Ultra-univerzita na Národní třídě

Ve foyer budovy Akademie věd ČR na Národní třídě mohli návštěvníci ve dnech 17. ledna až 5. února 2011 shlédnout výstavu českého přírodovědce prof. Jana Jeníka Svět tropů, hor a severské tundry, kterou Akademie věd připravila ve spolupráci se Správou Krkonošského národního parku. V Akademickém bulletinu otiskujeme rozšířenou verzi promluvy, v níž prof. J. Jeník na vernisáži zavzpomínal na svou badatelskou dráhu, v níž budova AV ČR sehrála mnohokrát významnou roli.

 
Fota: Archiv autora
Jan Jeník (uprostřed) na výstavě představil výsledky svých terénních výzkumů v tropech i v severské tundře.

Je všeobecně známo, že budova AV ČR na Národní třídě funguje po více než půlstoletí jako organizační centrum vědeckých akademií – bývalé Československé akademie věd a současné Akademie věd České republiky. Čitelná poloha naproti Národnímu divadlu pomáhá domácím i zahraničním návštěvníkům k rychlé orientaci, vstupní bránu do sídla významné instituce lze snadno popsat podle dvojice statných lvů, kteří střeží schody do foyer. S využitím jazyka Bible kralické, v níž je popsán osud babylonského Daniela, jsme v naší generaci tomuto centru vědy říkali jáma lvová.

Historikové a pamětníci mají po různém časovém odstupu na jámu lvovou různé názory. Dějiny tuzemských akademií věd byly ve druhé půlce dvacátého století hodně košaté a ne veskrze pozitivní. Rád bych k těmto vzpomínkám přispěl osobním názorem, který jsem vstřebával po dobu šedesáti let, kdy jsem na Národní 3 s různou frekvencí docházel a byl nepřímo či přímo spojen s tamními aktivitami. Jsem přesvědčen, že jáma lvová fungovala nejen jako důstojné organizační místo badatelské obce, ale také jako svého druhu vzdělávací instituce, univerzální vysoká škola či ultra-univerzita, poskytující pluralitní postdoktorandské a celoživotní vzdělání mnoha odborníkům. Byla významnou institucí také proto, že její vysocí funkcionáři (akademici a korespondenti) byli v převažující většině skutečně vynikajícími odborníky v přírodních, lékařských i technických disciplínách.

Můj profesní život začal kombinovaným vzděláním na ČVUT (lesnictví, 1952) a na UK (geobotanika, 1956). Obě univerzity mě uspokojivě vybavily specializovanými biologickými a ekologickými znalostmi, které v dané době potřeboval vysokoškolský učitel a badatel. Brzy jsem ale seznal, že geobotanika je ve své podstatě víceoborová a v teorii i aplikacích je propojená s dalšími přírodními, technickými i humanitními vědami. Shodou okolností jsem po předčasně zemřelém prof. Klikovi již jako 30letý „kandidát biologických věd“ převzal obor, jehož absolventi našli vedle badatelského poslání také velké uplatnění v orgánech ochrany přírody a krajiny a v mnoha návazných lesnických i zemědělských ústavech.

 
Geobotanik Jan Jeník je autorem mnoha odborných publikací s mezinárodním významem.

Záhy jsem se – ač nestraník – na univerzitě habilitoval (1961) a velmi často docházel do jámy lvové; jako pozvaný nebo dobrovolný člen různých komisí, komitétů, grémií, výborů, seminářů, pracovních skupin, konferencí, redakcí či jako předseda, koordinátor, řešitel, oponent a posluchač specializovaných přednášek. Ve jmenovaných situacích jsem se stýkal nejen s přírodovědci mnoha oborů, ale také s lékaři, humanitními vědci a techniky, kteří pracovali na růz-ných univerzitách a v rezortních ústavech v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Tato setkání byla užitečná, protože hned po druhé světové válce se prohlubovala specializace přírodních i humanitních věd a v otázkách ekologických, zdravotních i socio-kulturních bylo nutné koordinovat vzájemné výzkumné úkoly, metody a terminologie. Vedle badatelských cílů jednotlivých oborů byly na pořadu jednak „společenské objednávky“, jednak podněty z mezinárodních organizací, jako bylo UNESCO, UNEP, FAO atd. Rozsáhlá kooperace byla nutná zejména v otázkách životního prostředí, na což jáma lvová promptně reagovala; iniciátorem se stal akademik Ivan Málek a na mně zůstala práce editovat úvodní publikaci Tvorba a ochrana krajiny, kterou v roce 1960 vydalo nakladatelství Akademie.

