Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2010  > říjen  > Tribuna

Historik o hrozbě islamizace

Profesor Jaroslav Pánek otevřel diskusi o hrozbách a výzvách pro Evropu (viz Jsme všichni v Evropě na jedné lodi, AB 3/2010). Jeho stať, jasná, přesvědčivá a velice kultivovaná, má implicitně ráz manifestu. Apeluje na vzdělanost vědců, badatelů a učitelů současnosti a na jejich odpovědnost tváří v tvář rozmachu islámské civilizace v otupělé a zpohodlnělé Evropě.

19_1.jpg
Foto: © Aleš Adámek, Archiv autora
Původně křesťanskou baziliku Hagia Sofia – chrám Boží moudrosti – nechal v 6. století postavit císař Justinián. Stala se místem, kde byli korunováni císaři a téměř na tisíc let největším chrámem světa. Se vzestupem Osmanské říše byla v 15. století křesťanská Hagia Sofia přebudována na muslimskou mešitu a doplněna minarety.

Dobrý historik by měl dokázat nahmatat tep doby. A když zjistí, že společnost trpí něčím nezdravým, je záhodno, aby na to patřičně upozornil. Varovat, stanovit diagnózu a navrhnout léčbu. Historik J. Pánek dobře cítí, že vzdělanost a schopnost bránit evropské morální a kulturní hodnoty neodpovídá u nás velikosti hrozeb, kterým můžeme být v Evropě v nedaleké budoucnosti přinuceni čelit.

V otevřené demokratické společnosti nelze právo mluvit o islámu přiznávat výhradně expertům. Ať se to komu líbí či nelíbí. Je normální, že společnost chtě nechtě informovaná o tom, co se s islámem a muslimy za posledních dvacet let stalo a děje, nechce být lhostejná a němá. Normální naopak není, když se odborní islamologové drží zpátky a jako kdyby se navzájem utvrzovali v přesvědčení, že společnost, neznalá věci nebo poučená špatně, si klade nesprávné otázky.

Hrozbu islamizace nezažehnáme jejím popřením, stejně jako se konflikty odlišných kultur neodstraní tvrzením, že Samuel Huntington se zmýlil, protože nerozumí mimoevropským civilizacím. Není odpovědné vymlouvat se, že na fantazírování a bujné představy o blížící se apokalypse nemá smysl reagovat. Nic se nepořídí ani obviňováním sdělovacích prostředků a novinářů z povrchnosti a jejich veřejným či kuloárním označováním za strůjce nedorozumění s muslimy, šíření poplašných zpráv a snad dokonce i záměrně cílené „islamofobie“.

Vědecká a univerzitní centra v České republice mají odborníky znalé staré i moderní historie islámu. Ti by měli mít co říci k „hrozbě islamizace“, ať už s tímto pojmenováním souhlasí či nikoli. Pokud si myslí, že by se tak nechali zatáhnout do nechtěné „politizace islámu“, neměli by se alespoň stavět zády ke své vědecké odpovědnosti. Ta jim diktuje, aby jasně ukázali, co z islámské kultury je slučitelné s evropskou morálkou a hodnotami a co do Evropy být vpuštěno nemá. Pokud naši odborníci nepochopí, že vedle vědy se od nich čeká ještě něco jiného, totiž praktické užití vědy pro vzdělávání a orientaci veřejnosti, chovají se jako „přednáškoví živnostníci“, jak kdysi takový druh vědátorů nazval Karel Čapek. Opakují obnošené floskule a „hnidopiší na slovíčkářských a titěrných větičkách“.

Kladu si také otázku, proč se k islámu z vědecké fronty u nás vyjadřují zpravidla jen arabisté. Přitom opakovaně poučují, že každý Arab není muslimem a každý muslim není Arab. Proč se k otázce islámu a islamizace nevyjadřují znalci „jiných“ islámů? Kde je hlas turkologů, íránistů, indonésistů? Že nejsou? Proč nejsou, když jsme je kdysi měli? Existuje u nás vůbec někdo, kdo má co říci o islámu v černé Africe, aniž by to bylo něco včerejšího a předvčerejšího? Kdo z orientalistů pracuje se sociology a zajímá se soustavně o české muslimy? Vznikl snad někdy v prostředí našich islamologů nějaký mezioborový grant?

Pokud vyklidí pole vzdělanci, zaplní ho demagogové. Jen moderní evropanství, které znamená vzdělanost a úctu k hodnotám, může zastavit hrozby plynoucí z nekontrolovaného růstu islámu. Evropa, to je také rozum a racionalita. Rozum by se neměl spojovat jen s účelovostí a prostým kalkulem momentální výhodnosti. Už samo české slovo rozum to v sobě obsahuje. Dá se chápat jako složenina dvou významů, rozumět a umět, rozmýšlet a znát. Moderní společnost nemá iracionalitu pod kontrolou jen ze své podstaty. O rozumné přístupy je třeba vést každodenní zápasy. A tady zůstává stále značný prostor, v němž chybí právě vzdělanci. Měli by se učit mluvit a psát o svých vědách pro laické čtenáře a chtít svou nauku popularizovat. Bez osobního zaujetí to ovšem samo nepůjde.

