Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Severin Ondřej (1889–1964)

Vynikající architekt a odborník na pozemní stavitelství se zřetelem na konstrukce a provádění staveb, vysokoškolský pedagog, autor legendárních učebnic, k nimž se stavební inženýři dodnes vracejí pro jejich vysokou technickou úroveň. Téměř zapomenutý projektant Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství v Praze Dejvicích. Letos uplynulo 125 let od narození a 50 let od úmrtí Severina Ondřeje, což je jistě důvodem pro připomenutí jeho životní dráhy a díla.

18_1.jpg
Fota: Archiv MÚA AV ČR

Pocházel z Hořepníku na Vysočině; studia absolvoval v Praze, kde v roce 1907 maturoval na vyšší reálce, v roce 1912 složil II. státní zkoušku na vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT a v roce 1917 se stal doktorem technických věd. Již během studia pracoval v projekční kanceláři profesora Theodora Petříka a získával zkušenosti s projektováním, statickými výpočty, rozpočtem jak obytných, tak i zemědělských budov. Architektonický a stavební dozor vykonával také při adaptacích památkových staveb. Ještě před koncem velké války dosáhl vzhledem ke svým teoretickým znalostem podloženým praktickou zkušeností jmenování soudním znalcem pro pozemní stavby. Po vzniku Československé republiky se uplatnil jako stavební komisař a stavební rada na ministerstvu veřejných prací, v roce 1921 byl například pověřen správou přestavby Rudolfína pro potřeby poslanecké sněmovny a bývalé zemské sněmovny pro senát Národního shromáždění.

Slibně se rozvíjela i Ondřejova akademická kariéra – ve 32 letech byl jmenován mimořádným a v 38 letech řádným profesorem pozemního stavitelství na pražské české technice. Opakovaně tehdy zastával roční funkce děkana či proděkana. Ve 20. letech působil jako znalec též v Masarykově akademii práce. Od studentských let se hojně věnoval publikační činnosti nejprve časopisecké, od roku 1913 přispíval do Architektonického obzoru, později Architekta, do Zpráv veřejné služby technické či Zemědělského archivu. V roce 1921 vydal knihu Používání betonu při stavbě zdí budov, v níž poprvé přehledně sepsal a zhodnotil různé tvárnicové stavby. V roce 1932 vyšlo první vydání knihy Stavba domu v praksi, ve které postuloval zásady řádného vypracování úvodního i stavebního projektu, jakož i prováděcích výkresů, takže se jako první systematické zpracování tématu mechanizace a stavební výroby stala základem normy ČSN Stavební plány a dočkala se dalších vydání.

Když mu v lednu 1939 rektor ČVUT profesor Vojtěch Kaisler blahopřál k padesátinám, prof. Ondřej odepsal: „Snažil jsem se vykonávati vždy své povinnosti podle svých sil co nejlépe a přispěti také jako profesor – architekt k uskutečnění novostaveb našeho vysokého učení.“ Za jeho nejvýznamnější realizaci lze považovat právě budovu Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství v Praze-Dejvicích z let 1926–1933.

18_2.jpg
Budova Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství v Praze-Dejvicích

Po násilném uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 byl jako ostatní pedagogové poslán na „dovolenou s čekatelným“ a na své místo se vrátil až v červnu 1945. Měl štěstí, že právě jeho ústav mohl rychle obnovit činnost v původních prostorách v budově vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství v Dejvicích. Pracovníci se studenty vlastními silami uvedli zdevastované místnosti do použitelného stavu v květnu 1945. Pro poválečnou dobu byl charakteristický velký nárůst zájemců o studium, a tudíž i objemu výuky, proto se prof. Ondřej angažoval v reformách studia.

18_3.jpg
Laboratoř profesora Ondřeje, VŠCHT v Praze

V březnu 1948 schválila fakultní rada jeho návrh na zřízení dvou specializací na fakultě architektury a pozemního stavitelství: architekturu a urbanismus a občanské stavby. Opět hojně publikoval, v letech 1946–1947 napsal učebnici Uvedení do studia pozemního stavitelství, v níž prosazoval uplatnění zásad průmyslové výroby ve stavebnictví. V roce 1951 následovala práce Zprůmyslněná výstavba budov, v níž prof. Ondřej jako jeden z prvních řešil problematiku socialistického stavebnictví, plédoval za zprůmyslnění na základě rozsáhlé typizace v projektech i konstrukcích. Přehledné a systematické zpracování dalšího tématu přinesla i publikace Dřevěné konstrukce z roku 1952.

Nejrozsáhlejším dílem, na kterém spolupracoval s Antonínem Skrbkem, se stala třídílná učebnice o konstrukcích pozemních staveb a technickém zařízení budov Stavitelství z roku 1954. Od počátku 50. let vedl nejen katedru, ale v roce 1955 se stal proděkanem své fakulty pro vědecko-výzkumnou činnost. Podílel se i na řešení různých úkolů v komisích ČSAV. S ohledem na celoživotní práci a vědecký přínos mu byla v roce 1956 udělena nová vědecká hodnost doktora (technických) věd bez obhajoby. Oceněním jeho zásluh sui generis bylo udělení výjimky, na jejímž základě mohl pedagogicky působit i po dosažení 70 let věku.

MILENA JOSEFOVIČOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.