Ultra-univerzita na Národní 3 se projevila například také v činnosti Komise pro vodní hospodářství ČSAV, která byla aktivní v době, kdy se připravovala velká vodní díla, jež podstatně zasahovala do životního prostředí české krajiny. V této komisi jsem se setkal s významnými osobnostmi, jako byli geolog Quido Záruba, hydrolog Leo Skatula, vodohospodář Milan Jermář nebo kunsthistorik Zdeněk Wirth. Vzpomínám například na exkurzi do vltavského údolí, kde Z. Wirth vysvětloval hodnoty starých kostelíků a mlýnů, jež měly zmizet pod hladinou orlické vodní nádrže. Komise měla své konkrétní plány (termín „projekty“ se ještě nepoužíval) a finančně i technicky podporovala ad hoc výzkumy a sponzorovala podpůrné publikace. V této situaci jsem např. pro geobotanické oddělení UK získal přístrojové vybavení pro mikroklimatická měření v údolí Vltavy. Komise také vydala knihu Vodohospodářské problémy při budování vodních děl (1964), jejímž jsem byl editorem. Pod ochranou Akademie se vydávaly také vědecko-popularizační časopisy Vesmír a Živa, které překonávaly hranici mezi badatelskými a aplikovanými obory a přijímaly do tisku i mé články z geo-ekologického pomezí.

Výstava se ovšem týkala hlavně mých zahraničních aktivit a bádání. V době totalitního režimu dovolila UK nestraníkovi pracovat v zahraničí jen tehdy, když ministerstvo školství urgentně potřebovalo jazykově vybaveného kandidáta pro naslibovanou výpomoc v rozvojových zemích. V takových podmínkách jsem se prosadil jen s obtížemi (Afghánistán, Ghana, Tanzanie). Po pražském jaru 1968 jsem se stal na univerzitě černou ovcí a v roce 1971 našel azyl v Botanickém ústavu ČSAV v Průhonicích. V kontextu růz-ných komisí jsem mohl dále udržovat mezioborovou spolupráci v tuzemsku a také se účastnit některých zahraničních aktivit, jako byl program Člověk a biosféra, který prosazovalo UNESCO. Tehdy jsme také realizovali víceoborový projekt Ekologie a ekonomie Třeboňska, jehož prostřednictvím jsme získali mezinárodní kontakty a který umožňoval výměnné cesty, expedice a zaměstnání na zahraničních univerzitách. Nemohu zapomenout, že podpora těchto aktivit vycházela také z jámy lvové, odkud jsem si po složitých procedurách odnášel cestovní pas, potřebná víza, různá povolení a někdy i půjčku ve výši 10 amerických dolarů, kterou jsem ovšem po návratu z ciziny musel do banky vrátit.

Po politické rehabilitaci jsem se v roce 1990 na Přírodovědeckou fakultu UK vrátil, ale interdisciplinární aktivity v oboru ochrany krajiny a tropických ekosystémů mě nadále spojovaly s Národní třídou. Po sametové revoluci jsem část svých zahraničních zkušeností a znalostí stačil předat nejen studentům biologie a lesnictví, ale i kolegům, kteří se setkávají v různých komisích, výborech a grémiích této ultra-univerzity. Stalo se tak zejména v době, kdy jsem předsedal Národnímu komitétu UNESCO/MAB, vypomáhal při zakládání biosférických rezervací UNESCO a působil ve vědeckém provozu bilaterálních národních parků na hranicích Česka. Věřím, že jsem pluralitní vzdělání, získané absolvováním ultra-univerzity na Národní 3, osvědčil také jako předseda Akademického hodnotitelského grémia v letech 1994–1997, kdy jsme za účasti zahraničních oponentů vyzkoušeli velmi složité schéma evaluace 60 přírodovědných i humanitních ústavů, které ve většině obhájily svou kvalitu i v kontextu mezinárodní vědy.

Jednotlivé panely výstavy v jámě lvové představily obrázky, krátké texty a citace prací, které ukazují, že i v druhé půlce dramatického 20. století bylo možné – přes velká politická a finanční omezení – pracovat v terénech, které česká veřejnost většinou zná jen z cestopisů a novinářských reportáží. Hosté snad došli k přesvědčení, že badatelský a aplikovaný výzkum v tropech a na severu může realizovat i rodák z vnitrozemského Česka. Dlouho jsem proto v přednáškách a učebních textech vyzýval vysokoškolské studenty, aby nezůstávali uzavření v české kotlině a jihomoravské krajině. Jsem rád, že dnešní ge­-nerace mladých lidí má dveře do světa již naplno otevřené.

 JAN JENÍK,
emeritní profesor Univerzity Karlovy