ARCHIV oficiálního časopisu AV ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2008  > červen  > Galerie

Les v horském údolí

Julius Mařák, 80. léta 19. století, olej na plátně 125 x 80 cm


obrazek_k_clanku

Julius Mařák (1832–1899) patřil k významným malířům tzv. generace Národního divadla, která v poslední čtvrtině 19. století formovala novodobou tradici české výtvarné kultury. Je proto přirozené, že dílo tohoto umělce najdeme i mezi uměleckými díly vrcholné kulturní instituce, kterou při svém založení v roce 1892 Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění reprezentovala.

Syn vrchnostenského úředníka na valdštejnském panství v Litomyšli volil v mládí mezi hudbou a výtvarným uměním. Zvítězilo malířství a touha po kvalitním vzdělání jej vedla z Prahy do Mnichova a Vídně, kde se po studiích etabloval jako ilustrátor a soukromý učitel kreslení. Od počátku se zaměřoval na krajinomalbu a ve spolupráci s věhlasným vídeňským mědirytcem Leopoldem Jaroslavem Schmidtem vydal úspěšná grafická alba Čtyři roční doby a Čtvero denních dob a zásadně přispěl k mimořádnému edičnímu počinu s titulem Rakousko-uherské mocnářství slovem a obrazem. Julius Mařák proslul především jako virtuos náročné techniky uhlokresby na šedém či žlutém papíře, kterou kombinoval s bílou křídou. Krajinné studie poté transformoval v ateliérovém prostředí do obrazů oblíbených lesních partií, které se v jeho podání proměnily v osobitou vizi realismu a poezie.

Julius Mařák patřil k umělcům, kteří se od počátku své umělecké dráhy těšili pozornosti, úctě i nezištné podpoře Josefa Hlávky. Ten zprostředkoval Mařákovi jeho první veřejnou zakázku na malířskou výzdobu dvorany vídeňského nádraží Františka Josefa I., kde v roce 1871 vytvořil sérii krajinných pohledů na lokality umístěné podél této železnice přes Horní Rakousy do jižních Čech. Výzdoba nádraží byla zničena za druhé světové války, zachovala se však řada přípravných skic, z nichž část skončila na zámku v Lužanech jako osobní Mařákův dar Hlávkovi. Josef Hlávka byl také iniciátorem umělcovy účasti na výzdobě Národního divadla a Národního muzea, pro která vytvořil svá nejvýznamnější díla zachycující místa spojená s národní historií.

Josef Hlávka zprostředkoval Juliu Mařákovi i velkorysou zakázku na dvojici monumentálních obrazů s tematikou šumavského pralesa objednaných Ministerstvem osvěty a vyučování ve Vídni (dnes v Národní galerii). Ve složitém období zdravotní rekonvalescence v roce 1889 velkoryse Mařákovi nabídl útočiště na svém sídle v Lužanech, kde malíř vytvořil intimní kresebný cyklus. Obraz Les v horském údolí reprezentuje vrcholné umělcovo období kombinující realistické studie lesních partií s neoromantickým prožitkem přírody. Schopnost propojit realistickou drobnokresbu s rafinovanou kompozicí barevně a světelně modelovaných krajinných výseků zařadily Julia Mařáka mezi úspěšné a vyhledávané malíře druhé poloviny 19. století. Mařákův obraz se dostal do majetku České akademie věd zřejmě prostřednictvím Josefa Hlávky, který tak podpořil svého osobního přítele a řádného člena IV. třídy tehdejší Akademie. Dokládají to obdobný obraz Les se srnčí zvěří z roku 1886, dnes na zámku v Lužanech, či obraz Lesní loubí, který byl v roce 1971 převeden z majetku Akademie věd České republiky do sbírek Národní galerie.

Obrazy Julia Mařáka se svým způsobem staly symbolem české krajiny. K rozvoji tohoto specifického žánru přispěl umělec i svým pedagogickým působením na Akademii výtvarných umění v Praze, kde jako první rektor reformované a zestátněné školy vychoval od roku 1887 celou plejádu žáků v čele s Antonínem Slavíčkem, Františkem Kavanem, Otakarem Lebedou či Ferdinandem Engelmüllerem a Jaroslavem Panuškou. Naprosto právem tak bývá Julius Mařák označován za zakladatele moderní české krajinomalby.

obrazek_k_clanku
Interiér lužanského zámku, kde Julius Mařák našel dočasné útočiště, zdobí umělecká díla maliřů a výtvarníků, které Hlávka finančně podporoval.

Jiří T. Kotalík,
Akademie výtvarných umění