English
Program konference Hranice kvantové a mesoskopické termodynamiky zahrnoval odborná témata i akce pro veřejnost. Mezi ně patřila 26. července také přednáška britského kosmologa a astrofyzika Martina Reese, který je od roku 1995 anglickým královským astronomem; v letech 2005–2010 zastával funkci prezidenta britské Královské společnosti nauk (The Royal Society). Jeden z nejznámějších astronomů současnosti, jenž se proslavil bádáním v oblasti černých děr a tmavé hmoty či jako autor popularizačních knih (Naše poslední hodina, Náš neobyčejný vesmír, Vesmír – obrazová encyklopedie), přednášel v kostele sv. Šimona a Judy na Starém Městě na téma Od Velkého třesku k biosférám. Při této příležitosti nám Martin Rees poskytl krátký rozhovor.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Martin Rees hovořil mj. o prvních krocích po Měsíci, odkud bylo z dálky možné spatřit naši Zemi v její modré kráse, a také o rozšiřování našich znalostí o dalších tělesech sluneční soustavy.
Astrofyzikové přišli začátkem 90. let s převratnou myšlenkou, že expanze vesmíru se nezpomaluje, ale naopak zrychluje. Vesmír se tedy stává řidší, chladnější a prázdnější. Přikláníte se spíše k teorii otevřeného vesmíru, podle níž se bude rozpínat navždy a bude stále větší, anebo k teorii uzavřeného vesmíru, která tvrdí, že se rozpínání zastaví a vesmír se začne naopak smršťovat?
Rozpínání vesmíru nyní převládá díky tajemnému „kosmickému odpuzování“, které je silnější než gravitace a vede ke zrychlování. Pokud odpudivá síla zůstane konstantní, bude převládat ještě výrazněji, a vesmír se bude dále zvětšovat, protože hmota ještě více zřídne a gravitace se oslabí. Nejjednodušší hypotézou je, že rozpětí bude pokračovat neustále. Ovšem dlouhodobá předpověď by neměla být nikdy brána příliš vážně. Je totiž možné, že odpudivá síla změní intenzitu, nebo třeba v budoucnu změní i svůj projev. Nemyslím si, že budeme schopni pochopit tuto rozpínací sílu ještě předtím, než dospějeme k teorii, která vysvětluje základní principy prostoru a času a spojí Einsteinovy teorie s kvantovou teorií.
V roce 1982 provedl vědecký tým vedený fyzikem Alainem Aspectem významný fyzikální experiment, při němž se zjistilo, že za určitých podmínek jsou subatomární částice (jako elektrony) schopny spolu okamžitě vzájemně „komunikovat“ nezávisle na vzdálenosti, která je odděluje. Fyzik David Bohm z Londýnské královské univerzity například věří, že Aspectovy objevy dokazují neexistenci objektivní reality a že navzdory hmotné podstatě vesmíru je jeho skutečnou podstatou obrovský a dokonale detailní hologram. Dokonce i standfordský neurofyziolog Karl Pribram, který pracoval nezávisle na výzkumu mozku, je též přesvědčen o holografické podstatě reality…
Nejsem opravdu velký expert na tato neucelená (kvazi) filozofická témata. Jediné, co bych mohl říci, je, že jsme dosud asi nevyvinuli jasný konceptuální systém pro kvantové jevy, a že bychom proto neměli být zaujatí vůči případným překvapením. Myslím si, že nás po více než padesáti letech čeká stěžejní průlom, který však nepřijde od filozofů, ale od některého z výjimečných fyziků.
Vzaplněných prostorách kostela sv. Šimona a Judy na Starém Městě zazněla přednáška Od Velkého třesku k biosférám.
Vychodil jste stejnou státní školu jako Charles Darwin ve Shrewsbury v Anglii. Uvedl jste, že část finančního obnosu spjatého s Templetonovou cenou, která vám byla letos udělena, věnujete právě na projekt spojený se shromažďováním Darwinovy korespondence. Co vás jako královského astronoma přitahuje k proslulému přírodovědci a tvůrci evoluční teorie?
Darwin byl bezesporu jedním z největších vědců vůbec. Jeho ideje jsou i v dnešní době aktuální stejně, jako byly dříve, a prostoupily naši kulturu. Darwin byl také na rozdíl od Newtona mimochodem velmi atraktivní a obdivuhodnou osobností, jehož dopisy a zápisníky je zajímavé si přečíst.
Darwin konstatoval, že mystérium počátku všech věcí je námi neřešitelné. Oponoval byste mu jako vědec zkoumající okolnosti velkého třesku?
Darwin sám by byl překvapen pokroky, které jsme učinili v oblasti porozumění vesmíru. Byl by bezesporu fascinován tím, zda existuje (existoval) život mimo naši planetu a jak se takový život vyvinul. S pokrokem vědy se však před námi neustále objevují nová mystéria, která je třeba brát v potaz.
V knize Naše poslední hodina se netajíte nepříliš optimistickým pohledem do budoucna. Zmiňujete padesátiprocentní pravděpodobnost, že civilizace utrpí během tohoto století vážný úder, a to nikoli vnější. Píšete o hrozbách výdobytků vědy, environmentalismu apod., jež vycházejí přímo od člověka. Jak lze nakládat s tak rychle se rozvíjejícím vědeckým poznáním?
V současné době lidé zanechávají hlubší stopy na životním prostředí. Je nás více než v dřívější době (sedm miliard) a každý má tudíž větší spotřebu. A technologie posiluje individuality víc než předtím. Na pořadu je soupeření a rozmáhá se snaha být lepší. Je důležité, že se vědci angažují ve veřejných věcech a zapojují se do jednání s politiky, takže můžeme přinášet prospěch z ,horních míst‘ a minimalizovat tudíž rizika. Probral jsem tyto záležitosti ve své poslední knize Odtud po věčnost – vědecké horizonty.
Martin Rees spolu s předsedou Akademie věd ČR Jiřím Drahošem a místopředsedkyní Senátu PČR Alenou Gajdůškovou, která předala královskému astronomovi stříbrnou pamětní medaili.
Vaším učitelem byl britský částicový fyzik a teolog John Polkinghorne. Máte společný názor na otázku existence Boha?
Na rozdíl od Johna Polkinghorna nejsem věřícím.
Věhlasní fyzici, jako byl Paul Dirac, Erwin Schrödinger, Arthur Eddington a také Albert Einstein, se navzdory vědeckým výsledkům uchylovali k východním filozofiím, v nichž hledali odpovědi na základní existenční otázky, které jim věda nebyla schopna přinést. Kde hledáte vy?
Myslím si, že ve vědě můžeme najít dostatečné uspokojení, avšak musí být doplňováno uměním. Etické hodnoty však věda sama poskytnout nedokáže.
Během přednášky v Praze jste uvedl, že připravujete novou popularizační knihu. O čem bude?
Jak jsem zmínil, právě vyšla má kniha pod názvem Odtud po věčnost – vědecké horizonty. Nyní pracuji na další, nazvané To, co dosud neznáme, která se věnuje mimo jiné také limitům, s nimiž se musíme potýkat v důsledku kapacity lidského mozku.
GABRIELA ADÁMKOVÁ