U nás naopak nechybí „liberálové“, kteří soudí, že v Evropě dělá více škody sociální stát než islám. Pokud prý budou evropské státy nabízet příliš měkké podmínky pro udílení sociální pomoci, migrace do Evropy se neomezí. Přitom i mezinárodní organizace OECD, která nemá ve zvyku lakovat věci na růžovo, tvrdí, že „imigranty netáhne hlad po sociální výpomoci, chtějí si vydělávat více peněz a získat lepší podmínky pro své dětí, než jaké jsou jim schopny dát původní domovy“ (viz Jean-Pierre Garson, vedoucí týmu, který sleduje migrace ve světě v OECD, Le Monde, 29. září 2010). Liberálové, kteří si myslí, že radikální řez do státu blahobytu vyřeší vše, připomínají komunisty, kteří žili v přesvědčení, že mate­riální základna změní nadstavbu lidského myšlení a chování.

Naši novodobí „liberálové“ horují pro svobodu, v níž není rozdílu mezi svobodou divokou a svobodou civilizovanou. Jejich přehlížení hrozby islamizace (například zákaz minaretu či zahalování žen pokládají za stejné ohrožení individuální a vlastnické svobody jako zákaz kouření) je součástí tažení proti státu, proti organizování a právní regulaci svobody, jež brání zneužívat svobodu proti jinému člověku a proti lidské důstojnosti. V zájmu trhu, který je sice mocný, ale zároveň všehoschopný. Zisk je zisk, jedno odkud přichází. A koneckonců nedotkne-li se islamizace tržní svobody, vezmi evropské hodnoty čert, myslí si snad tací liberálové.

Diskuse o hodnotách není v představách takto zúženého liberalismu nic víc než zbytečné řečnění těch, kteří neuspěli. Zapomíná se, že liberálové vždy vyznávali lidskou svobodu, tedy svobodu nikoli ve jménu zisku, nýbrž ve jménu důstojnosti člověka. Kupodivu přijmout lidskou svobodu a lidskou důstojnost se dodnes nedaří ani muslimům. Napadlo někdy naše „liberály“, že se upínáním svobody především na zisk jako na zlaté tele mohou ocitnout na stejné straně s islámem, který lidskou důstojnost nezná?

V každém případě jsme se už ocitli v bodu, kdy úspěch na trhu ospravedlňuje a zhodnocuje cokoli, jakýkoli nesmysl. Váha úspěchu na trhu je taková, že dokáže vymazat dlouhodobě pěstované, nadčasové hodnoty a s nimi spojená poučení. Krize nebo neúspěch na trhu naopak otevírají dveře svůdným ideologiím, včetně islamismu, neboť v prostředí vzdělanostně a morálně odzbrojených jedinců nenacházejí soupeře.

Nemusíme se shodnout na tom, že evropanství založené na vzdělanosti a hodnotách zachrání kontinent před islamizací. Nemusíme se nakonec vůbec shodnout ohledně reálnosti hrozby islamizace. V jednom shodu nalézt musíme. To, co je skutečně ohroženo, co je dnes ve hře, je minimum vnitřní společenské soudržnosti v rámci jednotlivých zemí Evropy. Jen taková soudržnost může zabránit tomu, aby vše skončilo nadvládou destruktivních sil bez ohledu na to, zda budou mít nálepku islámskou nebo naopak antiislámskou. V každé úvaze o hrozbách a výzvách pro budoucí Evropu by se starost o něco takového měla objevit především.

Čekal bych, že Pánkův apel vyvolá přinejmenším bouřlivou diskusi, ne-li petiční akci. Zbylo zřejmě jen u poklepávání po ramenou a u několika vstřícných mailů. Souhlasy v internetových diskusích nesmí mýlit. Nepřežijí několik dní. Kladu si otázku, jak je to možné? Asi proto, že naše věda má tak málo vztahu k životu mimoakademickému. Kam zmizela snaha se vzájemně vzdělávat a poučovat? Pokud na své vzdělanosti nejsme schopni pracovat sami, těžko budeme pěstovat vzdělanost okolo sebe. Historik udělal první krok k tomu tento nešvar změnit a navíc na univerzitní půdě. Řekl bych, že tak neučinil náhodou. „Duch hnidopišství a učené pedanterie, který se nevyplení žádnou reformou, začíná na universitách,“ napsal Karel Čapek před 80 lety. Zůstane jen u výzvy?

ZDENĚK MÜLLER,
filozof, historik a arabista