku 1592: „Císaři náležejí dvě zdi obehnané obory, jež nazývají zahradami. Jedna z nich sluje Stella, protože stromy tu zasázeli do hvězdicových útvarů, a také malý zámeček uvnitř je podobně postaven, s šesti cípy do tvaru hvězdy. Zde chová císař dvanáct velbloudů, indického osla, žlutého, celého kosmatého a s chlupy na hubě jako lev. Dále indické tele a dva gepardy, kteří prý jsou krotcí, pokud taková šelma může být krotká. Jsou žlutí a černě tečkovaní, hlavu mají zčásti jako lev a zčásti jako kočka, ocas je kočičí, tělo mají jako chrti. Když lovci vyrážejí na hon, na zavolání za ně vyskočí a sedí na zadku koní jako psi. Běh mají náramně rychlý, takže snadno uštvou i jelena.“

Franz A. L. Klosse, Plán hradního vodovodu, detail, 1723, Archiv Pražského hradu. Stará plánová sbírka.

Nevíme jistě, zda arcivévoda Ferdinand skutečně Hvězdu, nebo hvězdy – kompozici cest i letohrádek – navrhl. V 16. století ale nebylo vůbec výjimečné, že se také vládci a panovníci v různých velkých i malých územích Evropy zajímali aktivně o architekturu. Při analýze Ferdinandovy knihovny jsme zjistili, kolik architektonických traktátů (včetně německého překladu Vitruvia) a také knih o matematice a geometrii vlast­nil. Vyslovili jsme domněnku, že sama četba Vitruvia mohla na mladého Habsburka zapůsobit natolik, že zatoužil stát se diletujícím architektem. Určitou nepřímou pobídkou mohla nepochybně být sugestivní předmluva, v níž Vitruvius promlouvá k císaři Augustovi: „[…] počal jsem pro Tebe psáti toto dílo, poněvadž jsem zjistil, že jsi mnoho ve stavebnictví vykonal a také nyní konáš a že i v další době budeš pečovati jak o veřejné stavby, tak i o soukromé, aby byly předány na paměť potomstvu podle velkoleposti Tvých činů.“ Ferdinand ve své době pečoval o Pražský hrad, a tak jej můžeme přiřadit k panovníkům, jimž jsme dodnes vděčni za zachování areálu, jenž se stal symbolem naší země, našeho domova.

IVAN MUCHKA,
Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.